Markionismus, markionité

Markionismus, markionité

(podle zakladatele Markióna)

- náboženské, hierarchicky organizované společenství, které ve 2. století založil Markión ze Sinópy (cca 85/100 - cca 160/165) a jehož učení bylo jakýmsi výběrem a kombinací gnostických a křesťanských prvků a prvků z některých antických filosofií (stoicismus, platonismus).

Markión ze Sinópy

Markión ze Sinópy, který sám sebe považoval za křesťanského učitele, pocházel z významné a zámožné křesťanské rodiny. Jeho otec byl údajně biskup, který svého syna musel vyloučit z církve kvůli jeho bludným názorům. Posléze byl Markión odmítnut i sv. Polykarpem v Malé Asii a následně kolem r. 140 odešel do Říma, kde získal mnoho stoupenců. I v Římě však byl v r. 144 vyloučen z církve a založil svoji církev, která zanikla na přelomu 5. a 6. stol. a mnoho markionitů přešlo k manichejcům: perské víře zastávající rovněž silný dualismus, vůči které se po svém obrácení výrazně vyhraňoval sv. Augustin (†430).

Nauka

Markión své učení zaznamenal ve spise Antithesis („Protiklady"), který se do dneška nezachoval. Už jeho název vystihuje základ pojetí Markióna, který inspirován gnostickým pojetím staví do protikladu Boha Starého zákona a Boha Nového zákona, tj. Boha zákona a Boha lásky, spravedlnost kontra milost, židovství kontra „křesťanství". Podle Markiónova přesvědčení byl Ježíš, který se nenarodil z Marie, ale zjevil se náhle v synagoze v Kafarnaum, poslán od dobrého nejvyššího Boha, aby vysvobodil lidi z područí o něco nižšího, starozákonního, židovského Boha, jenž je zároveň stvořitelem hmotného světa, démiurgem[1], kdy hmota je proto - v souladu s gnosticizujícím pohledem - zlá, z čehož vyplývalo i odmítání „pozemského dobra" manželství nebo silná inklinace k asketické zdrženlivosti (např. odmítání požívání masa a vína) „z nepřátelství vůči svému tvůrci, protože (následovníci Markióna) nechtějí užívat jeho stvoření"[2]. Spásy se pak dochází příklonem k Ježíši prostřednictvím víry zvěstované Markiónem, ovšem účasti na spáse nedochází lidské tělo, které je coby hmotné, stvořené nižším Bohem, jako takové zlé. Jak již bylo řečeno výše, markionité neuznávali Ježíšovo vtělení a byli radikálními dokéty. Z toho důvodu rovněž odmítali svátost eucharistie, tj. „Ježíšovo tělo". Ostatní svátosti naopak adaptovali; křest chápali jako očištění a podstupovali ho několikrát za život. Z důvodu nenávisti k tělu toužili po mučednické smrti, která podle nich měla vést k osvobození se od těla.

Markión vytvořil vlastní kánon biblických knih: zcela odmítl knihy Starého zákona a za základ si vzal Lukášovo evangelium, ovšem s vyškrtnutím nehodících se a nepohodlných pasáží, to jest těch, které byly podle jeho soudu příliš „židovsky zaměřené". K němu pak přidal 10 upravených listů apoštola Pavla (z jeho dopisů zcela zamítl tzv. pastorální listy a List Židům). Tyto dvě části nazval Evangelium a Apoštol. Doplňkem k nim a vysvětlením byl Markionův spis Antithesis. Spisy a učení ostatních apoštolů zcela odmítl a obvinil je z deformace Ježíšova učení tím, že k němu podle Markióna přimíchali množství „židovské tradice" a tak údajně „znečistili" radostnou zvěst, a sám sebe považoval za obnovitele onoho domnívaného původního křesťanství.

Reakce církevních autorů

Proti Markiónově herezi vystoupilo mnoho tehdejších církevních spisovatelů, kteří jednak popisovali Markiónovo mylné učení a také proti němu předkládali teologické argumenty.

Justin Mučedník (†167) sepsal spis Proti Markiónovi, který se ovšem nedochoval a v současnosti jsou z něj známy pouze fragmenty, uvedené v Irenejově protiheretickém díle Adversus haereses (IV,6,2 a V,26,2) a v návaznosti na Ireneje i v Eusebiových Církevních dějinách (IV,17). Ze svých dodnes zachovaných textů Justin zmiňuje „Markióna Pontského" ve svém díle Apologie, kde mimo jiné píše, že Markión, „který dosud žije, své přívržence učí, že je jiný Bůh, větší nad Stvořitele světa" (Apol. I,26) a že „Stvořitel všech nebeských i pozemských věcí není Bohem a proroky předpovězený Kristus není jeho Synem" (I,58). A o něco dále o Markiónovi píše, že „má mnoho následovníků, kteří se nám posmívají, jako kdyby pouze on jediný měl pravdu, avšak pro to, co tvrdí, nemají žádné důkazy, pouze bezmyšlenkovitě, jako ovce, které uchvacuje vlk, jdou na pastvu bezbožných a démonských nauk" (I,58).

Irenej z Lyonu († cca 202) se k Markiónovi vyjadřuje ve svém proslulém díle Adversus haereses neboli „Proti herezím", podle něhož se Markión „rouhal Bohu ... a nazýval jej zločinným, bojechtivým, nestálým ve svých úmyslech a odporujícím sobě samému" (I,27,2) a že „Ježíš přišel ... v podobě člověka", aby „zrušil Proroky a Zákon a všechna díla toho Boha, který stvořil svět" (I,27,2). Boha Markión „rozděluje ve dví a jednoho sice nazývá dobrým, druhého pak soudícím, oba (tím však) zbavuje Božské přirozenosti" (III,25,3). Markión podle Ireneje „rovněž svým učedníkům namluvil, že on je pravdivější než apoštolové" (I,27,2), které obviňuje, že „opustili evangelium, nepodávaje jim evangelium, ale (jen) kousek evangelia" (tamtéž). Mimo to Irenej konstatuje, že „se Markión i se svými stoupenci odvážil zkomolit svatá Písma" a „některá naprosto zavrhnul" (III,12,12), včetně zavržení „celku evangelia", čímž „sám sebe od evangelia odťal" (III,11,9); „zkomolil Lukášovo evangelium, když odstranil všechno, co je o rodu Páně, a vynechal rovněž mnoho z vypravování řečí Pána, obzvlášť ve kterých se líčí, že Pán (Ježíš) co nejasněji Stvořitele tohoto světa nazývá svým Otcem" (I,27,2). Mimo Lukášova evangelia Markión dle tvrzení Irenejova „znetvořil listy apoštola Pavla, když z nich odstranil všechno, co apoštol jasně říkal o Bohu, který učinil svět, že je Otcem Pána našeho Ježíše Krista" (I,27,2), a „tvrdí, že jedině tak, jak je otesali, jsou pravé" (III,12,12). Podle Ireneje dalším Markiónovým bludným bodem bylo tvrzení, že „spasení prý mohou dojít pouze duše, ... ale tělo, které je vzato ze země, nemůže mít na spáse účast" (I,27,3).

Klement Alexandrijský († cca 215) se k Markiónovi a jeho stoupencům vyslovuje na více místech svého korpusu Strómata, kde mimo jiné tvrdí, že „tito lidé kvůli svému bezbožnému boji proti Bohu zbloudili z cesty přirozeného způsobu uvažování" a pohrdají „Boží velikostí a dobrotou" (III,12,3). Za jeden z pramenů Markiónova učení považuje „nauky od Platóna", které ovšem „převzal nevděčně a s notnou dávkou neznalosti" (III,21,2).

Nejrozsáhleji se k Markiónovi a jeho herezi podle všeho vyjadřuje Tertullian († cca 223‑225), jenž proti Markiónovi vystupuje ve víceru svých spisů, např. v dílech O těle Kristově, Sérum proti škorpionům, O vzkříšení, O duši, Preskripce proti heretikům, zejména však v díle Proti Markiónovi, které sepsal již ve svém montanistickém období. Tertullian označuje Markióna za stoupence stoiků (Preskr. 7; 30), obviňuje jej z „okleštění Písma svatého, aby mohl vystavět svůj systém" (Preskr., 38), a ze změny „obsahu víry" (Preskr., 42). Píše, že Markión předkládal nauku „o lepším Bohu" (Preskr., 7) a že „kromě Boha Stvořitele zavedl druhého, výlučně dobrého Boha" (Preskripce, 34), který „setrvává ustavičně v naprostém klidu" (Preskr., 7, což potvrzuje Markiónovu inspiraci stoiky): „Markión ustanovuje dva vůči sobě nerovné Bohy: prvního jako soudce, krutého, silného ve válkách a zároveň druhého jako vlídného, pokojného a pouze dobrého a dokonce nejlepšího" (Proti Mar., I,6,1). O závěru Markiónova života Tertullian uvádí, že Markión se po nějakém čase podrobil pokání a dal slib, že přivede do Církve zpět ty, které svedl svou naukou, avšak v naplnění tohoto příslibu mu zabránila jeho smrt (Preskr., 30).

Kromě již zmíněných autorů se k Markiónově herezi vyjádřilo i mnoho dalších starověkých církevních spisovatelů, např. apologeta Theofil Antiochijský (†183; srov. HE 4,32), sv. Hippolyt Římský (†235; srov. HE 6,22), Filip z Gortyny (srov. HE 4,33) nebo Modestus (srov. tamtéž), tyto jejich spisy se však do současné doby nedochovaly. Herezi markionismu zmínil ve svém díle Proti Celsovi i Origenes († cca 254).

Použitá literatura:

Poznámky:

[1] Srov. Tertullian: Preskripce proti heretikům, 34: „Markión kromě Boha Stvořitele zavedl druhého, výlučně dobrého Boha."

[2] Klement Alexandrijský: Strómata, III,122.