Basilika, bazilika

Basilika, bazilika

1. V antickém Římě veřejná budova sloužící k různým účelům, stavební typ, v nějž vyústil vývoj antického hypostylu, to znamená stavby, jejíž vnitřní prostor je členěn řadou sloupů na prostor hlavní a prostory vedlejší. Pro basilikální architek­tonickou formu v té podobě, jak ji přejalo rané křesťanství jako jeden z nejdůležitějších typů svých kostelů, je charakteristické hloubkové zalo­žení budovy, jejíž vnitřní prostor je dělen dvěma řadami sloupů na prostor hlavní (hlavní loď) a pro­story boční (boční lodi). Hlavní loď zprvu kryta otevřeným krovem, v hloubce uzavřena polokruhovitou apsidou, je širší i vyšší než lodi boční, takže v jejích zdech, přečnívajících nad střechami bočních lodí, mohla být umístěna okna. V průběhu staletí byl basilikální typ kostela obohacován, nej­prve o příčnou loď a předsíň, zvanou narthex, v karolinské době o chór, to je prostor, vsunutý mezi apsidu a hlavní loď, pod nímž pak až do go­tiky bývala krypta, a o tribuny nad bočními loďmi. Basiliky bývaly trojlodní, někdy pětilodní.

2. Název čtyř hlavních římských kostelů, tj. sv. Jana v Lateráně, sv. Petra, sv. Pavla, a Panny Marie Větší (Maggiore), které jsou též nazývány patriarchální a tvoří dohromady s kostely sv. Františka a P. Ma­rie od Andělů v Assisi tzv. 6 „velkých" basilik, na rozdíl od dalších římských i mimořímských kostelů, které jsou nazývány „malé" basiliky (basilicae maiores, basilicae minores).

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně mírně upraveno.)