Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Smrt

Smrt

eschatologie, poslední věci, antropologie, duchovnost, hřích, vykoupení

Smrt

 

pohrbivani-stredovek-014-upr-men.jpg Smrt je konečným momentem našeho pozemského života v tomto světě, který spočívá v oddělení duše od těla, kdy duše, definitivně povolána Bohem, opouští tělo a předstupuje před Boha ke svému posmrtnému soukromému soudu, po kterém započíná svůj věčný úděl. Tato smrt je v křesťanství pojímána jako důsledek pádu prvotního páru celého lidstva, Adama a Evy, tj. jako důsledek tzv. dědičného hříchu, kterým dědičně trpí všichni jejich potomci, tj. všichni lidé, a jako trest za tuto prvotní neposlušnost člověka Bohu:

„A Hospodin Bůh člověku přikázal: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.‘ ... Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. ... (Hospodin) Adamovi řekl: ‚Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. ... V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.‘" (Gen 2,16-17; 3,6.17.19)

„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. ... Smrt však vládla od Adama ... , proviněním Adamovým se smrt zmocnila vlády skrze jednoho člověka ..." (Řím 5,12.14.17)

  Smrt, přítomná v tomto světě, je tedy důsledek hříchu, který přerušil společenství člověka s Bohem a oddělil člověka od Dárce života (toto je oním „vyhnáním z ráje", tj. ztráta obecenství člověka s Bohem a důvěrného a bezpečného života v Boží přítomnosti). Smrt těla je důsledkem „smrti duchovní", která je důsledkem tohoto hříchu. adam-eva-strom-poznani-013-upr-2-men.jpgProto se člověk musí narodit znovu" „z vody a Ducha" (srov. J 3,5), aby opět mohl vstoupit do společenství s Bohem, tj. do Božího království, tzn. že umrtvělý duch člověka musí být obnoven Duchem Božím. Člověk pak nabývá posvěcující milosti, tj. společenství s Bohem, které ovšem do doby své tělesné smrti může ještě ztratit kvůli osobnímu smrtelnému a neolitovanému hříchu (srov. 1J 5,16-17).

Kromě smrti tělesné a duchovní, jak byly naznačeny výše, Písmo hovoří ještě o tzv. „druhé smrti" (srov. Zj 2,11; 20,6.14; 21,8), tj. o věčném zatracení po Posledním soudu (srov. 2Tes 1,9):

„Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. ... zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt." (Zj 20,12-15; 21.8)

Ti však, kdo přijmou spásu skrze Ježíše Krista, kterou lidem vydobyl svou smrtí na kříži a svým vzkříšením, a věří v Něho, tj. žijí v souladu s Jeho slovem, nepodléhají soudu, ale naopak přechází z duchovní smrti do věčného života:

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, již je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít." (J 5,24-25) „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (J 3,36)

Takoví mohou spolu s apoštolem Pavlem provolat vítězný zpěv nad smrtí, kterou pro nás a pro naši spásu přemohl Kristus právě svým vzkříšením (1Kor 15,54b-55):

„Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

Kde je, smrti, tvé vítězství?

Kde je, smrti, tvá zbraň?"

Na konečném údělu „nesmrtelných", tj. Kristem vykoupených, má pak v dokonání všeho podíl nejen Duchem Svatým obnovená duše člověka, ale i jeho vzkříšené a oslavené tělo, které již nepodléhá smrti a rozkladu, ale má spolu s duší účast na věčném životě a blaženosti Boha (srov. 1Kor 15,53-54; 2Kor 5,4-5). Tato spása duchové duše a hmotného těla se počíná a je naznačena již ve křtu, kdy lidský duch je dotýkán Duchem Božím a lidské tělo stvořeným živlem vody, posvěceným Duchem Božím. Křest je vlastně rovněž svého druhu smrtí, a to - řečeno jazykem paradoxu - „smrtí smrti", kdy křtěnec je ponořen do smrti Kristovy a odumírá tak tomuto světu a hříchu a rodí se tím do věčného života, jehož plností je slavné vzkříšení těla:

„Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. ukrizovani-1404-upr-men.jpgVíme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši." (Řím 5,3-11)

Smrt také může být výrazem lásky, jak nám ukázal Pán Ježíš Kristus, když z lásky k nám lidem zemřel na kříži, a jak ukazují i křesťanští mučedníci, když z lásky k Bohu snášejí smrt pro Jeho jméno. Taková smrt z lásky je pak setbou věčného života (srov. 2Kor 4,11). Vždyť „silná jako smrt je láska" (Pís 8,6), ba ještě silnější, jak ukazuje Kristus svým vzkříšením. Smrt jako gesto lásky působí i v rovině člověka k druhým lidem, ke svým bližním, když se jedinec obětuje pro druhé, ať smrtí tělesnou (jako např. sv. Maxmilián Kolbe), nebo v duchovní rovině jako odumírání sobě samému, tj. zříkání se svých vlastních záležitostí a zájmů, pro dobro druhého, resp. Druhého, tak jak je tomu v Prameni veškeré lásky, v Nejsvětější Trojici, když Otec - obrazně řečeno - „umírá" pro Syna (tj. zříká se pro Syna „všeho svého", odevzdává mu „vše své", a tak jej plodí) a Syn „umírá" pro Otce (tj. zříká se pro Otce „všeho svého", odevzdává Otci „vše své", a tak je Otcem plozen; srov. např. J 5,26; 17,10; J 6,57; srov. též J 10,17-18). Tuto pečeť vzájemného „umírání" Jednoho pro Druhého v sobě nese i Duch coby třetí Božská Osoba Trojice. sestoupeni-vzkriseni-krista-2824-29-upr-vyr-men.jpg Zde se již dotýkáme tajemství „kenoze" - „sebezřeknutí se" z lásky k druhé osobě a tím tak v jistém slova smyslu smrti vpravdě duchovní, která zároveň rodí nový život, v souladu se slovy Ježíše Krista: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej; kdo však svůj život ztratí pro mne, nalezne jej" (Mt 16,25; srov. též 10,39), která On naplnil sám na sobě a zároveň nám tak zjevil míru lásky v Nejsvětější Trojici.

Přemožení smrti a vítězství nad ní je vlastně jedním ze stěžejních prvků evangelia a křesťanské víry, a to přemožení vtěleným Bohem Ježíšem Kristem, který „zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu" (2Tim 1,10). To On totiž svou vlastní smrtí „zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla" (Žid 2,14), který rovněž bude na konci všeho „uvržen do jezera, kde hoří síra" (Zj 20,10; srov. též Mt 25,41).

U křesťanů, kteří umírají ve spojení s Bohem, je jejich smrt chápána jako dies natalis, tj. jako den narození pro Nebe, pro věčný život u Boha. Proto památka svatých v liturgickém kalendáři připadá na den jejich úmrtí.

 

Související články:

Cyprián: O úmrtnosti 
Kristus, původce vzkříšení a života  
Ambrož: Kříž Kristův nám navrací ráj  
Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň 
Klement Alexandrijský: Pán se sklonil, člověk povstal
Klement Alexandrijský: Nemoc těla je nástrojem k uzdravení duše z hříchu 
Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera 
Ludvík z Granady: Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2 
Kateřina Janovská: Bůh převyšuje vše
Vincenc Zahradník - O očistci I.

 

Lukáš Drexler, 17.8. 2020

Přečteno 399x

další křesťanské pojmy