Kánon Písma svatého

Kánon Písma svatého

- biblický soubor knih Starého a Nového zákona, které Církev považuje za inspirované Bohem a tudíž autoritativní, normativní a závazné. Protože obsahují pravidla víry a mravů, bylo dáno sbírce jméno kánon (tj. „pravidlo") a jednotlivé knihy jsou nazývány kanonickými.

1. Kánon knih Starého zákona

- sbírka Bohem inspirovaných starozákonních knih původně židovského národa a posléze i křesťanství.

Existují dvě základní varianty starozákonního kánonu: tzv. palestinský (hebrejský) kánon Starého zákona, jehož knihy jsou také označovány jako protokanonické a který přijalo za své protestantské křesťanství, a tzv. alexandrijský (septuagintní, řecký) kánon, který používala prvotní církev a který přijaly za své katolická a pravoslavná církev, jenž oproti palestinskému kánonu obsahuje i tzv. deuterokanonické knihy, které protestantská tradice poněkud zmatečně nazývá apokryfní knihy.

2. Kánon knih Nového zákona

- sbírka novozákonních knih, které byly napsány z vnuknutí Ducha Svatého (knihy inspirované) a které mají apoštolský původ.

Knihy, o jejichž apoštolském původu nebylo v křesťanském starověku nikdy pochybováno, se nazývají prvokanonickými (protokanonické). Ty, o jejichž apoštolském původu bylo někdy pochybováno, se nazývají druhokanonickými (deuterokanonické); z Nového zákona to jsou: List Židům, List Jakubův, Druhý list Petrův, Druhý a Třetí list Janův, List Judův a Apokalypsa. I tyto jsou však inspirovány Duchem Svatým.

[Převzato z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963, a upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.]