Pokora

Pokora

(řec. ταπεινοφροσυνη [tapeinofrosyné], lat. humilitas)

Pokora je ctnost, která usměrňuje lásku k správnému chápání osobní důležitosti a velikosti. Pokorou nechceme ani být více, ani se zdát více, než skutečně jsme. Vede nás k opravdové sebeúctě a k úctě svého bližního. Proti pokoře se prohřešuje člověk nedostatkem, to znamená přeceňováním sebe, pýchou, která si přičítá vyšší hodnotu, než člověk má, a co má dobrého, nepřičítá Bohu, původci všeho dobra, ale svým vlastním silám. Upřílišněním se člověk pokoře protiví cynismem, který činí člověka necitelným ke všem mravním hodnotám a má zvrácenou zálibu v pohrdání sebou a vším.

[Karel Sahan. Převzato z: Merell, J.: Malý bohovědný slovník, Praha 1963, a upraveno redakcí Revue Theofil.]

Vzorem pokory je člověku Bohočlověk Ježíš Kristus neboli Bůh, který se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem. Již akt jeho vtělení je výrazem jeho pokory (neboli kenoze), včetně celého jeho sdílení pozemského údělu s námi, když se stal jedním z nás, která vrcholí v jeho sebeobětování na kříži a sestoupení do podsvětí. V odměně za tuto dobrovolnou pokoru až k vlastní smrti jej Bůh Otec navěky vyvýšil, jak píše apoštol Pavel:

„Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán." (Flp 2,6-11)

A právě tento příklad pokory nám apoštol Pavel klade za vzor: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši" (Flp 2,5).

Výzvy k pokoře jsou však vlastní celému Písmu, jako např.: „Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘.  Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas" (1Pt 4,5-6), včetně slov samotného Pána: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen" (Mt 23,12), nebo: „Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském" (Mt 18,24). Právě Ježíš Kristus, Syn Boží, ten, který se pokořil až k vlastní smrti a k pozbytí všeho svého, je příkladem k následování, jak k tomu vyzývá i on sám, který je „pokorného srdce": „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším" (Mt 11,29). A nejen to, Ježíš nám svojí boholidskou pokorou zjevuje pokoru Božství, pokoru trojjediného Boha, jaká je mezi osobami Trojice navzájem, kdy každá z nich ve vlastní pokoře upřednostňuje zbylé dvě osoby na úkor sebe samé, což je výrazem věčné trojiční kenoze neboli sebepozbývání pro druhého z lásky k němu. Vnitřní život Boha je tedy navýsost pokorný, proto i život člověka má být navýsost pokorný, aby mohl člověk být na věčnosti „tam", kde je věčně Bůh, neboli aby člověk měl způsoby Boží, způsoby Nebe, podle vzoru pokorné Trojice, tak jako tomu bylo v případě Panny Marie, Matky Boží, kdy Bůh „pohlédl na pokoření své služebnice" (Lk 1,48), a ona „počala z Ducha Svatého" (Mt 1,18) - Pokorný se zde setkává s pokorným, aby do světa mohla vstoupit vtělená Pokora, tedy Ten, který „v pokoře pokládá druhého za přednějšího než sebe" (srov. Flp 2,3), díky čemuž se stal člověkem, aby člověka navrátil zpět Bohu, zejména však ponížením a utrpením kříže, kdy „byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku" (Iz 53,7).

[Lukáš Drexler]

Související články:

Johann Peter Silbert: O pokoře I.
Vincenc Ferrerský: Pokora a sebezapření
Terezie od Ježíše: Pokora znamená chodit v pravdě  
Lukáš Drexler: Kenoze jako krása v díle Bruna Forteho  
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Matkou Boží pro svoji pokoru  
Hilarius z Poitiers: Nebudete-li jako děti, jistě nevstoupíte do nebeského království  
Pio z Pietrelciny: Pokora je pravda, a pravda je, že bez Boha jsme nic   
Ewa Wipszycka: Antropologie sv. Antonína Poustevníka a askeze   
Tomáš Akvinský: Blahoslavení chudí duchem...   
Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o Panně Marii 
Vladimír Losskij: Velikost Kristova kříže  
Monika Zaviš: 365 dní s pátrom Piom
Jan Ruysbroeck: Věnec ctností