Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Stvoření

Stvoření

protologie, stvoření, Bůh, Stvořitel, Bible, věrouka, teologie, člověk, vesmír

Stvoření

 

1. označení pro akt, kterým Bůh jako Stvořitel povolal z ničeho (lat. „ex nihilo") k bytí vše jsoucí, vše stvořené: svět viditelný, tj. náš kosmos, i svět neviditelný, tj. svět ryze duchovních bytostí nazývaných andělé. Výraz „ex nihilo" („z ničeho") vyjadřuje, že Bůh nestvořil tvorstvo z nějaké již existující pralátky, jak o tom uvažovali někteří antičtí filosofové, ale že stvořené bytí učinil bezprostředně svou mocí neboli „z ničeho" a vše tak má svůj počátek bezprostředně v Bohu, který sám je bez počátku a ničím nezapříčiněn a tedy sám o sobě nestvořený. Oproti tomu stvoření má svůj počátek, tzn. že - obrazně řečeno - byl „okamžik", kdy stvoření nebylo, a také svoji příčinu, a je tudíž zapříčiněné a stvořené neboli má své bytí od jiného.

2. označení pro výsledek tohoto stvořitelského aktu Boha, tedy jak pro souhrn všeho stvořeného, pro celek stvoření, tak pro jednotlivé tvory.

 

stvoreni-svetla-2-men.jpgBůh nebyl ke stvoření ničím donucen, nýbrž se jedná o jeho svobodný a dobrovolný akt, jakým se projevuje jeho překypující dobrota a touha sdílet a udílet své dobro dál, „mimo sebe", čímž se projevuje i jeho překypující sláva: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Ž 19,2)

Stvoření je ve svém bytí zcela závislé na Bohu, svém Stvořiteli, a má v různém stupni účast na jeho bytí, dobru a kráse a tudíž v různé míře odráží charakter svého Tvůrce, jak píše již apoštol Pavel: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu." (Řím 1,19-20)

Bible ve Starém zákoně hluboce symbolickým jazykem popisuje, že Bůh tento stvořený svět stvořil pouhým svým slovem: „I řekl Bůh: ‚Buď světlo!‘ A bylo světlo" (Gen 1,3). V Novém zákoně se pak odhaluje, že tímto stvořitelským Slovem, jímž bylo vše stvořeno, je Bůh sám (srov. J 1,1-3), který se posléze, pro vykoupení a spásu hříchem porušeného světa, sám stává stvořením (aniž by při tom přestal být Bohem), když se jako Ježíš Kristus stává v lůně panenské matky Marie člověkem (srov. J 1,14; Lk 1,26-37). I v tomto tajemství první křesťané rozpoznávali tajemství stvoření, kdy Bůh skrze své Slovo, kterým na počátku stvořil celý svět, následně tento svět, narušený hříchem, obnovuje a dokončuje tak své stvořitelské dílo, když svojí božskou mocí tvoří „nové stvoření" neboli stvoření osvobozené a oproštěné od moci hříchu a smrti a naplněné a povznesené Boží milostí a mocí k od počátku Bohem zamýšlené nebeské podobě, k účasti na nestvořeném a blaženém životě Stvořitele.

Teorie evoluce se snaží vykládat stvoření bez Stvořitele, a proto nastoluje jistou nahodilost a samovolnost, přitom stvoření neznamená, že Bůh nejprve stvořil určitou mnohost a danost tvorů a posléze je ponechal svému „osudu", jak tvrdí např. deismus nebo tzv. „křesťanský evolucionismus", ale že tvoří „neustále" (srov. J 5,17) neboli že vše stvořené v každém okamžiku bezprostředně drží svojí stvořitelskou mocí v existenci a stvořitelsky určuje jednotlivým tvorům jejich formu neboli přirozenost či danost, takže je to Bůh, který „vtiskává" svoji intenci do jednotlivých, druhově i individuálně odlišných tvorů, nikoliv nějaká samovolnost a nahodilost, jakou postuluje teorie evoluce. V konceptu stvoření tak nic není nahodilého, ale vše je určeno intencí svého Stvořitele, vyjma hříchu, který do stvoření vnesl narušení a disharmonii vč. skutečnosti smrti. Ani hřích, ani smrt nejsou Bohem chtěné a zamýšlené, ale jde podle Božího Zjevení o důsledek hříchu prvotního lidského páru, Adama a Evy, čímž do světa vinou člověka, který je Bohem stvořen jako koruna stvoření, vstupuje zlo, jež je Bohem dopuštěné, nikoliv chtěné. Právě proto posléze v dějinách přichází sám Bůh, když se v Synu Božím stává člověkem, aby v sobě a skrze sebe napravil to, co Adam s Evou narušili, a obnovil celé stvoření ve své stvořitelské intenci neboli aby vše učinil tzv. „novým stvořením", což neznamená anihilování dosavadního stvoření a vytvoření nového, numericky druhého stvoření, ale znamená to obnovu dosavadního stvoření nadpřirozenou mocí Boží k věčné, dokonalé a blažené podobě, nepodléhající již žádnému zlu nebo porušení. Toto „nové stvoření" lze také nazvat „Božím královstvím", neboť vše v něm již podléhá v dobrovolné poslušnosti Bohu a jeho vůli a tak nalézá svoje původní určení a tím svoji věčnou blaženost a krásu.

stvoreni-adama-a-evy-003-men.jpgKorunou stvoření je člověk, jak nám sděluje Boží Zjevení, a právě pro člověka bylo vše Bohem učiněno, a člověk byl učiněn pro Boha, pro větší slávu Boží a pro láskyplný vzájemný vztah s ním, neboť člověk byl stvořen „k obrazu a podobě Boží" (srov. Gen 1,26-27), a to v komplementaritě muže a ženy a jejich vzájemné, společné schopnosti plodit a být s Bohem „spolustvořiteli" nových lidských osob. Tuto důstojnost a výsadu člověka být korunou lidstva a být obrazem Boha podtrhává a dovršuje skutečnost vtělení, kdy sám Bůh se stává člověkem, aby člověk byl nezrušitelným způsobem pozdvižen do nerozlučného a věčného přátelství s Bohem, které se nazývá „zbožštění".

Celý vesmír a všichni tvorové byli stvořeni ke službě člověku a člověk je od počátku povolán být po vzoru Hospodinově dobrým pánem a dobrým pastýřem všech tvorů a celého stvořeného světa. I v tom se má odrážet podobnost člověka Bohu, Dobrému Pastýři. I tato podobnost však byla narušena počátečním hříchem člověka, který narušil nejen vztah člověka a Boha, jakož i lidí navzájem, ale i vzájemný vztah tvorů a člověka, kdy člověk namísto bytí dobrým pánem a dobrým hospodářem se často v důsledku hříchu mění v uzurpátora. Tak i tento narušený vztah mezi člověkem a ostatními tvory čeká na své vykoupení a nápravu: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." (Řím 8,18-22)

Na aktu stvoření se rovnocenně podílely všechny tři osoby Boží Trojice, kdy jistým „svorníkem" neboli „hlavou" vykoupeného a zbožštěného stvoření je Bůh i člověk v jedné osobě, Ježíš Kristus, Syn Boží, který se v čase stal člověkem: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on je hlavou těla - totiž Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo usmířeno všechno, co je, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži." (Kol 1,15-20) vzkriseny-kristus-adam-a-eva-067-men-upr-2.jpgPrávě v Kristu, Bohu, který se stal člověkem, je dovršeno celé stvoření a v něm je Bohem Otcem vyřčeno „poslední Slovo", které je zároveň i „Slovem prvním", Slovem „na počátku" (srov. Gen 1,1nn): „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (...) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (...) Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí." (J 1,1-3.14.16) V tomto Slovu se po jeho vtělení Bůh stal viditelným, aby se viditelný svět mohl novým způsobem sjednotit s neviditelným Bohem a mít účast na jeho věčnosti a blaženosti: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1J 1,1-3) Tím se stvoření stává Božím, aniž by přestalo být stvořeným, poté co Bůh se stal lidským, aniž by přestal být Božím. Stvoření tak vrcholí věčnou „svatební hostinou" (srov. Mt 22,1-14), jejímž Ženichem je sám Bůh a Nevěstou celé vykoupené stvoření, se kterým se Bůh zasnoubil svým vlastním vtělením a stal se s ním „jedním tělem" (srov. Gen 2,24; Ef 5,25-32).

Viz též heslo Stvořitel.

  

Související články:

Basil Veliký: Mojžíš, autor zprávy o stvoření  
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Pavel Evdokimov: Žena je orantou ve znamení Přímluvce  
Hans Urs von Balthasar: Žena je domovem muže, z něhož "vzata jest"  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného   
Lukáš Drexler: Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí   
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha  
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka  
Hans Urs von Balthasar: Syn je vzorem i cílem světa  
Basil Veliký: "... a duch Boží se vznášel nad vodami"  
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil 
Josef Blaha: Na počátku bylo světlo  
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže 

 

Lukáš Drexler, 4.2. 2023

Přečteno 557x

další křesťanské pojmy