Malé dějiny koncilů - Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431-1449)

Evžen IV. a basilejský koncil

Vypořádání mezi mocí papežského primátu a konciliarismem bylo nevyhnutelné. Je ale otázka, zda by proběhlo tak dramaticky a pro papežství nebezpečně, kdyby Martinův nástupce Evžen IV. (1431-1447), synovec odstoupivšího Řehoře XII., při veškeré své zbožnosti a dobročinnosti nebyl býval tak nerozhodný a tak závislý na svém okolí. Koncilní únava episkopátu nebyla ještě překonána. Basilejský koncil, 17. všeobecný, byl zahájen 23. července 1431 zástupci papežského legáta Cesariniho, aniž byl přítomen jediný biskup. Až do podzimu bylo obeslání tak slabé, že se papež považoval za oprávněna koncil 18. prosince rozpustit. Čeho se bylo obávat již v Sieně, stalo se nyní: koncil odepřel poslušnost. Když měla být publikována bula o rozpuštění, opustili účastníci koncilu shromáždění, Cesarini složil předsednictví. Byl obnoven kostnický dekret „Sacro-sancta" a papež byl vyzván, aby rozpuštění odvolal, ba byl pozván před koncil k zodpovídání. Největší myslitel doby, Mikuláš z Cues na Mosele napsal tehdy k obhajobě koncilu svoji Concordantia catholica. Koncil měl mocné ochránce, krále Zikmunda a vévodu Viscontiho z Milána.

Konflikt trval dva roky, pak Evžen ustoupil. Část kardinálů od začátku neschvalovala překotné rozpuštění koncilu, sv. Františka Římská radila k odvolání. Od měsíce k měsíci se počet papežových přívrženců zmenšoval, kondotiér Fortebraccio vpadl do církevního státu. Naproti tomu si koncil mohl připsat k dobru velký úspěch: husité, kteří se stali svými kořistnými výpravami pohromou sousedních zemí a vítězi nad mnoha křížovými výpravami vyslanými proti nim, přijali 30. listopadu 1433 „pražská kompaktáta", která jim za jistých podmínek povolovala kalich pro laiky a získali jiné ústupky. Proto Evžen IV. 15. prosince 1433 vzal dekret o rozpuštění zpět a prohlásil, že basilejský koncil se má považovat za legitimní. Vítězství basilejských se zdálo úplným.

V mezidobí začal koncil tím, že koncilní teorii převedl do praxe a ustavil se jako nejvyšší soudní a správní instance církve. Zřídil si úřady a úřednický aparát, rozhodoval procesy, uděloval prebendy a odpustky. Ještě ve větší míře než kostnický koncil byl basilejský shromážděním prokurátorů a doktorů. Při jednom hlasování 5. prosince 1436 stáli 3 kardinálové, 19 biskupů a 29 opatů proti 303 ostatním účastníkům; biskupové tvořili tedy daleko méně než desetinu účastníků. Kdo byl inkorporován koncilu, měl hlasovací právo a mohl být volen do jednoho ze čtyř výborů pro všeobecné otázky, víru, reformu a mír. Hlavní řídící výbor vedl celek. Ve svém jednacím pořádku se koncil podobal modernímu parlamentu, ostatně také v tendenci, aby na sebe stáhl více záležitostí a tím skutečné řízení církve.

Podnícen četnými reformními dobrozdáními, mezi nimi jedním nanejvýš originálním dobrozdáním lübeckého biskupa Jana Scheleho, koncil vydal v letech 1433 až 1436 pozoruhodné dekrety o církevní reformě, které - kdyby byly provedeny - mohly být podstatným příspěvkem k obnově církve: o pravidelném pořádání provinciálních a diecézních synod, o církevní liturgii, proti konkubinátu kleriků, proti neodůvodněným odvoláním do Říma. Jiné dekrety sledují však jednoznačně tendenci oklestit papežskou moc a zmocnit se výkonné moci. Je to např. úplné zrušení veškerého placení annátů a tax římské kurii, které byla takto odňata většina jejích příjmů bez náhrady. Koncil dal papežským kolektorům pokyn, aby skládali účty v Basileji. Bylo vydáno nové nařízení o papežské volbě.

Evžen IV., který jen s námahou unikl revoluci vypuknuvší v Římě a sídlil ve Florencii, protestoval v srpnu 1435 prostřednictvím kamaldulského generála Traversariho, na jaře 1436 prostřednictvím kardinálů Albergatiho a Cervantesa - ale bez jakéhokoliv úspěchu. K roztržce mezi papežem a koncilem došlo nakonec v létě 1437 v otázce, kde se má konat unijní koncil s Řeky.

Konečná roztržka mezi papežem a koncilem

Císař Jan VIII. Paleologos, tísněn z východu i ze západu Osmany, hledal spojení a pomoc na Západě. Předpokládal poskytnutí pomoci, neboť právem uvažoval o znovuzřízení církevního společenství s Římem. O tom jednal jak s papežem, tak s koncilem. Jako místo pro setkání koncil navrhl Basilej nebo Avignon, Evžen IV. Udine nebo Florencii; nebylo to žádným povzbudivým divadlem, že dvě soupeřící poselstva Západu šla do Cařihradu. Když se po dlouhém váhání 7. května 1437 koncilní většina rozhodla pro prvně jmenovaná místa, menšina pro místa navrhovaná papežem, postavil se papež na stranu menšiny. Řekové přijali jeho návrh a shodli se s ním na Ferraře, pro ně výhodně položené. Tam papež 18. září 1437 přeložil basilejský koncil. Menšina, v ní kardinál Cesarini a Mikuláš Kusánský, uposlechla dekret o přeložení, většina zůstala v Basileji.

Tam získali radikální konciliaristé převahu a nechali padnout všechny ohledy: vyhlásili nadřazenost koncilu nad papežem za článek víry a sesadili Evžena IV., který jej přirozeně popřel, 25. června 1439 jako kacíře. 5. listopadu téhož roku zvolili na jeho místo osobně nezávadného vévodu Amadea Savojského (Felix V.), který se doporučoval svým bohatstvím koncilu vězícímu v peněžní tísni. Tentýž konciliarismus, který v Kostnici pomohl odstranit velké schisma, přivodil v Basileji nové, poslední schisma papežských dějin. To byla jeho největší chyba.

Unijní koncil s Řeky ve Ferraře-Florencii

Mezitím se postavení Evžena IV. posílilo velkým úspěchem. Unijní koncil s Řeky byl zahájen 9. dubna 1438 ve ferrarské katedrále v přítomnosti papeže a více než 70 západních biskupů, byzantského císaře, cařihradského patriarchy Josefa, arcibiskupů efezského, nicejského a kyjevského, jakož i zástupců patriarchů alexandrijského, antiošského a jeruzalémského. O sporných naukách mezi Latiníky a Řeky bylo diskutováno ve výborech tak, že Řekové přednášeli své námitky proti stanovisku Latiníků a tito odpovídali. Dříve než byl k dispozici výsledek, byl Evžen IV. z nedostatku peněz nucen - převzal vyživování 700 přítomných Řeků - přijmout nabídku města Florencie finančně mu odlehčující a přeložit tam koncil (16. ledna 1439). Tam se sjednotily obě strany nejdříve na dodatku „filioque" k vyznání víry, který byl od dob Karlovců stále sporný, tj. že Duch svatý vychází od Otce a od Syna; pak, po dlouhých a silných disputacích, na nejtěžším ze všech sporných bodů, na nauce o papežském primátu: „Apoštolský stolec a papež má primát nad celým světem; papež je jako nástupce Petrův a zástupce Kristův hlavou celé církve, otcem a učitelem všech křesťanů s mocí řídit celou církev podle akt a kánonů starých koncilů." Poslední dodatek byl ovšem od Latiníků interpretován pouze jako vysvětlující (explikativní), od Řeků pak jako omezující (restriktivní). Unijní bula - v originále ještě zachovaná - „Laetentur coeli" byla předčítána v zasedání 6. července 1439 v latinském znění kardinálem Cesarinim, v řeckém znění Bessarionem, arcibiskupem nicejským; první má 115 podpisů, druhé 33 podpisů, v čele s císařem.

Jeden Rus, který přišel jako průvodce kyjevského arcibiskupa Isidora do Florencie, vyjádřil jásot Latiníků nad unií svým způsobem: „Protože dosáhli odpuštění od Řeků." Unie nemohla mít žádné trvání, protože odpor řeckého kléru proti Latiníkům byl vetší než jejich strach před Osmany. Když Mehmed Dobyvatel napadl r. 1453 Cařihrad, nezmohl se Západ k žádné společné akci.

Také brzy nato (22. listopadu 1439) s Armény uzavřená unie jako pozdější (1442) s monofyzitskými Jakobity nepostihly tyto autokefální východní církve v jejich celku. 14. února 1443 byl koncil přeložen do Říma a v září tam přesídlil.

Urovnání basilejského schismatu

Úspěch unie se Řeky byl vítězstvím pro Evžena IV. v jeho utkání s koncilem, ale zdaleka ne ještě konečným vítězstvím. Přívrženců protipapeže bylo ovšem jen málo: Švýcarsko, Rakousko, část Bavorska, pařížská univerzita a několik jiných vysokých škol. Daleko nebezpečnější byla neutralita Francie a Německa. Ve Francii rozhodlo již v květnu a červnu 1438 národní shromáždění v Bourges, že se bude chovat ve sporu mezi papežem a koncilem neutrálně a současně uvedlo v platnost o své vůli část basilejských reformních dekretů (pragmatická sankce bourgeská); nadřazenost koncilu nad papežem tím byla uznána. Němečtí kurfiřti se již předtím prohlásili ve Frankfurtu neutrálními; o rok později německý episkopát následoval francouzského příkladu a přijal jako závaznou část basilejských dekretů (mohučský akceptační instrument 1439). Anglie, Burgundsko a Benátky stály při Evženovi.

Největší nebezpečí nebylo ve schismatu samém, ale v neutralismu, jehož základ tvořila koncilní teorie. Ale frakce koncilu, která ji zastávala, se připravila pokračujícím radikalizováním o veškerou úctu. Ohrožena finančními potížemi přesídlila 1443 do Lausanne, residence protipapeže. Jedna země po druhé se vrátila k poslušnosti Evžena IV.: Uhry, Aragón, Kastilie, Skotsko, Polsko. Někdejší sekretář koncilu Enea Silvio Piccolomini, který vstoupit do služby císaře Friedricha III., získal svého nového pána rovněž pro Evžena. Na frankfurtském říšském sněmu r. 1446 Němci obrátili a uzavřeli s papežem - za ujištění, že svolá nový, „třetí" koncil do některého německého města - tak zvané knížecí konkordáty, po nichž následoval 17. února 1448 jako konečný rezultát vídeňský konkordát, jehož partnerem byl již nástupce Evženův, Mikuláš V. Podobal se kostnickému konkordátu, ale platil provždy. Když se i Francie vzdala své neutrality, 7. dubna 1449 rezignoval Felix V.

Evžen IV. vděčil za své konečné vítězství nad basilejským koncilem jednak jeho chybám, ale také obratu světských mocností. Ty znepokojoval radikalismus schismatiků. V kardinálském kolegiu mu stála po boku řada vynikajících mužů: Cesarini, někdejší předseda koncilu, Albergati, Capranica, Mikuláš Kusánský; kardinálové Vitelleschi a Scarampo upevnili zase své postavení v církevním státě. Ve velké „Summě o církvi" kardinála Torquemady byla vyjádřena restaurace myšlenky primátu. Ale koncilní teorie nebyla ještě definitivně přemožena, především proto ne, že koncil a reforma byly v myšlení doby ještě stále úzce spojeny.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 
Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274) 
Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)
Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)