Celibát

Celibát

(z lat. caelibatus - „bezženství", jež pochází z lat. caelebs - „svobodný", „neženatý")

- ustanovení, plynoucí z církevního zákona, podle něhož jsou v latinské Církvi povinni zachovávat úplnou čistotu všichni ti, kteří přijali vyšší svěcení (tj. kněžství), a to i tehdy, kdyby před přijetím tohoto svěcení byli již ženatí (v případě řeckokatolíků), ačkoliv by v tomto případě jejich manželství nebylo svěcením zrušeno.

Zákon o bezženství váže tak, že každé hříšné provinění proti čistotě je současně osobní svatokrádeží a že působí zneschopnění k uzavření církevně platného manželství.

Celibát má svoje zdůvodnění v evangelní radě o dobrovolné čistotě (Mt 19,12) a ve zjištění sv. Pavla (1Kor 7,32-35), že jen neženatý je zcela volný pro službu Bohu. První písemně známý zákon pochází z let 300-306, kdy synoda v Elvíře (Španělsko) zavázala kněze a jáhny, žijící v manželství, ke zdrženlivosti. Toto rozhodnutí se rozšířilo po celém Západě a papežové Lev Veliký (440-461) a Řehoř Veliký (590-604) zahrnuli do jeho závaznosti i podjáhny. Všeobecný sněm v Niceji (r. 325) rozšířil ustanovení sněmu v Elvíře výslovně i na východní Církev, ale II. trullská synoda roku 692 toto ustanovení nicejského sněmu zmírnila pro podjáhny, jáhny a kněze východní Církve v tom smyslu, že jim povolila manželský život, když již byli ženatí před přijetím svěcení, kdežto biskupové i na Východě měli nadále žít v celibátu. Ale ovdoví-li vyšší svěcenec, a to i na Východě, není mu dovoleno znovu se oženit. Tímto zmírněním trullské synody se řídí východní Církev dodnes. Na Západě se dále staly závaznými závěry 1. a 2. lateránského koncilu (r. 1123 a 1139), kdy na prvním z nich se zakazuje manželství kněží, jáhnů, podjáhnů a mnichů (kán. 21), což stvrdil i koncil následující.

(Převzato z Jan Merell,