Bůh

  

Samo Zjevení a jeho teologická reflexe nás přivádí k Tajemství, k Výhni, která je „středem všech středů". Nepřivádí nás k němu ovšem jen na způsob ohlédnutí či vzpomínky typu „odkud vše", nýbrž a především způsobem výhledu a „vzpomínky"[1] „kam vše", „vzpomínky", která aktualizuje, uskutečňuje stvoření (tzn. že uskutečňuje to, co skutečně „bude" teprve tehdy, až bude tím, čím má být), „vzpomínky na budoucnost". Tím Tajemstvím, k němuž nás přivádí, je Trojice, „skutečný život", „actus purus", jehož „nahlížení" (contemplatio) konstituuje nahlížejícího.

Povězme si nyní něco o Trojici, neboť z Ní vše vychází a v Ní má i vše spočinout. Společenství Tří je „východiskem" všeho, a to v „tuto chvíli" „východiskem budoucím" (tzn. že je „budoucím východiskem" celého stvoření, které svého naplnění a uskutečnění dosáhne v eschatonu, na věčnosti, jež se nám v tomto pozemském „předpřítomném čase" jeví jako „budoucnost", ačkoliv je „přítomností" v plném slova smyslu; eschaton je tedy v jistém smyslu „zpřítomněním" stvoření v lůně Přítomného). A naše cesta je tím pádem „cestou do budoucnosti".

 

Již z prvních veršů Bible, v knize Genesis, vysvítá, že Bůh je někdo jiný, než v sebe uzavřený Vládce, nepřístupný ve své „stasis"[3], nesdílející se, povýšenecky trůnící zcela mimo své stvoření. Je někým, kdo tvoří člověka ke svému obrazu podle své podoby - tvoří muže a ženu, bipolaritu v „jednom člověku", tedy navzájem se doplňující společenství, v němž se každý z oněch dvou poznává skrze druhého[4].

Zjevení však dále pokračuje v dějinách. Stvořitel si vybírá národ, jde s ním, podpírá ho a v jeho pádech ho znovu obnovuje. Zjevuje sebe jako „Boha živých"[5], jako otce[6] i matku[7] vyvoleného národa, z něhož má vzejít spása celému stvoření[8]. Své stvoření připravuje na své vrcholné sebezjevení, jež však není nějakým předmětným zjevením, nýbrž zasnoubením „nebe" a „země", tajemnou „výměnou", kdy Bůh se stává člověkem, aby se člověk stal Bohem[9]. Bůh na sebe bere lidskou přirozenost, aby stvoření vnořil do své přirozenosti a dal mu účast na svém životě. Sdílí se stvoření, aby se stvoření mohlo sdílet a sdílelo s Ním. Svoji odvěkou Tvář zjevuje ve tváři vtěleného Syna: „Kdo vidí mne, vidí Otce"[10], a posílá svůj stvořitelský Dech, aby jeho mocí dokonal stvoření[11], aby v jeho síle Logos došel svého cíle[12] a aby „nové stvoření"[13] spatřilo Světlo světa[14]. Skrze vtělenou Tvář se zjevuje neproměnné Společenství Tří. Slovo „se zjevilo skrze tělo, abychom získali pochopení neviditelného Otce"[15] a „Duch o tom vydává svědectví"[16].

 

 

Tajemství společenství Tří je hlubokým tajemstvím, jež nemůže vyjádřit žádný smrtelník, avšak „jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl"[17]. Ovšem, parafrázujeme‑li slova žalmu, „není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od něj nelze slyšet"[18]. Syn nám o něm řekl sebou. On je to Slovo, jež zjevuje Tajemství, On je jediným, kdo mohl „hovořit" o Trojici, jediným, kdo může toto Tajemství „vy‑Slovit". A Slovo to také „řeklo" a stále ještě „mluví", neboť ještě nedospělo k cíli, jímž je přetvoření celého stvoření v Boha. „Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli."[19] Abychom však mohli vrůstat do Tajemství Tří, dalo nám svého Ducha, který nás „uvádí do celé pravdy"[20], neboť „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží"[21]. Proto na sebe Slovo vzalo viditelné tělo, abychom mohli nazírat neviditelné Božství[22].

Ti, „kteří ho přijali a věří v jeho jméno"[23], jimž „dal moc stát se Božími dětmi"[24], v průběhu dějin spásy reflektují toto Tajemství zjevené v příběhu Ježíše z Nazareta a jeho učedníků a vyjadřují ho pojmy osoba (řec. υποστασις [hypostasis], προσωπον [prosópon], lat. persona) a přirozenost (řec. ουσια [úsia], lat. substantia - obojí doslova „podstata", „bytnost"): v transcendentním Bohu jsou tři osoby a jedna přirozenost. Ježíšovo drama odhaluje samotnou „podstatu" Života, jež tkví v sebedarování za hranici života: Otec plodí Syna - zříká se sebe (řec. κενωσις [kenósis]) pro Druhého a dává mu vše, co má, kromě vlastní osoby, tedy kromě svého otcovství a své schopnosti plodit. Syn, jenž má odvěký původ v Otci, v sobě „nezapře" svého Otce a vše, „co činí Otec, stejně činí i jeho Syn"[25] - dává se zpět celý Otci, ztrácí sebe (kenósis) a „umírá" z lásky k Otci. To vše se děje v Duchu, který „je osobní výraz tohoto obdarování, tohoto ‚být láskou‘"[26]. Toto všechno Jsoucí zjevuje v čase, aby čas mohl vyústit do věčnosti.

Zdroj všeho nám tedy odkrývá svoji vlastní identitu, ukázal nám tep, puls vlastního „srdce", odhalil nám svůj život, jenž je paradoxní: život se potvrzuje svým popíráním, život povstává skrze umírání a smrt. Ukázal nám také svůj vlastní paradox, totiž že jedinec, osoba nachází v oné „trinitární dialektice" (teze‑antiteze‑syntéza) sebe skrze druhého: abych měl život, je nezbytné ho z lásky k druhému ztratit, ztratit zcela sebe, „ustoupit" druhému, učinit mu prostor, popřít sám sebe, „vyprázdnit se" pro druhého (to vše je kenósis) a objevit tak svoji vlastní hlubinu, jež skrze toto sebezmaření „vyplave na povrch". Tou hlubinou je skutečná identita duchovního „jsoucna o‑sobě". Tato dialektika je „ek‑statickou dialektikou": je třeba opustit svoji „in se ipsum"‑stasis z nezištné, nepodmíněné lásky k druhému, vyjít z ní (ek‑stasis), tedy ze „sebe", k druhému, abych tak v důsledku v jistém smyslu učinil prostor „sobě samému". Druhý toto vystoupení vyvolává - „hlubina volá po hlubině"[27]. Vyvstává tak paradox „já", paradox identity, jež je nerozlučně spjata s „já" jiného, druhého. Lze tedy mluvit o „paradoxním já", které je skutečně »já« tehdy, když se neobrací k „in se ipsum"[28], ale k druhému, „extra se"[29], když se nevztahuje k sobě, nýbrž zcela a naprosto k „druhému já". „Druhé já" je vždy výzvou ke „stání se sebou". V Trojici se tento „ekstatický akt" odehrává v ustavičném nyní a bezpočátečně. Je to Tajemství, jehož dna nelze dohlédnout, k jehož vyjádření nestačí „celá věčnost", aby mohlo být „vysloveno" vyčerpávajícím způsobem.

Díky „řeči příběhu Ježíše z Nazareta"[30] tak víme, že Bůh není jen Jedním, nýbrž zároveň i třemi Osobami, ovšem Osobami v plném smyslu: „Žádný člověk nemůže v plném smyslu slova říci, že je osoba, protože žádný člověk nemiluje v plném smyslu, než nakolik je účastný plnosti Boží lásky"[31]. „Být osobou" se pojí s láskou a „Bůh je láska"[32]. „Láska je samotným životem Boží přirozenosti"[33], a „ten život byl zjeven"[34].

 

(Mírně upravená část z diplomové práce „Člověk jako ekstatická bytost", obhájené roku 2005 na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.) 

 

Od téhož autora:

Extáze
Oheň Eliášův 
Kontemplace
O kontemplaci
Mystika, mystický
Odevzdat se Marii
Arte-factum - deo-factum 
Tři údobí duchovního života 
Quicumque - Athanášské vyznání víry  
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 
Ježíšovy rány zjevují jeho osobu  

 

Související články:

Nejsvětější Trojice  
Augustin: O Trojici (De Trinitate)   
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu   
Trans Trojice anathematem polyamorie  
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života! 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Bernard Przybylski: Matka Boží a Nejsvětější Trojice  
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha  
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá  
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Basil Veliký: Mojžíš, autor zprávy o stvoření 
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice
Andělská chvála Trojice svaté

 

Poznámky:

[1] Anamnésis [řec. αναμνησις] - viz heslo anamnéze.

[2] Katechismus katolické církve, 234, Praha 1995.

[3] Z řec. στασις, jež vyjadřuje určitý „stav", „status" či „postavení" nebo „umístění" jsoucna.

[4] Viz Gn 4,23; taktéž doporučuji BALABÁN, M., Hebrejské člověkosloví, Praha 1996, s. 42-52.

[5] Srov. např. Lk 20,38.

[6] Srov. např. Dt 32,6.

[7] Srov. např. Iz 66,13.

[8] Srov. např. J 4,22 a Mk 16,15.

[9] „Slovo se stalo člověkem, aby se člověk stal Bohem", ATHANASIUS, De incarnatione Verbi, 54; „Syn Boha nejvyššího ... se stal synem člověka ..., aby pak i člověk se stal synem Božím", IRENEUS, sv., Adversus haereses, , III,10,2, in: IRENEUS, sv., Patero kněh proti kacířstvím, Praha 1876.

[10] J 14,9.

[11] „Duch ... je extáze stvoření do Božského světa (theosis)", BARTNIK, Cz. S., Dogmatyka katolicka, Lublin 2000, s. 215.

[12] Srov. Iz 55,11n.

[13] Srov. 2Kor 5,17.

[14] Srov. Zj 21,23.

[15] ATHANASIUS, De incarnatione Verbi, 54,3.

[16] 1J 5,6; srov. též Sk 5,32.

[17] J 1,18.

[18] Ž 19,4.

[19] Ž 19,6, srov. s Iz 55,10-11.

[20] Srov. J 16,13.

[21] 1Kor 2,10.

[22] Srov. výše pozn. 15.

[23] J 1,12.

[24] Tamtéž.

[25] J 5,19.

[26] JAN PAVEL II., Dominum et Vivificantem, 10, Praha 1997.

[27] Srov. Ž 42,8.

[28] Lat. „v sobě samém", „sám v sobě", „do sebe samého".

[29] Lat. „mimo sebe", „vně sebe".

[30] „Životní příběh Ježíše z Nazareta je totiž lidským přepisem jeho věčného Božího synovství", POSPÍŠIL, C. V., Tajemství trojjediného Boha, skripta, Olomouc 2002, s. 85.

[31] BERĎAJEV, N. A., O otroctví a svobodě, Praha 1997, s. 19-22. „Osoba existuje jen v Bohu a jedině Bůh personalizuje, staví do její vlastní pravdy, každou lidskou osobu", EVDOKIMOV, P., Poznanie Boga w kościele wschodnim, Kraków 1996, s. 28.

[32] 1J 4,16.

[33] ŘEHOŘ Z NYSSY, De anima et resurrectione, PG 96 C.

[34] 1J 1,2.