Svátost, svátosti

Svátost, svátosti

(řec. μυστηριον [mystérion] - „tajemství", lat. sacramentum)

Svátost je viditelné zna­mení ustanovené Ježíšem Kristem, skrze které Duch Svatý působí v duši nadpřirozené účinky.

U každé svá­tosti se rozlišuje:

a) látka (materia), tj. hmotná podstata (např. voda, olej, nebo viditelný úkon, např. vzkládání rukou) a

b) forma, tj. slova, která příslušný úkon doprovázejí.

Svátosti Nového zá­kona podle církevní nauky milost posvěcující nejen naznačují, nýbrž i působí, a to ze své vnitřní síly (ex opere operato). Kromě posvěcující milosti každá svátost uděluje zvláštní svátostnou milost, pro kterou je ustanovena.

V Církvi je sedm svátostí:

křest,

biřmování,

eucharistie (svátost oltářní),

svátost smíření (zpověď, svátost pokání),

pomazání nemocných,

kněžské svěcení (ordo),

manželství.

Tři svátosti - křest, biřmová­ní a kněžské svěcení - vtiskují duši nezrušitelné znamení (svátostný charakter) a  mohou být přijaty  pouze jednou za život.

Tři svátosti jsou naprosto nutné: křest pro všechny lidi, svátost smíření pro ty, kdo po křtu upadli do těžkého hříchu, kněžské svěcení pro Církev jako nad­přirozené společenství a pokračovatelku v Kris­tově díle.

První ze svátostí se přijímá křest. Podle hod­nosti stojí nejvýše nejsvětější svátost oltářní (eucharistie).

Podmínkou k platnému udělení svátosti je, aby udělovatel měl příslušnou moc a oprávněnost, aby měl úmysl ji udělit a aby použil správnou látku, formu a dobu; u přijímatele se žádá (dospěl‑li k užívání rozumu), aby měl úmysl svátost přijmout.

K hodnému a užitečnému přijetí svátosti se u přijímajícího poža­duje, aby byl dostatečně poučen o hlavních pravdách víry a o příslušné svátosti. K přijetí tzv. „svátostí mrtvých" (křest a pokání) je nutná alespoň nedokonalá lítost nad hříchy, k při­jetí tzv. „svátostí živých" (ostatních svátostí) je nutný stav posvěcující milosti. Kdo přijímá svátosti živých bez náležité přípravy a ve stavu těžkého hříchu, dopouští se svatokrádeže. Naproti tomu u udělovatele může chybět jak víra, tak stav milosti, jen když má oprávnění a úmysl činit to, co činí Církev. Prvním a vlastním rozdavatelem všech Božích milostí je sám Kristus, původce svátostí. Kristus užívá kněží jako svých nástrojů, pouze křest může v nevyhnutelné potřebě udělit každý člověk (např. v nebezpečí smrti), a to i nepokřtěný, má-li úmysl činit to, co činí Církev a když správně vykoná svátostné znamení (polití vodou a příslušná slova).

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně upraveno.)

Související články: 

Richard Špaček: Křest
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Justin: To čiňte na mou památku
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Hippolyt Římský: O Křtu Páně  
Justin: První apologie