Apatie, apathie, apatheia

Apatie, apathie, apatheia 

(z řeckého απαθεια [apatheia] - "nedostatek citu", "necitlivost", "lhostejnost", "neschopnost pociťovat", "netečnost", "bezvášnivost", "bezžádostivost")

- "bezvášnivost".

Původně jeden z hlavních pojmů některých řeckých filosofických škol a směrů (např. kynismu, stoicismu, skepticismu), který označoval určité osvobození od prožitků, vášní, životních potřeb a změn a lhostejnost vůči nim, což mělo vést k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti.

Již židovský filosof Filón Alexandrijský (cca 25 př. n. l. - 40 n. l.) a později i někteří křesťanští autoři (např. Klement Alexandrijský či mnišské hnutí) chápou apatii jako prostředek k blaženosti nebo jako samotnou duchovní dokonalost ve smyslu zbavení se vášní,  získání vnitřního pokoje a osvobození se pro Boha a pro jeho království.

Dorotheos z Gazy (505-565/620) o apatii píše: "Odstraníme-li vůli, dosáhneme odpoutání od vášní (aprospatheia) a od připoutání dospějeme s Boží pomocí k apatheia."

Jan Klimak (cca 579-649), významná postava starověkého křesťanského mnišství, vnímá apatii jako cíl mnišského úsilí.

Viz též heslo Bezvášnivost.

Související články:

Pierre Hadot: Duchovní cvičení a "křesťanská filosofie" (→ časop. Reflexe, pdf)
Ewa Wipszycka: Antropologie sv. Antonína Poustevníka a askeze