Německá mystika 14. století

Čtrnácté století německé mystiky je vyznačeno zvláště třemi slavnými jmény, která v dějinách zbožnosti znamenají nesmírně mnoho nejen v Němec­ku, nýbrž v celém křesťanském světě. Jsou to Mistr Eckhart, Jan Tauler a blahoslavený Jindřich Suso. Všichni tři dominikáni, všichni tři velcí teologové a věhlasní kazatelé, kteří shromažďovali kolem kazatelny davy posluchačů a uváděli svými mysticky zanícenými řečmi v extázi řeholnice mnoha německých klášterů. V době, kdy se venku tolik bojovalo, kdy si světská moc tolikrát podrobovala moc duchovní, v době rozháraných evropských poměrů vy­kvetly na březích Rýna nejkrásnější květy mystické krásy. Byly to zvláště ženské kláštery, kde řeholnice pod vedením učených dominikánů dosahovaly velmi často mystických milostí. Celé ovzduší bylo prosy­ceno touhou po nadpřirozenu a, jak vypravuje bl. Jindřich Suso, nebylo žádnou zvláštností, když pros­tá venkovská žena mluvila o viděních a jiných mi­mořádných milostech.

Není však divu, že se vedle správných cest, vedou­cích k Bohu, našla také řada cest křivolakých a třeba i takových, které mohly vést pouze k záhubě. Tato doba je velmi bohatá na různé mystické skupinky, jejichž členové pěstovali spekulativní i praktickou mystiku. Velmi známé bylo sdružení kněží i laiků nazývané Přátelé Boží, jejichž vedení bylo většinou v ru­kou dominikánů. Nejlepší německá mystická literatura tohoto období vychází vesměs z těchto kroužků Přátel Božích. Přátelé Boží se věnovali velmi přísné askezi, odříkali se všech věcí, bez nichž mohli ve svém povolání žít, a snažili se dobrým příkladem ve svém okolí šířit lásku ke Kristovu evangeliu. Jestliže někdy ve své horlivostí šli příliš daleko a dovolovali si volat - mezi nimi i laici - po reformě kléru, musíme takovémuto úkazu rozumět ve smyslu doby, která reformy opravdu potřebovala, a vměšování laiků do záležitostí Církve nebylo tehdy tak těžce neseno.

Vedle sdružení pravověrných mystiků v této době nacházíme také řadu takových, kteří přišli ve vě­cech učení do sporu s Církví. Jsou to některá sdru­žení beghardů a bekyň a zvláště pak Bratři svobod­ného ducha.

Beghardi a bekyně

Třinácté a čtrnácté století znamená obrovský roz­mach řeholního života. Vedle řádů, které tu již byly, vzniká řada nových, jejichž kláštery se plní den ze dne novými žadateli o řeholní roucho. V této době však vzniká také zcela zvláštní typ řeholního života, bekyně, které žily buď roztroušeny po městech nebo společně ve velkých beginážích, kde obvykle každá bekyně měla svůj domek. Skládaly sliby jen na určitou dobu, takže mohly svobodně opustit řeholní život, jakmile tato doba uplynula. Řada domků, obydlených bekyněmi, tvořila jakési městečko, upro­střed něhož byl kostel, v němž se shromažďovaly bekyně k modlitbě. Duchovní vedení měl vždy kněz, obyčejně řeholník. Podobná sdružení, třebaže v menším počtu, tvořili také mužové, nazývaní beghardi. Tato sdružení se pozvolna rozšířila z Holandska a Vlámska do Francie a Itálie a zvláště do Německa. Nedostatek mnišských zvyklostí, nedostatek řeholní kázně však v těchto sdruženích záhy přivodil velké nepořádky, a tak mezi bekyněmi a zvláště mezi beghardy nacházíme řadu bludařů, proti nimž musí roku 1311 za Klementa V. zakročovat autorita Viennského sněmu. Základem jejich bludu je určitý kvietismus, který vedl k hrozným důsledkům v morálním životě, zvláště v jeho vyšších stupních.[1]

Bratři svobodného ducha

Daleko nebezpečnější sekta této doby, která na­cházela značného přijetí mezi vzdělanějšími zvláště v Německu, byli Bratři svobodného ducha. Ve 14. sto­letí nacházíme velký počet členů této společ­nosti hlavně ve velkých městech a církevní inkvizice, zvláště v Kolíně, se stále zaobírá jejich případy. Zdá se, že Bratří svobodného ducha mají nejen duchov­ní příbuznost s beghardy, nýbrž vycházejí většinou z begináží, které se stávají semeništěm pantheistických a kvietistických bludů. Již ve druhé polovině 13. století byl sestaven pravděpodobně sv. Albertem Velikým seznam jejich bludů, obsahující 97 vět, vybraných z jejich spisů, ale tato společnost šířila své nauky dále, i když se musela většinou skrývat a zastírat své bludné učení rouškou horlivosti.

Základní naukou Bratří svobodného ducha byl bezuzdný pantheismus, vedoucí k naprosté svobodě nejen v myšlení, nýbrž i v jednání. Podle nich je duše částečkou samého božství, tedy věčná. Každý tvor je částečkou Boha. Není proto rozdíl mezi člověkem, jenž dospěl jistého stupně svatosti, a jinými svatými, které proto není třeba uctívat. Ba ani Kristus nepřesahuje člověka, který se ponořil v propast božství. Člověk, který se spojil s Bohem, již nepotřebuje Cír­kev, je zcela svobodný, nemá žádné mravní zákony, je sám sobě zákonem jako sám Bůh. Nemůže pak vůbec hřešit, protože jeho hřích by byl hříchem Boha, s nímž je člověk dokonale a již nerozlučně spo­jen. Bylo by proto zbytečné vyznávat se z hříchů a žádat o odpuštění. Právě tak pro člověka, spojeného s Bohem, neplatí posty a jiné skutky křesťanské kajícnosti, protože to vše muže být jen překážkou na cestě spojení duše s Bohem. V této době, kdy atmo­sféra ženských klášterů byla přesycena touhou po mimořádných jevech duchovního života, kdy mno­ho řeholnic bylo často vedeno až chorobnou a přímo epidemickou žádostí po mystických jevech, kdy kláštery byly plné závodění ve výstupech na vrcholky sva­tosti, nalézalo učení Svobodných bratří velmi mnoho ohlasu, když slibovalo naprosté zaniknutí v čirém božství, z něhož již není návratu na tuto bídnou po­zemskou pouť.

Navazující články:

Mistr Eckhart - životopis 

Jan Tauler - životopis 

Jindřich Suso - životopis

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1939. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky redakce Revue Theofil.) 

Související články:

Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Giselher ze Slatheimu: O lásce 
Gerlach Peters: Jen Boha chci! 
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Mistr Eckhart - životopis
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler - životopis
Beghardi, begardi 
Bekyně, begině 
Begináž, bekináž 
Begináže - fotogalerie
Henry Hane - životopis
Jindřich Suso - životopis
Johannes Franke: Synovství Boží
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu
Johannes Franke: O blahoslavené Panně
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit
Henry Hane: O stvořeném a nestvořeném duchu
Johannes Ruysbroeck: Nadpřirozená vyrovnanost 
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku) - životopis
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité  
Marian Zawada: Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická  
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha  
Jan Tauler: Jarní práce na vnitřním člověku  
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem  
Jan Tauler: My jíme našeho Boha  
Bl. Jindřich Suso a eucharistie

Poznámky:

[1] V první zavržené větě se praví: „Člověk si v přítomném životě může získat takový stupeň dokonalosti, že se stává neschopen hřešit a nemůže již pokračovat v milosti..." (srov. Denzinger, 471), a dále: „Takovíto dokonalí nemají už povinnost zachová­vat církevní přikázání" (Denzinger, 473).