Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Křest Krista

Křest Krista

Ježíš Kristus, Bible, christologie, Boží Zjevení, Nejsvětější Trojice, dějiny spásy

Křest Krista

- také jako: Křest Páně

  

- událost, během které Ježíš Kristus přijal od Jana Křtitele v řece Jordán v Izraeli „křest pokání", ačkoliv sám byl bez hříchu. O této události nás zpravují všechna čtyři evangelia (Matouš 3,13-17; Marek 1,9-11; Lukáš 3,21-22; Jan 1,29-34):

 

„Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.

Ale on mu bránil a říkal: ‚Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?‘

Ježíš mu odpověděl: ‚Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.‘ Tu mu již Jan nebránil.

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.

A z nebe promluvil hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.‘"

(Matoušovo evangelium, 3,13-17)

  

krest-krista-267-vyr-2-men.jpg

 

Křest Krista mimo evangelia zmiňuje rovněž apoštol Petr ve svém proslovu zaznamenaném ve Skutcích apoštolů, kde v tomto odkazu zdůrazňuje pomazání Ježíš Krista od Boha Otce Duchem Svatým za Mesiáše neboli „Pomazaného" (tj. Krista), kteréhožto poslání se po křtu Janově Kristus tímto následně zhostil:

„To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh pomazal Ježíše z Nazareta Duchem Svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním." (Sk 10,36-38)

Podobný motiv, tj. „instalaci" Krista za Mesiáše a Velekněze Bohem Otcem, se společně s citací výroku Boha Otce v okamžiku křtu Kristova: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil" nachází i v Listu Židům 5,5 (srov. též Žid 1,5 a Sk 13,33).

Na křest Kristův odkazuje ve svém antidoketickém úsilí rovněž apoštol Jan ve svém prvním listu, a to ve smyslu zdůraznění pravého lidství vtěleného Boha oproti těm, kteří tuto skutečnost popírali, tj. proti dokétům: Ježíš je Bůh, který přijal skutečné lidství, jak dokazuje „voda křtu", tj. že pravé, materiální lidské tělo Ježíšovo bylo skutečně ponořeno do skutečného přírodního živlu, do vody, podobně jako „krev kříže" dosvědčuje skutečná tělesná muka a skutečnou tělesnou smrt skutečného těla skutečně vtěleného Boha; a „Duch", který o Kristu vydal svědectví při Jeho křtu v Jordánu, vydává toto svědectví i nyní v těch, kteří v Syna Božího uvěřili:

„To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch je pravda. Tři jsou, kteří vydávají svědectví - Duch, voda a krev - a ti tři jsou zajedno." (1J 5,6-8)

 

Teologický význam

Křest Krista je počátkem jeho veřejného působení a je výrazem jeho boholidského dobrovolného pokoření se kvůli spáse světa. Zároveň je tato událost veřejným pomazáním Ježíše Nazaretského Bohem Otcem a v součinnosti s Janem Křtitelem za zaslíbeného Mesiáše (tj. Pomazaného - Krista), což potvrzuje Jan Křtitel před náboženskými vůdci Izraele:

„Jan vydal svědectví: ‚Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: »Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.« Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.‘" (Janovo evangelium, 1,32-34)

Tak je vodou a Duchem Svatým pomazán Ten, který sám bude pomazávat vodou a Duchem ty, kteří v Něj uvěří, aby Jím byli spaseni před přicházejícím soudem a pro Boží mesiášské království.

Výrok pronesený Bohem Otcem v okamžiku Ježíšova křtu: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil" je odkazem na Žalm 2 a zároveň naplněním slov tohoto žalmu, kdy Ježíš Kristuskrest-krista-1280-upr-men-2.jpg je oním Pomazaným Hospodinovým, Králem a Synem Božím z onoho žalmu, což potvrzuje právě Jan Křtitel: „Dosvědčuji, že toto je Syn Boží" (J 1,34). Své mesiášské úlohy se ovšem Kristus ujímá tak, že na sebe dobrovolně a obětavě bere hříchy celého světa a stává se zároveň Beránkem Božím: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa" (J 1,29). Proto Ježíše následně po Jeho křtu Duch vede nejen na poušť izraelskou, ale i na poušť tohoto světa, což se dovršuje Kristovou smrtí na kříži.

Během křtu Páně byla veřejně zjevena celá Nejsvětější Trojice: zaznívá hlas Boha Otce, který ukazuje na svého vtěleného Syna, na něhož z Nebe sestupuje Duch Svatý v podobě holubice. (Podobně se soukromým způsobem zjevila Boží Trojice Panně Marii při události Zvěstování, tj. v okamžiku početí Syna Otcova skrze Ducha Svatého v jejím panenském lůně.)

Kristovým ponořením do vody byly zároveň posvěceny vody pro křest svátostný, jímž jsou křtěni věřící v Ježíše Krista a přičleňováni ke Kristu coby Hlavě Mystického Těla Církve. Tato událost teologicky rovněž odkazuje na počátek stvoření světa, kdy „se Duch Boží vznášel nad vodami" (Gen 1,3). Ježíšův křest je tak počátkem „nového stvoření", obnovou světa skrze jeho osobu, podobně jako svátostný křest je obnovou neboli znovuzrozením pokřtěného jedince, jenž se skrze svátostný křest stává „novým stvořením" (srov. 2Kor 5,17), zrozeným „z vody a Ducha" (J 3,5).

Událost křtu Ježíšova ve svém bohatém teologickém obsahu odkazuje rovněž na událost celosvětové potopy, která znamená nový počátek, novou zemi, nové lidské pokolení: jako Noe vypustil z archy holubici, která nalezla novou zemi, očištěnou vodou (srov. Gen 8,8-12), tak sestupuje Duch Svatý v podobě holubice na Krista vynořivšího se z vody, symbolizující očištění od hříchů (byť Kristus sám coby Bůh, který se stal člověkem, byl bez viny), a navazuje společenství (tj. nebe se otevírá) mezi Bohem a člověkem, narušené hříchem člověka, avšak obnovované slitovným Bohem. (Podobně počátkem nového stvoření je událost Zvěstování Panny Marie, kdy ona božská Holubice, tj. Duch Svatý, sestupuje na novou, Boží milostí očištěnou zemi, tj. na panenskou a jakéhokoliv hříchu prostou dívku Marii, aby se následně „vrátil zpět" k Bohu Otci, tj. božskému Noemovi, se snítkou prvotiny nového pokolení, tj. s lidstvím Božího Syna počatého a vtělujícího se v lůně Mariině.)

Celou tuto škálu teologického odkazu reflektují ve svých biblických výkladech a dalších svých dílech církevní otcové - svědkové apoštolské tradice, pro které byla tato událost jednou z nejstěžejnějších ze života Krista, což našlo svůj výraz i v liturgickém slavení jako jednoho z nejdůležitějších svátků Církve.

 

Liturgické slavení

Katolická církev tuto událost liturgicky slaví každý rok počátkem ledna, konkrétně první neděli po slavnosti Zjevení Páně, která se každoročně slaví 6. ledna.

 

Doporučená literatura:

  • Cantalamessa, R.: Tajomstvo krstu. Duch Svatý v Ježišovom živote, Bratislava 1999
  • Mezinárodní katolická revue Communio, 1 (2005) - Ježíšův křest a pokušení
  • Pospíšil, C. V.: Ježíš zNazareta, Pán a Spasitel, Kostelní Vydří 2010, kap. II.2.7.3: Ježíšův křest
  • Sendler, E.: Ikony Krista. Víra - umění - liturgie - teologie, Kostelní Vydří 2010, 6. kap.: Teofanie (Bohozjevení)
  • Stępczak, J.: Chrzest Jezusa w Jordanie. Pismo i Tradycja w pierwszych trzech wiekach Kosćioła, Poznań 1998

 

Související články:

Hippolyt Římský: O Křtu Páně   
Řehoř Naziánský: Kristus je pokřtěn   
Brigita Švédská: O Kristově křtu v Jordánu  
Basil Veliký: "... a duch Boží se vznášel nad vodami"  
Cyril Alexandrijský: Kristus při křtu nepřijal Ducha sám pro sebe, ale pro nás  
Petr Chrysolog: Dnes Kristus vstoupil do vod Jordánu, aby smyl hřích světa  
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým  
Lukáš Drexler: Holubice nového stvoření  
Richard Špaček: Křest

 

Lukáš Drexler, 4.1. 2024

Přečteno 271x

další křesťanské pojmy