Nestvořenost, nestvořený

Nestvořenost, nestvořený

- vlastnost Boha, která znamená, že Bůh nemá své bytí od jiného, ale že příčinu svého bytí má v sobě samém a nezávisí tak nijak na ničem jiném, jemu nadřazeném. Bůh je tak nezapříčiněný neboli též nestvořený, odevždy jsoucí, bez jakéhokoliv počátku a konce, bez jakékoliv podmíněnosti a proměnnosti a ničemu nepodléhající. Stvoření oproti tomu je zapříčiněné vyšší příčinou, kterou je Bůh Stvořitel, jemu podléhá, od něj má bytí, od něj má svůj počátek a jím je tudíž bezprostředně stvořené. Stvořenost je tedy jistá pasivně obdržená danost od vyššího, nadřazeného principu, která naopak není vlastní Bohu, jenž naopak tuto danost jako nejvyšší a ničím jiným nezapříčiněná příčina sám udílí.

K mysteriu Boha však náleží i to, že on, Nestvořený, se v důsledku našeho hříchu a narušení tím celého světa, celého stvoření, stal „pro nás a pro naši spásu" stvořením, když jako Bůh se stal v dějinách světa člověkem, aniž by tím přestal být Bohem, Nestvořeným. Tím Bůh umožnil, aby nestvořený a neviditelný Bůh mohl být osobně spatřen a vnímán i našimi stvořenými smysly, což do té doby nebylo člověku a tvorstvu možné: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1J 1,1-3) Tímto mystériem vtělení Bůh ve své osobě usmířil a sjednotil nestvořené se stvořeným, aniž by sám přestal být Nestvořeným, stejně aniž by stvoření přestalo být stvořeným. Bůh však svojí osobní inkarnací dal stvořenému účast na svém nestvořeném a neporušitelném bytí, aby stvoření mohlo dosáhnout svého věčného určení jako i věčné neporušitelnosti a blaženosti.

Viz též hesla Stvoření a Stvořitel.