Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245)

Sesazení císaře Bedřicha II. na prvním lyonském koncilu (1245)

V noci z 28. na 29. června roku 1244 si razila cestu lesnatou krajinou mezi Sutri a přístavem Civita Vecchia v největším spěchu a nejhlubší tajnosti skupina několika jezdců: papež Innocenc IV., dříve Sinibald Fieschi z Janova, spěchal doprovázen jen svými synovci, dvěma komořími, kaplanem a zpovědníkem k záchrannému přístavu, kde jej očekávalo janovské loďstvo. Prchal před císařem Bedřichem II., se kterým již měsíce vyjednával, aby urovnal konflikt vypuklý za jeho předchůdce Řehoře IX. o říšská a církevní práva v Itálii. Ten se ale, jak byl papež přesvědčen, nedal urovnat, protože chyběla vůle k dorozumění. Kruh císařských vojsk papeže obklíčil a odřízl jej od spojení s vnějším světem. Když jej po jeho zdařilém útěku jásavě pozdravovali v jeho rodném městě Janově, citoval slova žalmu (Ž 124,7): „Naše duše unikla osidlu lovců jako vrabec, osidlo se přetrhlo a jsme volní."

Innocenc IV. se domníval, že v Lyonu našel nejvýhodněji položené místo pro boj proti císaři, k němuž byl odhodlán. Město leželo ještě uvnitř hranic říše, náleželo však arcibiskupovi a mělo nejlepší dopravní spojení jak s Německem tak s Francií. Odtud šla 3. ledna 1245 do světa pozvání na 13. všeobecný koncil. Ve velkém počtu je uposlechli biskupové Francie a Španělska, méně jich přišlo z Anglie a Itálie, ještě méně z říše německého národa: císař co nejpřísněji zakázal návštěvu koncilu a uzavřel také příjezdové cesty k moři. Dle odhadovaného počtu asi 140 až 150 zúčastněných biskupů lyonský koncil zůstal daleko za posledním lateránským koncilem.

Obraz o něm se pro nás stává barvitějším, protože o něm máme krátkou aktovou zprávu a vylíčení v kronice Matouše Pařížského. V zahajovacím zasedání, které se konalo 28. června 1245 v lyonské katedrále, mluvil papež o pěti bolestech, které jej sužovaly: o hříších duchovenstva, o ztrátě svatého města Jeruzaléma (které r. 1244 s konečnou platností padlo do rukou muslimů), o nesnázích (na 4. křížové výpravě založeného latinského) císařství, o vpádu Mongolů do Evropy a konečně o hlavní záležitosti, o pronásledování církve císařem Bedřichem II. Proti němu vznesl papež nejtěžší obžaloby: kacířství, spojení s nevěřícími, porušení smlouvy a porušení přísahy. Sicilský nejvyšší dvorní sudí Tadeáš ze Suessy obhajoval svého pána chytře a věcně, ale Innocenc mu odporoval bod za bodem. Jedna z obžalob se týkala koncilu, který chtěl Řehoř IX. shromáždit o velikonocích r. 1241 v Lateráně a kterému Bedřich zabránil tím, že chytil janovské loďstvo s více než sto preláty na palubě a cestující zajal.

O týden později, ve druhém zasedání 5. července, se pokračovalo v procesu proti císaři. Tadeáš ze Suessy nemohl vyvrátit obvinění, že Bedřich proti biskupům použil násilí; dosáhl jedině odsunutí rozsudku o 12 dnů, aby si mohl opatřit nové pokyny svého pána.

V mezičase koncil vyřídil církevní úkoly. Z jeho 22 „kapitol" (ne 17 nebo 19, jak se dříve mělo zato) bylo ostatně 8 předkoncilních rozhodnutí, která koncil jen potvrdil. Innocenc byl před svým pontifikátem profesorem kanonického práva v Boloni: odtud jeho zájem o novou úpravu církevního procesního práva, o němž jedná jedna část „kapitol". Velké naléhavé záležitosti křesťanstva, o nichž papež mluvil v zahajovací řeči, nebyly zapomenuty. Sám převzal náklady za výdaje na opevňování před budoucími mongolskými vpády. Nesídelním prebendářům bylo uloženo, aby zaplatili na podporu latinského cařihradského císaře třetinu ročních příjmů, všem duchovním jako na čtvrtém lateránském koncilu dvacetinu příjmů na znovudobytí svatých míst v Palestině.

Tato usnesení byla přijata koncilem 17. července ve 3. sezení, na němž předložilo poselstvo anglických baronů bezvýsledný protest proti udělování anglických beneficií Italům. Hlavním bodem jednání byl rozsudek v procesu proti císaři. Bedřich II. byl pro porušení přísahy, rušení míru a podezření z kacířství sesazen jako německý král a jako římský císař. Od dnů Řehoře VII. to bylo první sesazení císaře papežem. „Ó den hněvu, neštěstí a nářku," zvolal Tadeáš ze Suessy. Ve skutečnosti to byl začátek zániku Štaufů a poklesu císařské moci, ovšem také zkouška síly plnosti papežské moci ve světských záležitostech, na něž papežství trvale nestačilo.

Právě měsíc po závěrečném zasedání koncilu, 25. srpna 1245, zaslal Innocenc IV. dvaadvacet „kapitol" koncilu univerzitám „k použití při vynášení práva a k vyučování", a udělil jim tím právní moc. Zvětšeny o 11 dalších dekretů přešly do definitivní papežské sbírky zákonů, která byla uveřejněna v roce 1253. Postup je poučný pro poměr mezi papežem a koncilem; ještě nás bude zaměstnávat při následujícím koncilu.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 
Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)