Perichoreze, perichórésis

Perichoreze

(z řeckého περιχωρησις [perichórésis]; latinsky circumcessio, circumincessio)

Výraz lze jednoduše přeložit jako „pronikání" nebo „prolínání".

Se skutečností perichoreze se setkáváme již ve slovech samotného Ježíše Krista, když mluví o „vzájemném přebývání" Syna v Otci a Otce v Synu (např. J 14,10-11; 15,10; 17,21-22). V závislosti na tom mluví rovněž o „přebývání" učedníků v Něm a Jeho v učednících (J 6,53nn; 15,4nn; 17,21nn).

Slovo samotné bylo poprvé použito christologicky „k označení vzájemného proniknutí - bez smíšení - dvou přirozeností v jediné Osobě vtěleného Slova"[1]. Později se tento termín přenesl z christologické oblasti do trinitární k vyjádření vzájemného přebývání Božských Osob v sobě navzájem, aniž by došlo k setření jejich osobního rozlišení[2]. Použití termínu bylo reakcí na nebezpečí triteismu.

Perichoreze tak vyjadřuje jednotu v Trojici, která není na úkor jedinečnosti každé z Osob a je založena v jediné společné Boží přirozenosti, a taktéž onen „status" (stasis) uvnitř Trojice, kdy Jeden je v srdci Druhého více než ve svém vlastním a naopak[3], tedy „status" „bytí mimo sebe" (ek-stasis), bytí v druhém.

Skutečnost perichoreze nám také ukazuje úžasnou lásku Boha, jež je pro nás jak zdrojem života, vzorem a výzvou k následování, tak i obrazem naší vlastní identity, neboť člověk byl  stvořen k obrazu Boha[4]: „Bůh miluje perichoreticky a stejným způsobem se také daruje člověku a povyšuje ho k podobnému způsobu milování."[5]

Vzájemné „pronikání" a „prostupování" Osob v Trojici je příčinou a vzorem našeho vzájemného „prostupování" a „pronikání" s Božskými Osobami, a to skrze Ježíše Krista - vtělenou druhou Osobu Boha. Ježíš neustále vyzývá své učedníky: „Zůstaňte ve mně a já ve vás." (J 15,4) „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce." (J 15,10) Perichoreze v Bohu je jakýmsi „podkladem" pro naše stále dokonalejší postupné sjednocování se s Kristem, které vrcholí v „onen den" v perichoretickém mnohohlasém chvalozpěvu: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás." (J 14,20)

Toto vzájemné „prolínání" osoby člověka s osobou Ježíše Krista, a skrze něj s celou Boží Trojicí, se viditelným způsobem posiluje a uskutečňuje eucharistickým přijímáním: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (J 6,56), podobně jako žitím - tj. „zachováváním" (viz J 15,10 ) - slova Ježíše Krista, které je cestou k „zabydlení se" Boha v nás a nás v Bohu: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." (J 14,23)

Nezbytným předpokladem pro perichorezi je kenose.

Použitá literatura:

• Nicolas, J.-H., Syntéza dogmatické teologie I - Bůh v Trojici, Praha 2003 
• Pospíšil, C. V., Cesty k trinitární spiritualitě, in: Teologické texty 4, Praha 2000
• Pospíšil, C. V., Jako v nebi, tak i na zemi, Praha 2007
• Pospíšil, C. V., Trojice a eucharistie,  in: Eucharistie - mysterium fidei, Svitavy 2002

Související články:

Nejsvětější Trojice 
Augustin: O Trojici (De Trinitate)
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství  
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu (Epistula de Decrtetis Nicaenae synodi)  
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici  
František Saleský: List o narození Páně  
Láska plodí milovaného i milujícího   
Andělská chvála Trojice svaté

Poznámky:

[1] Nicolas, J.-H., Syntéza dogmatické teologie I, Bůh v Trojici, Praha 2003, s. 158.

[2] Např. J 10,38: „Otec je ve mně a já v Otci."

[3] „Prvním předpokladem trinitární perichoréze je skutečnost, že Bůh Otec se z lásky k Druhému zříká sebe sama, když při plození daruje Synovi všechno, co má, tedy celou svoji božskou přirozenost. ... Syn [...] Otce napodobuje a daruje mu jako výraz své naprosté oddanosti a lásky to, co ‚předtím‘ od Otce přijal, tedy celou svoji božskou přirozenost. Otec je tak víc v srdci Syna než ve svém vlastním a Syn je víc v srdci Otce než ve svém vlastním srdci. Trinitární perichoréze je výrazem dokonale vzájemné extatické lásky. Perichoréze s ustoupením druhému, se sebezapřením ba sebezmařením z lásky k druhému je - lidsky vzato - láskou až za hrob, láskou silnější než smrt (Pís 8,6).", Pospíšil, C. V., Cesty k trinitární spiritualitě, in: Teologické texty 4, Praha 2000, s. 141.

[4] Srov. Gen 1,26.

[5] Pospíšil, C. V., Trojice a eucharistie,  in: Eucharistie - mysterium fidei, Svitavy 2002, s. 50.