O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi

1. Výklad

Kristus nevstoupil na nebesa pouze s božstvím, nýbrž i s lidstvím; jeho duše totiž měla dokonalou vládu nad oslaveným tělem. Jako lze o Zmrtvýchvstalém říci, že byl vzkříšen, tak i o Nanebevstoupivším, že byl vzat na nebesa (Mk 16,19).

Odpůrci nanebevstoupení Páně jsou téměř titíž jako při zmrtvýchvstání. Víra křesťanů nejlépe vysvítá z té skutečnosti, že nanebevstoupení Páně bylo vždy článkem ve všech vyznáních víry.

2. Důkaz

a) Nanebevstoupení Páně bylo předpovězeno ve Starém zákoně (Ž 24; 68,19; Iz 63,1; Mich 2,13). V Novém zákoně pravil Pán Ježíš Kristus, že musel trpět a tak vejít do své slávy (Lk 24,26). Apoštolové to viděli na vlastní oči: „A když to pověděl, byl vyzdvižen před jejich zraky, a oblak jej vzal z jejich očí. A jak hleděli upřeně do nebe, když se tam ubíral, hle, stáli u nich dva muži v bílém rouchu a řekli: ‚Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který je vzat od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe odcházet‘" (Sk 1,9-11; Mk 16,19; Lk 24,51). Vstoupil na nebesa, aby naznačil, že - jsa oslaven - vstupuje do nebeské slávy. Sv. Lukáš klade mezi zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Pána 40 dní (Sk 1,3), sv. Pavel se o něm zmiňuje pouze letmo (Ef 4,10; Žid 4,14) a podobně též sv. Petr (1Pt 3,22). Následkem tohoto těsného spojení mezi nanebevstoupením a zmrtvýchvstáním ustupuje nanebevstoupení před zmrtvýchvstáním v kázání apoštolů do pozadí.

b) Na otázku, zda Kristus vstoupil na nebesa se svým lidstvím z vlastní moci, sv. Tomáš Akvinský rozlišuje (Summa theologiae, 3, q. 57, art. 2-3): S ohledem na svůj stav nemohl jakožto Bůh vstoupit na nebesa, poněvadž nad něho není nic vyššího, kam by mohl vstoupit, a navíc božství je neprostorové, a tudíž se nemůže pohybovat v prostoru. Na nebesa tedy mohl vstoupit pouze se svým lidstvím. S ohledem na příčinu nanebevstoupení, poněvadž Kristus vstoupil na nebesa mocí božskou a nikoliv lidskou, je třeba říci, že tam vstoupil jakožto Bůh a nikoliv jakožto člověk. Avšak i ve svém lidství měl dvojí moc: přirozenou z lidské přirozenosti, tou však na nebe nevstoupil, a druhou, moc slávy, kterou vstoupil na nebesa. Tuto měl ve své oslavené duši, jejímž leskem bylo oslaveno též tělo. Poddajnost oslaveného těla je podle sv. Augustina taková, že kam bude chtít duch, tam bude spět též tělo, a duch nebude chtít to, co by neslušelo tělu. Jako bylo oslaveno tělo, poněvadž bylo účastno duše, tak i duše bývá oslavena jsouc účastná Boha (Tractatus In Ioannis Evangelium, 23). Počátkem nanebevstoupení je tedy moc Boží. Tak tedy Kristus vstoupil na nebesa především mocí božskou, potom též mocí své oslavené duše, jež řídila tělo tam, kam sama chtěla.

c) Theologické důvody pro nanebevstoupení Ježíše Krista jsou tyto:

1. Kristus maje tělo musel někde přebývat a v oslaveném těle nemohl zůstat ve vyhnanství, kde nemáme trvalý příbytek, nýbrž musel vstoupit do města se základy, jehož stavitelem a zakladatelem je Bůh (Žid 11,10), kde je mnoho příbytků (J 14,21);
2. aby učedníkům připravil místo, předcházeje na cestě, jež byla dříve uzavřená a kterou nám otevřel a urovnal (Žid 6,20; 9,8.12).
3. Pro nás bylo nanebevstoupení mnohem užitečnější než jeho tělesná přítomnost. Rozhojnil tak naši víru, jež se týká neviditelných věcí (Žid 11,1), potvrdil naši naději, že i my se dostaneme do nebe a roznítil naši touhu po nebi.

d) Nanebevstoupení Páně je tedy příčinou naší spásy potud, že Kristus nám otevřel nebesa, kam již dříve uvedl starozákonní spravedlivé (Ef 4,8), že zvyšuje a rozmnožuje naše ctnosti, že se za nás v nebi přimlouvá (Žid 7,25) a jsa v nebeské slávě posílá Ducha svatého a rozdává jeho dary.

Kristus, když vstoupil na nebesa, dokonal vykupitelskou činnost a trvale se ujal své slávy a moci, jak to vyjadřuje formulace „sedí po pravici Boha Otce" (Apoštolské vyznání víry). Tak obdržel „jméno nad všechna jména, aby před ním klekalo každé koleno a každý jazyk aby vyznával, že Pánem je Kristus ke slávě Otce" (Flp 2,9). Písmo častěji právě od nanebevstoupení nazývá Krista „Mesiáš a Syn Boží" ; od onoho okamžiku je totiž Synem Božím ve slávě a nikoli v ponížení (Řím 1,4; Sk 2,32nn; 13,33; Žid 1,3.5; 5,5).

Pro nás je nanebevstoupivší Kristus, Syn Boží v moci (Řím 1,4), životodárným duchem, jenž jako hlava své údy proniká a oživuje, naplňuje a posiluje svou milostí a živí svým oslaveným tělem, a tak nám skýtá záruku věčného života. Tak se naplňuje: „Budu-li povýšen od země, potáhnu všechny k sobě" (J 12,32).

1. Výklad

Tímto obrazným výrokem není označena místní poloha, nýbrž svrchovaná moc a sláva Krista člověka, jenž jsa odlišnou osobou od Boha Otce má s ním stejnou moc a slávu. Syn totiž, skrze něhož Otec všechno koná, se nazývá Otcovou pravicí (sv. Athanasius, Orationes I contra Arianos, 61; sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 4,2).

2. Důkaz

a) Podle Nového zákona, především Mk 16,19: „A když Pán (Ježíš) domluvil, byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží", Kristus sedí jakožto člověk na pravici Boha Otce (Řím 8,34; Ef 1,21; Žid 1,2). Také otcové ona místa vykládají tak, že Kristus, když vstoupil na nebesa, usedl jakožto člověk na pravici Otce. To pak z toho důvodu, že poté, co podstoupil tolik námah a útrap, dosáhl úplného klidu, dokonalé blaženosti a všechno ovládá svrchovanou a trvalou mocí. Této moci a slávy teprve nenabyl, nýbrž ji začal projevovat. Kristus totiž, když byl povýšen na nebesa po pravici Boha Otce, nezískal nové zásluhy ani nedoplnil ty dřívější, nýbrž jako nebeský Velekněz své zásluhy rozdává, jsa vždycky živ, aby se za nás přimlouval (Žid 7,25). Když seslal Ducha svatého, udělil nám první ovoce svého přimlouvání u Otce a začal vykonávat svou svrchovanou vladařskou moc.

b) Odtud přijde soudit živé i mrtvé.

Druhý příchod a poslední soud budou posledními úkony Kristovy vlády. Na oba Pán Ježíš Kristus ukazoval jak za živa, tak před smrtí. „Otec dal veškerý soud Synu" (J 5,22; Mt 25,31nn). On je oním Synem člověka, jemuž byl tento úřad přislíben již ve Starém zákoně (Dan 13,13) a který si na něj získal plný nárok vykupitelskou činností; „Hle, přichází v oblacích a uzří ho každé oko" (Zj 1,7).

Posledním soudem se ukončí Kristovo vykupitelské dílo, které od vtělení až do nanebevstoupení vykonával, zastávaje trojí úřad, a to jak pro jednotlivce, tak pro lidstvo vůbec. Kristus nepřijde k soudu, aby své vykupitelské dílo doplnil, nýbrž aby jako král, který, když odchází do ciziny, odevzdal svým poddaným statky, požadoval po nich výnosy a zkoušel jejich věrnost a oddanost. Po posledním soudu oslavený a povýšený Kristus představí svému Otci všechny, které shledal věrnými jemu, dle jehož rozhodnutí začal, provedl a dokonal vykoupení. Potom bude „Bůh všechno ve všem" (1Kor 15,28), jak tomu bylo od počátku.

(Převzato z: Richard Špaček, Katolická věrouka, II, Praha 1930. Upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora:

Křest 
O bohopoctě vtěleného Krista
O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi 
O druhém příchodu Krista a jeho znameních
O sestoupení Krista do předpeklí 
O královském úřadě Kristově
O zmrtvýchvstání Krista 

Související články:

Cyril Alexandrijský: "Jestliže neodejdu, Zastánce k vám nepřijde" 
Augustin: Nikdo nevstoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe  
Řehoř Veliký: Jaký užitek máme z nanebevstoupení Kristova  
Jan Damašský: Stav Krista po zmrtvýchvstání  
Radomír Malý: Historicita Ježíše Krista  
Nerses Šnorhali: Nanebevstoupení 
Augustin: Nanebevstoupení Páně