O cestách smíření

Jednoho dne jsem se modlila a s hlubokou vnitřní bolestí jsem prodlévala před Pánovým utrpení. Snažila jsem se změřit a zvážit své hříchy, když zadostiučinění za ně stálo Božího Syna ne jen prosby nebo slzy, nýbrž smrt, a to takovou smrt...

Potom jsem se snažila zvážit svou nevděčnost. Jakou odplatu dávám za toto dobrodiní beze jména, bez míry? Dávám hřích, každodenní hřích, že zapomínám na zmrtvýchvstání, že nedbám spolupůsobit s milostí. Z jedné strany propast Božího milosrdenství, z druhé strany propast mé nespravedlnosti, mého bláznovství, to vše mne vedlo k jakémusi poznání. Byly mi ukázány všechny druhy hříchu a zároveň muka a tresty, od nichž nás vysvobodilo Ježíšovo utrpení.

Viděla jsem Krista ukřižovaného, a ukazoval mi, jak jej pověsili na kříž, a jak člověk, jenž bude zavržen, nemá výmluvy. Neboť ke spasení se žádá jen to, čeho lékař vyžaduje od nemocného: člověk musí vyznat svůj hřích a činit, co lékař nařizuje. Léčení samo nestojí nic...

Potom má duše obdržela pochopení toho léku proti jedu, kdy lék je v krvi Krista. Ten lék rozdává bez placení a jen žádá, aby člověk měl dobrou vůli jej přijmout. Tu mi byly ukázány všechny mé hříchy a v každém svém údu jsem poznala nějakou duchovní vášeň.

A když jsem se těmto věcem naučila, snažila jsem se vyjevit Bohu všechny vášně své duše a svého těla a volala jsem:

„Ó můj Pane, jenž držíš ve svých rukou mé věčné uzdravení! Ty jsi slíbil mne uzdravit, jestliže pouze položím své rány před tvůj zrak! Pane, poněvadž nejsem nic než slabost a protože ve mně není nic, co by nebylo poskvrněné a shnilé, proto ti z hlubokosti své propasti ukazuji všechnu svou bídu a hříchy všech svých údů a všechny rány na svém těle."

A vypočítávala jsem mu všechnu svou bídu a pravila jsem:

„Milosrdný Pane, jenž máš v rukou můj lék! Hle, zde je má hlava, kterou jsem tisíckráte pokrývala znameními pýchy; natáčela jsem své vlasy a načesávala do nepřirozených tvarů; a to není všechno, Pane! Viz jen mé bídné oči, jež jsou plné nečistoty a zalité krví od závisti."

Takto jsem dále žalovala na všechny své údy a vyprávěla jsem jejich žalostné příběhy.

Ježíš poslouchal všechno s velikou trpělivostí a odpovídal s velikou radostí. Na každičkou věc mi ukazoval lék ve své ruce, a viděla jsem jeho nekonečnou soucitnost s mou duší; on pak pravil:

„Má dcero, neboj se a nezoufej! I kdybys byla poskvrněna veškerou hnilobou a mrtva nejúplnější smrtí, přece mám moc tě uzdravit, jestliže chceš užívat léků, které ti dávám. Žalovala jsi dlouho a obšírně na duchovní choroby své hlavy a tvé žaloby ve mně vzbudily odezvu. Viny, kterých jsi se dopustila svým zdobením, líčidlem, kterým jsi barvila své tváře, a nepřirozenými tvary, v něž jsi zaplétala své vlasy, všechna tvá nehodná pýcha, všechna tvá ješitnost, s níž jsi se ukazovala před lidmi a proti Bohu, všechna tato bída, o níž se domníváš, že tě za ni očekává věčné zahanbení v pekle - za to vše je učiněno zadost! Já jsem nesl tvůj hřích, já jsem za něj učinil zadost, já jsem hrozně trpěl. Za všechno tvé líčidlo a za tvé masti musela trpět má hlava, že ji tahali za vlasy, rvali jí vousy, probodali ji trním, bili holemi, zkrvavili ji, posmívali se jí, tupili ji, korunovali trním!

Tys líčila své tváře, abys je ukazovala nešťastným lidem a získávala jejich přízeň; upokoj se: lidé poplivali můj obličej, ranami jejich pěstí byl znetvořen a otekl, byl přikryt posměšným šatem.

Tys užívala svých očí rozhlížejíc se ješitně okolo, pohlížejíc na to, co ti škodilo, radujíc se proti vůli Boží. Ale mé oči byly zakrývány, byly oslepeny, nejprve slzami, potom krví. Krev, jež se mi řinula z hlavy, je oslepovala.

Za vinu, které se dopustily tvé uši - tvé uši, které poslouchaly věci neužitečné a špatné a radovaly se ze zlých slov - jsem činil hrozné pokání, které mne naplnilo hlubokou a nesmírnou truchlivostí. Slyšel jsem křivé žalobce, ponižující slova, urážky, proklínání, posměch, smích, rouhání, odsouzení na smrt od nespravedlivých soudců a pláč své matky. Slyšel jsem její spoluutrpení.

Tys okoušela radosti požitkářství a také jsi zle užívala věcí, jež se pijí, ale má ústa byla vysušena hladem, žízní a postem. Za občerstvení mi podali ocet a žluč.

Tys pomlouvala a utrhala na cti, posmívala jsi se Bohu i lidem, lhala jsi, lhala až do křivé přísahy. A to není ještě všechno. Ale já jsem mlčel před soudci a před křivými svědky a mé semknuté rty mne neomlouvaly. A já jsem ustavičně hlásal pravdu a z celého svého srdce jsem se modlil k Bohu za své mučitele.

Tvůj čich není čistý; vzpomínáš si na jisté radosti, které ti způsobily jisté vůně. Ale já jsem cítil hnusný zápach chrchlů, trpěl jsem je na svém obličeji, na svých očích, ve svých chřípích.

Tvůj krk se nadýmal zlostí, smyslností a pýchou; pozdvihoval tvou hlavu proti Bohu. Ale můj krk byl raněn bičováním. Za hříchy tvých ramen nesla má ramena kříž. Za hříchy tvých rukou a tvých loktů - neboť víš, co činily - byly mé ruce probodeny velikými hřeby a přibity na kříž, a visel jsem na nich a ony držely mé tělo. Za hříchy tvého srdce, tvého srdce, které náleželo žádostivosti a špatné lásce, tvého srdce, z něhož vycházela nenávist, závist a nevůle, bylo mé srdce probodeno kopím, a z jeho rány vyprýštila voda, aby uhasila zlý žár, a krev, aby tě zbavila moci hněvu a truchlivosti. Za hříchy tvých nohou, za jejich ješitné chůze byly mé nohy probodány hřeby, místo aby byly bývaly přivázány na kříž. Za tvé hebké pomalované střevíce byly mé nohy zbroceny krví. Z jejich ran tekla krev a všechna krev z mého těla stékala po nich.

Za všechny hříchy tvého těla, za všechnu tvou smyslnost, jíž jsi hřešila bdíc a spíc, jsem byl přibit na kříž, tahán na všechny čtyři strany jako kůže, kterou natahují, a tak jsem byl napjat na kříž. Krvavý pot mne smáčel od vrcholu hlavy až k patě nohy; tvrdé dřevo kříže mne tlačilo a hryzalo; trpěl jsem děsná muka, volal, vzdychal a plakal, sténal a sténaje jsem umřel! Na zadostiučinění za tvé marné zdobení, které jsi bez příčiny pro sebe volila a je nosila, jsem visel nahý na kříži. Nahý, jak jsem se narodil z panenského života, jsa vydán zimě, vzduchu, větru, zrakům mužů i žen, vysoko na kříži, aby mne lépe viděli, aby se mi lépe posmívali a aby mne lépe zneuctívali!

Za tvé bohatství, jež jsi nespravedlivě měla, jsem já byl chudý, bez paláce, bez domu, bez přístřeší, v němž bych se narodil nebo žil nebo umíral, a nebyl bych chtěl mít ani hrobku, kdyby mi někdo z lítosti nad mou bídou nebyl dal místo ve svém hrobě. Vylil jsem svou krev a dal jsem svůj život za hříšníky, a sobě jsem nenechal nic; chudoba mne následovala za živa i ve smrti."

Tak mluvil Kristus a dodal:

„Nenajdeš hřích ani duchovní nemoc, za niž bych nebyl nesl trest a které bych tudíž nemohl vyléčit. Pro nesmírné bolesti, které by měla vaše nebohá duše trpět v pekle, jsem chtěl být mučen plně a dokonale. Nermuť se tedy, ale následuj mne v utrpení, v pohanění a v chudobě."

(Poutníkova kniha. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1943. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téže autorky:

Jeho ranami jsme uzdraveni  
Kráčím od Tvého lidství ke Tvému Božství a od Tvého Božství ke Tvému lidství  
Být zcela přetvořen v Krista  

Související články: 

Silvestr Braito: Cesta kříže 
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Jan Maria Vianney: Vlažná duše 
Bernard z Clairvaux: Pod křížem 
Juliana z Norwiche: Láska Kristova
 Tomáš Akvinský: Proč Kristus zemřel na kříži 
Kateřina Sienská: List bratru Tomášovi della Fonte
 Markéta Marie Alacoque: Chtěla jsem jen a jen kříž 
Brigita Švédská: Jak byl Kristus bičován a odsouzen k smrti 
Bratr Roger, Matka Tereza: Pán Ježíš umírá na kříži  
Juliana z Norwiche: Osmé zjevení Boží lásky  
Elisabeth Leseur: Per Crucem ad Lucem
Jindřich Suso: Před ukřižováním 
Silvestr Braito: Kříž nad vodou 
Kdo jsi, Bože?