Stvoření

Stvoření

1. označení pro akt, kterým Bůh jako Stvořitel povolal z ničeho (lat. „ex nihilo") k bytí vše jsoucí, vše stvořené: svět viditelný, tj. náš kosmos, i svět neviditelný, tj. svět ryze duchovních bytostí nazývaných andělé. Výraz „ex nihilo" („z ničeho") vyjadřuje, že Bůh nestvořil tvorstvo z nějaké již existující pralátky, jak o tom uvažovali někteří antičtí filosofové, ale že stvořené bytí učinil bezprostředně svou mocí neboli „z ničeho" a vše tak má svůj počátek bezprostředně v Bohu, který sám je bez počátku a ničím nezapříčiněn a tedy sám o sobě nestvořený. Oproti tomu stvoření má svůj počátek, tzn. že - obrazně řečeno - byl „okamžik", kdy stvoření nebylo, a také svoji příčinu, a je tudíž zapříčiněné a stvořené neboli má své bytí od jiného.

2. označení pro výsledek tohoto stvořitelského aktu Boha, tedy jak pro souhrn všeho stvořeného, pro celek stvoření, tak pro jednotlivé tvory.

Bůh nebyl ke stvoření ničím donucen, nýbrž se jedná o jeho svobodný a dobrovolný akt, jakým se projevuje jeho překypující dobrota a touha sdílet a udílet své dobro dál, „mimo sebe", čímž se projevuje i jeho překypující sláva: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Ž 19,2)

Stvoření je ve svém bytí zcela závislé na Bohu, svém Stvořiteli, a má v různém stupni účast na jeho bytí, dobru a kráse a tudíž v různé míře odráží charakter svého Tvůrce, jak píše již apoštol Pavel: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu." (Řím 1,19-20)

Bible ve Starém zákoně hluboce symbolickým jazykem popisuje, že Bůh tento stvořený svět stvořil pouhým svým slovem: „I řekl Bůh: ‚Buď světlo!‘ A bylo světlo" (Gen 1,3). V Novém zákoně se pak odhaluje, že tímto stvořitelským Slovem, jímž bylo vše stvořeno, je Bůh sám (srov. J 1,1-3), který se posléze, pro vykoupení a spásu hříchem porušeného světa, sám stává stvořením (aniž by při tom přestal být Bohem), když se jako Ježíš Kristus stává v lůně panenské matky Marie člověkem (srov. J 1,14; Lk 1,26-37). I v tomto tajemství první křesťané rozpoznávali tajemství stvoření, kdy Bůh skrze své Slovo, kterým na počátku stvořil celý svět, následně tento svět, narušený hříchem, obnovuje a dokončuje tak své stvořitelské dílo, když svojí božskou mocí tvoří „nové stvoření" neboli stvoření osvobozené a oproštěné od moci hříchu a smrti a naplněné a povznesené Boží milostí a mocí k od počátku Bohem zamýšlené nebeské podobě, k účasti na nestvořeném a blaženém životě Stvořitele.

Teorie evoluce se snaží vykládat stvoření bez Stvořitele, a proto nastoluje jistou nahodilost a samovolnost, přitom stvoření neznamená, že Bůh nejprve stvořil určitou mnohost a danost tvorů a posléze je ponechal svému „osudu", jak tvrdí např. deismus nebo tzv. „křesťanský evolucionismus", ale že tvoří „neustále" (srov. J 5,17) neboli že vše stvořené v každém okamžiku bezprostředně drží svojí stvořitelskou mocí v existenci a stvořitelsky určuje jednotlivým tvorům jejich formu neboli přirozenost či danost, takže je to Bůh, který „vtiskává" svoji intenci do jednotlivých, druhově i individuálně odlišných tvorů, nikoliv nějaká samovolnost a nahodilost, jakou postuluje teorie evoluce. V konceptu stvoření tak nic není nahodilého, ale vše je určeno intencí svého Stvořitele, vyjma hříchu, který do stvoření vnesl narušení a disharmonii vč. skutečnosti smrti. Ani hřích, ani smrt nejsou Bohem chtěné a zamýšlené, ale jde podle Božího Zjevení o důsledek hříchu prvotního lidského páru, Adama a Evy, čímž do světa vinou člověka, který je Bohem stvořen jako koruna stvoření, vstupuje zlo, jež je Bohem dopuštěné, nikoliv chtěné. Právě proto posléze v dějinách přichází sám Bůh, když se v Synu Božím stává člověkem, aby v sobě a skrze sebe napravil to, co Adam s Evou narušili, a obnovil celé stvoření ve své stvořitelské intenci neboli aby vše učinil tzv. „novým stvořením", což neznamená anihilování dosavadního stvoření a vytvoření nového, numericky druhého stvoření, ale znamená to obnovu dosavadního stvoření nadpřirozenou mocí Boží k věčné, dokonalé a blažené podobě, nepodléhající již žádnému zlu nebo porušení. Toto „nové stvoření" lze také nazvat „Božím královstvím", neboť vše v něm již podléhá v dobrovolné poslušnosti Bohu a jeho vůli a tak nalézá svoje původní určení a tím svoji věčnou blaženost a krásu.

Korunou stvoření je člověk, jak nám sděluje Boží Zjevení, a právě pro člověka bylo vše Bohem učiněno, a člověk byl učiněn pro Boha, pro větší slávu Boží a pro láskyplný vzájemný vztah s ním, neboť člověk byl stvořen „k obrazu a podobě Boží" (srov. Gen 1,26-27), a to v komplementaritě muže a ženy a jejich vzájemné, společné schopnosti plodit a být s Bohem „spolustvořiteli" nových lidských osob. Tuto důstojnost a výsadu člověka být korunou lidstva a být obrazem Boha podtrhává a dovršuje skutečnost vtělení, kdy sám Bůh se stává člověkem, aby člověk byl nezrušitelným způsobem pozdvižen do nerozlučného a věčného přátelství s Bohem, které se nazývá „zbožštění".

Celý vesmír a všichni tvorové byli stvořeni ke službě člověku a člověk je od počátku povolán být po vzoru Hospodinově dobrým pánem a dobrým pastýřem všech tvorů a celého stvořeného světa. I v tom se má odrážet podobnost člověka Bohu, Dobrému Pastýři. I tato podobnost však byla narušena počátečním hříchem člověka, který narušil nejen vztah člověka a Boha, jakož i lidí navzájem, ale i vzájemný vztah tvorů a člověka, kdy člověk namísto bytí dobrým pánem a dobrým hospodářem se často v důsledku hříchu mění v uzurpátora. Tak i tento narušený vztah mezi člověkem a ostatními tvory čeká na své vykoupení a nápravu: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." (Řím 8,18-22)

Na aktu stvoření se rovnocenně podílely všechny tři osoby Boží Trojice, kdy jistým „svorníkem" neboli „hlavou" vykoupeného a zbožštěného stvoření je Bůh i člověk v jedné osobě, Ježíš Kristus, Syn Boží, který se v čase stal člověkem: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on je hlavou těla - totiž Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo usmířeno všechno, co je, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži." (Kol 1,15-20) Právě v Kristu, Bohu, který se stal člověkem, je dovršeno celé stvoření a v něm je Bohem Otcem vyřčeno „poslední Slovo", které je zároveň i „Slovem prvním", Slovem „na počátku" (srov. Gen 1,1nn): „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (...) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (...) Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí." (J 1,1-3.14.16) V tomto Slovu se po jeho vtělení Bůh stal viditelným, aby se viditelný svět mohl novým způsobem sjednotit s neviditelným Bohem a mít účast na jeho věčnosti a blaženosti: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1J 1,1-3) Tím se stvoření stává Božím, aniž by přestalo být stvořeným, poté co Bůh se stal lidským, aniž by přestal být Božím. Stvoření tak vrcholí věčnou „svatební hostinou" (srov. Mt 22,1-14), jejímž Ženichem je sám Bůh a Nevěstou celé vykoupené stvoření, se kterým se Bůh zasnoubil svým vlastním vtělením a stal se s ním „jedním tělem" (srov. Gen 2,24; Ef 5,25-32).

Viz též heslo Stvořitel.

Související články:

Basil Veliký: Mojžíš, autor zprávy o stvoření  
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Pavel Evdokimov: Žena je orantou ve znamení Přímluvce  
Hans Urs von Balthasar: Žena je domovem muže, z něhož "vzata jest"  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného   
Lukáš Drexler: Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí   
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha  
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka  
Hans Urs von Balthasar: Syn je vzorem i cílem světa  
Basil Veliký: "... a duch Boží se vznášel nad vodami"  
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil 
Josef Blaha: Na počátku bylo světlo  
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže