architektura
1. V antickém Římě veřejná budova sloužící k různým účelům, stavební typ, v nějž vyústil vývoj antického hypostylu, to znamená stavby, jejíž vnitřní prostor je členěn řadou sloupů na prostor hlavní a prostory vedlejší. Pro basilikální architektonickou formu v té podobě, jak ji přejalo rané křesťanství jako jeden z nejdůležitějších typů svých kostelů, je charakteristické hloubkové založení budovy, jejíž vnitřní prostor je dělen dvěma řadami sloupů na prostor hlavní (hlavní loď) a prostory boční (boční lodi). Hlavní loď zprvu kryta otevřeným krovem, v hloubce uzavřena polokruhovitou apsidou, je širší i vyšší než lodi boční, takže v jejích zdech, přečnívajících nad střechami bočních lodí, mohla být umístěna okna. V průběhu staletí byl basilikální typ kostela obohacován, nejprve o příčnou loď a předsíň, zvanou narthex, v karolinské době o chór, to je prostor, vsunutý mezi apsidu a hlavní loď, pod nímž pak až do gotiky bývala krypta, a o tribuny nad bočními loďmi. Basiliky bývaly trojlodní, někdy pětilodní.
2. Název čtyř hlavních římských kostelů, tj. sv. Jana v Lateráně, sv. Petra, sv. Pavla, a Panny Marie Větší (Maggiore), které jsou též nazývány patriarchální a tvoří dohromady s kostely sv. Františka a P. Marie od Andělů v Assisi tzv. 6 „velkých" basilik, na rozdíl od dalších římských i mimořímských kostelů, které jsou nazývány „malé" basiliky (basilicae maiores, basilicae minores).
(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně mírně upraveno.)
Jaroslav Kouřil, 17.5. 2009
Přečteno 1918x
Pozornosti doporučujeme nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy", např.:
Zákon (mojžíšský) - Ikona, ikony - Ikonostas - Omofor, omoforion - Jóta, ióta - Mystický sňatek - Levitace - Bilokace - Didascalia apostolorum - Rovný, rovná apoštolům - Vtělení - Epifanie - Paraklét, Paraklétos ad.