Bekyně, begině

(lat. beguinae, beghinae, beguttae, z franc. béguine)

Bekyně (begině) byly ve středověku ženy, které napodobovaly život jeptišek. Jednalo se o laické osoby, jež necítily povolání k řeholnímu životu, nechtěly odejít do klášterní samoty, ale toužily po intenzivním duchovním životě a po životě modlitby.

 

Původ

Zemí jejich původu je Belgie, kde buď v 11. nebo 12. století vznikla společenství panen a vdov oddaných zbožnosti a konání dobrých skutků. Institut bekyň se pak rozšířil v severní Francii, Nizozemí, Německu, Švýcarsku a západních slovanských zemích.

Název

Původ jejich názvu je nejistý; někteří badatelé jej odvozují z příjmení kněze Lamberta le Bègues, jehož úsilím byl založen dům zbožných paní ve farnosti sv. Kryštofa v Lutychu (asi r. 1180). Jiní se domnívají, že příčinu ke jménu zavdalo uctívání sv. Beggy, zakladatelky kláštera v Andennu (+ r. 694). Další teorií je původ názvu od barvy jejich světle žlutého oděvu (bigio, starofrancouzsky bége). Málo pravděpodobný je výklad názvu ze saského beggu (modlit se, žebrat) nebo ze rčení-klení bî Gott („probůh", „u Boha").

Dějiny

V Praze jsou bekyně připomínány nejdříve r. 1279. V té době se již ozývají stesky duchovenstva na chování bekyň, že se vměšují do věcí, jež jim nenáleží, a že se oddávají náboženskému hloubání. Viennský církevní sněm jim r. 1312 vytkl jejich bludné názory o Boží podstatě, Nejsvětější Trojici, svátostech a vyslovil nepříznivý soud o bekyních obecně. Papež Jan XXII., chtěje zjednat nápravu, doporučil bulou ze 7. března 1319, aby společenství bekyň přijala třetí řád sv. Františka, což se pak přičiněním biskupů leckde stalo, zvláště v Nizozemí, Německu a Švýcarsku. Později týž papež svolil i k trvání společenství bekyň-neterciářek, poddají-li se dozoru duchovenstva a zanechají-li všetečného teologizování. Zprávy ze 14. století svědčí, že domy bekyň čili takzvané begináže (beguinagia) vznikaly díky štědrosti zámožných měšťanů a šlechticů, kteří zjednáváním životního zaopatření chudým vdovám a pannám chtěli dobročinností prospět spáse svých duší. Proto se řečené domy nazývaly také zádušími (domus animarum) a jejich obyvatelky duškami.

Podle ustanovení zakladatelů se bekyně odívaly světlým nebo černým rouchem, konaly domácí pobožnosti, modlily se za zemřelé, posluhovaly tělesně i duševně nemocným, navštěvovaly staré lidi, vyprošovaly almužny pro nemocné, shromažďovaly odložené děti, čistily kostelní prádlo, věnovaly se šití a vyšívání ad. Liturgie se účastnily ve skupinách v místním kostele.

Usilování biskupů, aby bekyně přijaly třetí řád sv. Františka, se setkalo s výsledkem obzvláště ve Švýcarsku, kde se jejich domy poté proměnily v kláštery. V Německu a Nizozemí mnohá společenství zanikla díky protestantské reformaci. Ve Francii se bekyně přejmenovaly na Filles compagnes du bon secours.

Na počátku 20. století zbývalo již jen asi 15 begináží v Belgii, z nichž největší byla v Mont St. Amandé u Gentu, založená r. 1874 namísto zrušené velkobegináže v Genté, jež se skládala z kostela, 18ti domů bekyň, značného počtu domků a azylních příbytků. Belgické bekyně se tehdy připravovaly ke společnému životu dvouletým noviciátem, načež slibovaly poslušnost faráři a představené domu, avšak jen do toho času, do kterého ve společenství setrvají; podobně činily slib čistoty a byly povinny platit příspěvek na bydlení a stravu. Odívaly se černým rouchem a zabývaly se buď ruční prací nebo službou nemocným a konání společné modlitby (hodinky). Starší bekyně přebývaly samostatně nebo po dvou v jednom domku, mladší společně v domě.

Wikipedie[1] o stavu bekyň ve 20. století udává, že v r. 1905 bylo v Belgii téměř tisíc bekyň, kdežto v r. 2008 se poslední belgická bekyně, sestra Marcela, dožívala 88 let a poslední holandská bekyně z amsterdamské begináže umírá v r. 1971.

Bekyně v Čechách

V Praze bylo až do husitských válek 19 společenství bekyň, vesměs na Starém městě, která byla podle svých zakladatelů anebo domů, v nichž přebývala, nazývána různě (bekyně Freibergrovy čili Hopfnerovy, bekyně Geunherovy, Štukovy, Olbramovy, Kadaňského, Bolkovy, Silberzeigrovy, Foglovy, Posenpachovy, Billungovy čili Nindertheimrovy, Veilburkovy, Fráňovy, Fledlovy, bekyně pánů z Rožmberka ad.). Za válek většina pražských begináží zanikla; společenství bekyň, která přetrvala, byla nakonec převedena ke špitálům.

Husova kázání v Praze podnítila některé panny posluchačky k tomu, že si koupily domy blízko betlémské kaple a v nich trávily život po způsobu bekyň. Tak vzniklo asi pět nových begináží, z nichž nejdéle trvala větší záduší v betlémské faře a menší čili dřevěné záduší v téže farnosti (r. 1538). Roku 1473 vdova Dorota mydlářka založila odkazem společenství zbožných žen v Betlémské ulici. V Novém městě pražském byly bekyně ve Stukovském špitále na Josefském náměstí (r. 1436) a v Andělově zahradě (r. 1438). Na Hradčanech se do r. 1421 zachovalo společenství dvanácti bekyň, založené vdovou Kateřinou Kaplířovou ze Sulevic r. 1400. Z jiných měst víme jen o Hradci Králové a Jindřichově Hradci, že měly po jednom domu bekyň.

Osobnosti

Mezi nejznámější bekyně náleží Marie d'Oignies (+1213), Juliana z Cornillonu (+1258), která přispěla k prosazení úcty k Božímu Tělu, Hadewijch z Antverp (+1282 či 1287), jež je považována za předchůdkyni rýnských mystiků (Mistr Eckhart, Jan Tauler, Jindřich Suso ad.) a Mechtilda z Magdeburgu (cca 1210-1291), která později vstoupila do cisterciáckého kláštera v Helftě.

(Převzato z Tumpach, J. - Podlaha, A., Český slovník bohovědný, Praha 1912 a výrazně upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

Související články:

Begináž, bekináž
Beghardi, begardi
Begináže - fotogalerie
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány 

Poznámky: 

[1] http://en.wikipedia.org/wiki/Beguine.