Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274)

Křížová výprava, unie s Řeky a konklávní řád na druhém lyonském koncilu (1274)

Druhému lyonskému koncilu, 14. všeobecnému, předcházela nejdelší vakance svatého stolce. Téměř tři roky po smrti Klementa IV. 29. listopadu 1268 se kardinálové rozštěpení na strany nemohli sjednotit na kandidátovi; aby si vynutili rozhodnutí, měšťané z Viterba, kde volební kolegium zasedalo v biskupském paláci, odkryli střechu. l. září 1271 zvolený Tedaldo Visconti z Piacenzy se zdržoval v Akkonu, poslední baště křesťanů na Východě. Rozumí se, že věc křížové výpravy - ve skutečnosti již ztracená - pro něj byla záležitostí srdce. „Jeruzaléme, Jeruzaléme, jestliže na tebe zapomenu," řekl prý při rozloučení. Řehoř X. byl ale také současně přístupný unii s Řeky, kteří znovu dobyli Cařihrad a svrhli tam latinské císařství, ale báli se protiútoku krále Karla Neapolského.

Volba papeže, křížová výprava a unie s Řeky byly hlavními tématy koncilu, k němuž Řehoř X. v dubnu 1273 zval zase do Lyonu. Byli pozváni nejen arcibiskupové, biskupové, katedrální kapituly a opati (po jednom z každé diecéze), králové a knížata Západu, ale také řecký císař Michael z Cařihradu, král a katholikos (nejvyšší církevní hlava) z Arménie, dokonce i velký chán Mongolů, o jehož náklonnosti ke křesťanství došly na Západ falešné, v každém případě přehnané zprávy. Obeslání nedosáhlo sice obeslání čtvrtého lateránského koncilu, ale podobalo se mu v univerzálním rozletu. Po Itálii bylo nejsilněji zastoupeno Německo všemi šesti arcibiskupy a 28 biskupy; z Francie se jich dostavilo 31, ze zemí pyrenejského poloostrova a z Anglie po 25, celkem přes 200. Jejich přítomnost je bezpečně prokazatelná. Odhady kronikářů, v nichž jsou obsaženy opati, jiní církevní hodnostáři a prokurátoři, přesahují tisíc osob. Jeden z povolaných, největší mezi všemi, chyběl: Tomáš Akvinský zemřel na cestě z Neapole do Lyonu 7. března 1274 v klášteře Fossanuova u Říma. Byl to stejný osud, jaký stihl Augustina před efezským koncilem.

Druhý lyonský koncil byl zahájen v pondělí prosebného týdne 7. května 1274 Řehořem X. kázáním, které navazovalo na totéž slovo Písma, jako kázání jeho předchůdce Innocence III. při zahájení čtvrtého lateránského koncilu: „Toužebně jsem si přál...". Jako trojí účel koncilu označil: pomoc pro Jeruzalém, unii s Řeky a reformu církve. Po papežově pravici seděli kardinálové biskupové, mezi nimi sv. Bonaventura, po levici kardinálové kněží; k nim se po obou stranách připojovali arcibiskupové, biskupové a opati. Latinští patriarchové cařihradský a antiošský měli zvláštní místa v chrámové lodi na znamení, že hodnost patriarchy nebyla ještě podřízena kardinalátu. Zvláštní místa dostali také aragonský král Jakub a vyslanci králů francouzského, německého, anglického a sicilského právě jako i zástupci duchovních rytířských řádů.

Aby shromáždil prostředky pro velikou křížovou výpravu, považoval papež za nutnou čtyřnásobně větší oběť než Innocenc III.: desátek na šest let. Jeho chytré jednací taktice se podařilo vybojovat souhlas na odporujících prelátech; nevyjednával s nimi v plénu, ale se zástupci každé církevní provincie zvlášť. Ve 2. zasedání 18. května bylo jejich souhlasu dosaženo. Papež v zájmu křížové výpravy nařídil mír na šest let, ale ještě než se výprava uskutečnila, padl 18. května 1291 Akkon.

24. června se dostavili řečtí vyslanci: bývalý cařihradský patriarcha Germanus, nicejský arcibiskup a logothet (kancléř) císaře. Ve 4. zasedání 6. července přijali vyznání víry, které jim bylo předepsáno a které obsahovalo uznání papežského primátu, nauku o očistci a počet sedmi svátostí. Zároveň odpřísáhli za svého císaře unii se římskou církví. Během mše se zpívalo Credo latinsky a řecky s „filioque"; když Řekové takto vyznali svoji víru na „filioque", bylo jim dovoleno podržet tradiční znění svého vyznání víry. Unie neměla žádného trvání, protože podporována císařem z politických motivů narazila v řeckém episkopátu na odpor, ale také proto, že papež Martin IV. (1281-1285) podporoval dobyva-telské plány neapolského krále na Východě.

Proslulý zákon o papežské volbě „Ubi periculum", který byl přijat na 5. zasedání 16. července a lehce změněn a rozšířen platí ještě dnes, stanovil podle vzoru magistrátních voleb některých italských měst, že deset dní po smrti papeže se mají shromáždit kardinálové k volbě nástupce v přísné uzavřenosti od vnějšího světa (konkláve). Nevykoná-li se volba po třech dnech, dostanou v poledne a večer jen jedno jídlo, po dalších pěti dnech již jen vodu a chléb. Po dobu trvání konkláve ztrácejí své příjmy z veškeré církve. Za pochopitelného odporu kardinálů byl tento volební zákon koncilem přijat.

Pro plánovanou církevní reformu si papež vyžádal již před koncilem dobrozdání, z nichž nejméně tři jsou zachována, mezi nimi dobrozdání generála domi-nikánů Humberta z Romans. Pokud ukázala směr, můžeme usuzovat zase jen z konečného výsledku jednání. Z 32 „kapitol", jichž většina byla přijata ve třetím (7. června), 5. a 6. zasedání (16. a 17. července), se některé týkají biskupských a ostatních církevních voleb. Rozšířená činnost v duchovní správě čtyř žebravých řádů vzniklých během 13. století (dominikánů, františkánů, augustiniánů - poustevníků a karmelitánů) narazila u světského duchovenstva na četný odpor: 23. kapitola potvrdila jejich výsady, aniž tím mohla zprovodit ze světa napětí; všechny příští koncily až do tridentského se jí budou muset zabývat.

Usnesení koncilu byla uvedena v platnost 1. listopadu 1274 Řehořem X., avšak s některými ostatně nepříliš hluboko jdoucími změnami - pádný důkaz, že papež vyžadoval a vykonával vrchní moc nad koncilem.

Svým ekumenickým obesláním právě jako shromážděním celého křesťanstva se druhý lyonský koncil podobal čtvrtému lateránskému koncilu. Byly si podobny také jako dějiště politických rozhodnutí. Spor o německou královskou korunu mezi králem Alfonsem Kastilským a Rudolfem Habsburským byl rozhodnut po věcné stránce, když papež přijal Rudolfovy závazné přísliby a jeho protivníka vyzval k rezignaci; Rudolfovo formální uznání následovalo po ukončení koncilu 26. září 1274. Nešťastné mezivládí tím bylo skončeno. Král Jakub I. Aragonský, který se dostavil na koncil, aby se dal od papeže korunovat, odcestoval rozzloben, protože Řehoř od něho požadoval hold a lenní plat. Francouzský král vydal hrabství Venaissin, které sice dlouho náleželo papeži, ale dosud bylo spravováno jedním leníkem. Poselstvo mongolského velkého chána se snažilo o spojenectví proti Egyptu; neuskutečnilo se, ale jeden člen poselstva se dal pokřtít. Pokusy zanést křesťanství na Daleký Východ pod ochranou tolerance prokazované Mongoly ztroskotaly přes úžasné výkony (např. františkána Jana z Montecorvino) konec konců na vzdálenostech. Velikost plánování a chtění, která na koncil vyzařovala od Řehoře X., jehož církev uctívá jako blahoslaveného, zůstává hodna úžasu i obdivu.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 
Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245)