Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Naděje

Naděje

ctnosti, morální teologie

Naděje

(řec. ελπις [elpis], lat. spes)

 

1. naděje všeobecně je touha po dobru budoucím, nesnadno dosažitelném, ale možném;

2. jako božská ctnost je to vlitá božská ctnost, jíž s pevnou důvěrou očekáváme skrze Boží pomoc věčnou blaženost a prostředky k jejímu dosažení. giotto-spes-upr-men.jpgVěčná blaženost spolu s přirozenými i nadpřirozenými prostředky jsou předmětem naděje, jejím důvodem je nekonečná Boží dobrota, ne jak je sama v sobě, ale nám se dávající, tedy jevící se nám jako všemohoucí, která může pomoci, jako milosrdná, která chce pomoci, a jako věrná ve svých přislíbeních, kterou je sobě zavázána pomoci všem, kdo v ni doufají.

Naděje ze strany Boží je neomylně jistá, tj. Bůh splní, co slíbil; ze strany člověka může být naděje nejistá, resp. marná, klade-li člověk sám překážky dosažení věčné blaženosti. Naděje jako trvalý stav v duši je pro všechny ke spáse absolutně nutná jako nevyhnutelný prostředek; mimoto je absolutně nutný i její úkon (vzbuzení naděje) u dospělých k dosažení ospravedlnění, odpuštění hříchů, i k dosažení spásy, tak jako je nutná víra. Proto je nám dáno přikázání doufat od Boha věčnou blaženost (např. Kol 1,22nn); s tímto přikázáním je spjato přikázání bát se věčného zavržení (např. Lk 12,5nn). Z toho plyne, že máme často vzbuzovat úkony ctnosti naděje. Tvrdíme „často“, tj. 1. jakmile nám byla dostatečně předložena věčná blaženost jako náš závazný poslední cíl; 2. v hodinu smrti, kdy se rozhoduje o našem věčném údělu; 3. v pokušení k zoufalství nebo hříšnému spoléhání na Boží milosrdenství; 4. častěji v životě. Mimoto se doporučuje vzbuzovat úkony naděje: a) kdykoli nás ohrožuje těžké pokušení proti některé ctnosti a je nebezpečí v jeho přivolení a naděje na věčnou odměnu nebo bázeň před věčným trestem může posílit naši vůli; b) kdykoli má být vyplněno některé přikázání, které je pro člověka jinak velmi těžké naplnit bez naděje nebo bázně Boží.

 

Hříchy proti naději:

1. zoufalství, tj. úplné vzdání se jakékoli snahy o věčnou blaženost buď proto, že tato se zdá nedosažitelná pro nepřekonatelnost hříšných návyků a vášní, jimž člověk podlehl, nebo proto, že se domnívá, že Bůh mu hříchy neodpustí;

2. opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství, tj. pošetilé očekávání věčné blaženosti. Tvrdíme: pošetilé, neboť se nehledá věčná blaženost prostředky ustanovenými od Boha. Člověk spoléhá, že věčné blaženosti dojde buď vlastními prostředky nebo pouhým Božím milosrdenstvím nebo jenom díky zásluhám Ježíše Krista atd.

 

[Převzato z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963, a upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

Jan Kassián: Trojí vítězství nad neřestí   

 

František Panuška, 3.6. 2020

Přečteno 138x

další křesťanské pojmy