Ikonoklasmus

Ikonoklasmus

(z řec. εικων [eikón] - "obraz", "zpodobení", a κλαστειν [klastein] - "lámat")

- "obrazoborectví", tj. postoj odmítající zobrazování Boha a božských skutečností na základě starozákonního příkazu: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující." (Exodus 20,4-5). Pravověrný křesťanský postoj, tedy úcta ke zpodobením Boha a božských reálií (obrazům, sochám atp.), však vychází ze skutečnosti, že Bůh sám na sebe vzal podobu toho, "co je dole na zemi", když se v Synu stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, a tak je správné klanět se Bohu i s jeho lidstvím, které je hypostaticky sjednoceno s jeho Božstvím, a stejně tak uctívat zpodobení tohoto "Božího lidství", protože "úcta vzdávaná obrazu přechází na vzor" (sv. Basil Veliký: De Spiritu Sancto, 18), tj. na uctívanou Boží osobu. Velkým bojovníkem proti ikonoklasmu byl sv. Jan Damašský (+749), který v jednom ze svých pojednání napsal: "Kdysi se Bůh - netělesný a nepopsatelný - vůbec nezobrazoval. Ale nyní, když se Bůh zjevil v těle a žil mezi lidmi, zobrazuji to, co je na Bohu viditelné. Neklaním se materii, ale Tvůrci materie, který se pro mne stal materií, rozhodl se přebývat v materii a skrze materii uskutečnil mou spásu." (První řeč na obranu obrazů, 16).

Ikonoklasmus byl po táhlých sporech odsouzen církví na 2. nicejském koncilu r. 787.

Související články:

Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista  
Jan Damašský: Drahocenné a úcty hodné dřevo Kříže 
Augustin: Ježíš Kristus je Bůh i člověk