Tridentský koncil o křtu

Úvod

Tridentský koncil, který proběhl v rozmezí 13. prosince 1545 až 4. prosince 1563, je 19. ekumenickým koncilem a patří k těm nejdůležitějším církevním sněmům katolické Církve. Byl uspořádán kvůli potřebné církevní reformě a v reakci na rozšíření mnoha herezí v důsledku protestantské reformace, jež propukla v 16. století zejména na základě impulsu Martina Luthera (1483-1546). Více o koncilu a dobovém kontextu zde.

Kánony o křtu byly projednány 3. března 1547 na 7. zasedání koncilu, které bylo na prvním místě věnováno svátostem obecně a následně konkrétně svátostem křtu a biřmování (Dekret o svátostech) a dále církevní reformě (Dekret o reformě). Koncil zde ovšem nepředložil žádná samostatná věroučná prohlášení o křtu, ale 14ti kánony pouze reaguje na v oné době rozšířené bludy, vůči nimž se vymezuje, a to takřka ve všech případech (vyjma kánonů 1. a 14., viz poznámky pod čarou) zejména na Lutherovy teze.

Canones de sacramento baptismi

1. Si quis dixerit, baptismum Ioannis habuisse eandem vim cum baptismo Christi: anathema sit.

2. Si quis dixerit, aquam veram et naturalem non esse de necessitate baptismi, atque ideo verba illa Domini nostri Iesu Christi: Nisi quis renatus fuerit ex aqua et Spiritu sancto ad metaphoram aliquam detorserit: anathema sit.

3. Si quis dixerit, in ecclesia Romana (quae omnium ecclesiarum mater est et magistra) non esse veram de baptismi sacramento doctrinam: anathema sit.

4. Si quis dixerit, baptismum, qui etiam datur ab haereticis in nomine Patris et Filii et Spiritus sancti, cum intentione faciendi, quod facit ecclesia, non esse verum baptismum: anathema sit.

5. Si quis dixerit, baptismum liberum esse, hoc est non necessarium ad salutem: anathema sit.

6. Si quis dixerit, baptizatum non posse, etiam si velit, gratiam amittere, quantumcumque peccet, nisi nolit credere: anathema sit.

7. Si quis dixerit, baptizatos per baptismum ipsum solius tantum fidei debitores fieri, non autem universae legis Christi servandae: anathema sit.

8. Si quis dixerit, baptizatos liberos esse ab omnibus sanctae ecclesiae praeceptis, quae vel scripta vel tradita sunt, ita ut ea observare non teneantur, nisi se sua sponte illis summittere voluerint: anathema sit.

9. Si quis dixerit, ita revocandos esse homines ad baptismi suscepti memoriam, ut vota omnia, quae post baptismum fiunt, vi promissionis in baptismo ipso iam factae irrita esse intelligant, quasi per ea et fidei, quam professi sunt, detrahatur, et ipsi baptismo: anathema sit.

10. Si quis dixerit, peccata omnia, quae post baptismum fiunt, sola recordatione et fide suscepti baptismi vel dimitti vel venialia fieri: anathema sit.

11. Si quis dixerit, verum et rite collatum baptismum iterandum esse illi, qui apud infideles fidem Christi negaverit, cum ad poenitentiam convertitur: anathema sit.

12. Si quis dixerit, neminem esse baptizandum nisi ea aetate, qua Christus baptizatus est, vel in ipso mortis articulo: anathema sit.

13. Si quis dixerit, parvulos eo quod actum credendi non habent, suscepto baptismo inter fideles computandos non esse, ac propterea, cum ad annos discretionis pervenerint, esse rebaptizandos, aut praestare omitti eorum baptisma, quam eos non actu proprio credentes baptizari in sola fíde ecclesiae: anathema sit.

14. Si quis dixerit, huiusmodi parvulos baptizatos, cum adoleverint, interrogandos esse, an ratum habere velint, quod patrini eorum nomine, dum baptizarentur, polliciti sunt, et ubi se nolle responderint, suo esse arbitrio relinquendos nec alia interim poena ad christianam vitam cogendos, nisi ut ab Eucharistiae aliorumque sacramentorum perceptione arceantur, donec resipiscant: anathema sit.

Kánony o svátosti křtu

1. Pokud někdo tvrdí, že Janův křest měl tu samou účinnost jak křest Kristův, anathema sit.[1]

2. Pokud někdo tvrdí, že pro křest není nutná skutečná a přirozená voda, a proto slova našeho Pána Ježíše Krista „Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království"[2] překrucuje na jakousi metaforu, anathema sit.

3. Pokud někdo tvrdí, že v římské Církvi, která je matkou a učitelkou všech církví, se nenachází pravé učení o svátosti křtu, anathema sit.

4. Pokud někdo tvrdí, že křest, který je udělován dokonce i heretiky ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého s úmyslem konat to, co koná Církev, není pravým křtem, anathema sit.[3]

5. Pokud někdo tvrdí, že křest je něčím libovolným, tzn. že není nutným pro spásu, anathema sit.

6. Pokud někdo tvrdí, že pokřtěný nemůže, i kdyby chtěl, ztratit milost, i kdyby jakkoliv mnoho zhřešil, leda že by nechtěl věřit, anathema sit.[4]

7. Pokud někdo tvrdí, že pokřtění jsou skrze samotný křest zavázáni pouze k samotné víře, a nikoliv k zachovávání celého Kristova zákona, anathema sit.

8. Pokud někdo tvrdí, že pokřtění jsou osvobozeni ode všech přikázání svaté Církve, jež jsou zapsána nebo tradována, takže nejsou zavázáni je zachovávat, ledaže by se jim chtěli podřídit z vlastní vůle, anathema sit.

9. Pokud někdo tvrdí, že lidem je třeba připomínat přijatý křest takovým způsobem, aby všechny sliby, které byly učiněny po křtu, na základě účinnosti slibu již ve křtu učiněného považovali za neplatné, jako kdyby se jimi snižovala jak víra, již vyznali, tak i samotný křest, anathema sit.

10. Pokud někdo tvrdí, že všechny hříchy spáchané po křtu se pouhou vzpomínkou a vírou přijatého křtu buď odpouštějí, nebo se stávají lehkými, anathema sit.

11. Pokud někdo tvrdí, že náležitě a právoplatně udělený křest musí být zopakován u toho, kdo před nevěřícími zapřel víru v Krista, avšak již se obrací k pokání, anathema sit.

12. Pokud někdo tvrdí, že nikoho není možné pokřtít než ve věku, kdy byl pokřtěn Kristus, nebo až v okamžiku smrti, anathema sit.

13. Pokud někdo tvrdí, že malé děti[5] po přijetí křtu nemají být počítány mezi věřící, neboť nejsou s to vzbudit úkon víry, a proto, když dosáhnou věku rozlišování, mají být znovu pokřtěny, anebo že je lepší jejich křest vynechat, než je bez jejich vlastního úkonu víry pokřtít v samotné víře Církve, anathema sit.

14. Pokud někdo tvrdí, že takto pokřtěných malých dětí, když dospějí, je třeba se otázat, zda-li chtějí potvrdit to, co rodiče[6] slíbili jejich jménem při křtu, a kdyby odpověděli, že nechtějí, takže je potřeba je ponechat jejich vlastní vůli a nenutit je ke křesťanskému životu jiným trestem, než že nebudou připuštěni k přijímaní eucharistie či jiných svátostí, dokud opět nepřijdou k rozumu, anathema sit.[7]

[Na základě latinského originálu v Dokumenty soborów powszechnych, tom IV/1, Kraków 2007 (zde je lat. originál převzat z Concilium Tridentinum. Diariorum, actorum, epistolarum, tractatuum nova collectio, I-XIII, Freiburg 1901nn., který rovněž přejímáme do našeho textu), s přihlédnutím k polskému překladu tamtéž, dále s přihlédnutím k polskému překladu v Breviarium fidei. Wybór doktrynalnych wypowiedzi Kościoła, Poznań 1989, ke slovenskému překladu v Neuner, J. - Roos, H., Viera Církvi v úradných dokumentoch jej Magistéria, Trnava 1955 a k anglickému překladu na stránkách: http://www.catecheticsonline.com/SourcesofDogma9.php přeložil, poznámkami doplnil a úvod napsal Lukáš Drexler.]

Související články:

Richard Špaček: Křest
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Tridentský koncil (1545-1563) 
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3 
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu  
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Brigita Švédská: O Kristově křtu v Jordánu
Řehoř Naziánský: Kristus je pokřtěn
Justin: To čiňte na mou památku
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Hippolyt Římský: O Křtu Páně
Justin: Koupel znovuzrození
Justin: První apologie

Poznámky: 

[1] Tento kánon je reakcí na Filipa Melanchtona, který se odvolával na dva texty sv. Augustina o Janově křtu (konkrétně na De Baptismo contra Donatistas, V,9), ovšem vytržené z kontextu.

[2] J 3,5.

[3] Tento kánon formuluje trvalé přesvědčení Církve o objektivní účinnosti svátostí (tj. ex opere operato - „z konání konaného"), zde konkrétně křtu, bez ohledu na kvality a víru vysluhovatele svátostí (tj. ex opere operantis - „z konání konajícího"). K problematice křtu uděleného heretiky viz např. spor papeže Štěpána I. se sv. Cypriánem z roku 256 nebo dané pasáže sv. Augustina proti donatistům.

[4] Tento kánon je reakcí na Lutherovo tvrzení, že dle něj jediným hříchem, kterým člověk ztrácí ospravedlnění, je nevíra (srov. též 27. kánon Dekretu o ospravedlnění 6. zasedání Tridentského koncilu).

[5] Tj. nemluvňata, lat. parvulos.

[6] Lat. patrini, jež někteří překládají jako „kmotři".

[7] Tento kánon je reakcí na „liberalismus" Erasma Rotterdamského.