Dyofyzitismus, diofyzitismus, duofyzitismus, difyzitismus; dyofyzité, diofyzité, duofyzité

Dyofyzitismus, diofyzitismus, duofyzitismus, difyzitismus; dyofyzité, diofyzité, duofyzité

(z řec. δυο [duo] - „dva" a φυζις [fyzis] - „přirozenost")

- dosl. „dvojpřirozenectví"; teologický výraz pro skutečnost, že v jediné Osobě Ježíše Krista jsou přítomny v plnosti dvě přirozenosti: božská a lidská. Od věčnosti jsoucí druhá božská Osoba Trojjediného Boha, tj. Syn, se v čase stala člověkem, když v lůně Panny Marie přijala zcela lidskou přirozenost, kterou ve své božské Osobě sjednotila se svojí věčnou božskou přirozeností. Vtělením nedošlo ke smíšení obou přirozeností, jak mylně tvrdí opoziční monofyzitismus, ale došlo k jejich sjednocení v božské Osobě Syna při zachování vlastností každé z nich (viz heslo Hypostatická unie). Tuto skutečnost dogmaticky vyjádřil Chalcedonský ekumenický koncil roku 451:

„Všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, zcela dokonalého podle Božství a zcela dokonalého podle lidství, opravdu Boha a opravdu člověka, (...) jednoho a téhož Krista, Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení, kdy odlišnost jeho přirozeností není sjednocením zrušena, ale spíše zůstává zachována v individuální podstatě a sbíhá se v jedné osobě  a jedné podstatě; nikoli rozděleného či rozloučeného ve dvě osoby, ale jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha, Slovo, Pána Ježíše Krista."

Viz též hesla Monofyzité, monofyzitismus, monofysitismus a Miafyzitismus, miafyzité.

Souvsející články:

Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)