Z díla sv. Basila Velikého

Rodištěm sv. Basila je Kappadokie, kde se narodil r. 330. Na studiích v Cesareji a v Athénách se věnoval řečnickému umění; tam také uzavřel trvalé přátelství se sv. Řehořem z Naziánu, který měl rozhodující vliv na jeho život. Po studiích rétoriky si zvolil novou životní dráhu: kněžský stav, v čemž jej následoval i jeho mladší bratr sv. Řehoř z Nyssy. V úřadě arcibiskupa se sv. Basil ukázal neochvějným obráncem víry a práv církve proti arianismu. Zemřel r. 379.

Z jeho spisů vynikají zvláště: O Duchu svatém, sepsaný proti ariánům, Výklady Žalmů, Homilie, Dopisy a Asketika, která obsahuje pojednání o dokonalém řeholním životě a kde jsou shrnuta tzv. velká a krátká pravidla řeholního života, jimiž byl organizován mnišský život řecké církve.

Dbát Boží přítomnosti

Uvažuj o vznešeném pozorovateli, uvažuj o tom, který shora pohlíží na lidské jednání. Ať jdeš kamkoliv, konáš cokoliv, ať v temnotě nebo za dne, všude máš Boží pozorující oko. Neotvírají se brány, nerozhrnují záclony, příbytek Boží je stále připraven k pozorování. Pohlíží na všechny lidské syny, ani jediný neuniká jeho zraku; ani temnota, ani zdi nejsou schopny ukrývat, nic nepřekáží Božímu oku.

Bůh, stvořitel lidstva, stvořil srdce prosté, aby zachoval obraz podle sebe. Avšak později, když se přimísily žádosti těla, to různé a rozmanité působíme my, porušujíce jeho božský ráz, jednoduchost a skvělost. A protože je tvůrce srdcí, proto také zná všechno naše jednání. Jednáním nazýváme slova, myšlenky a vůbec každý pohyb člověka. Ten, jenž proniká všechny naše skutky, sám poznává, s jakým jednáme úmyslem, s jakým záměrem, zda proto, abychom se líbili lidem, nebo abychom poslouchali příkazů daných Bohem.

(Výklady Žalmů)

Sebezápor a samota

Je třeba zapřít sebe sama, vzít Kristův kříž a tak jej následovat. Zapřít sebe sama znamená zcela zapomenout na vše uplynulé a vzdát se své vůle. Toto zachovávat ve vzájemném styku s lidmi se zdá být velmi nesnadným, neřku-li nemožným. Překážkou, že člověk nebere svůj kříž a nenásleduje Krista, bývá také společnost. Nést svůj kříž znamená odhodlat se na smrt pro Krista, umrtvovat tělo, vyzbrojit se jako k bitvě k přemáhání každého nebezpečí, které nám hrozí pro Kristovo jméno, nedát se ovlivňovat tímto životem. Avšak vidíme, že způsob života ve společnosti nám klade velké překážky.

Vím také, že život, který je veden ve společnosti, je k mnohému užitečný. Za prvé proto, že není nikoho z nás, kdo by si sám postačil v usnadňování hmotných potřeb, nýbrž při opatrování potřebných věcí potřebujeme pomoci jeden druhého...; jestliže tedy Bůh tvůrce stanovil, abychom potřebovali pomoci jeden druhého, jak je psáno, abychom se tak spojili mezi sebou. Kromě toho Kristem dané přikázání lásky nepřipouští, aby se jednotlivec staral o to, co by mu bylo vlastní. Neboť se praví: „Láska nehledá to, co je její" (1Kor 13,5). Avšak život v samotě a odděleně ode všech ostatních má jediný účel, aby každý pracoval pro svůj užitek.

V čem ukazuje svou pokoru ten, kdo nemá nikoho, před nímž by se považoval za nižšího? Kde je slitování, když je oddělen od společenství více lidí? Jak se bude cvičit v trpělivosti, když nikdo neodporuje jeho vůli? Kdyby někdo tvrdil, že k napravování mravů mu postačí nauka svatých Písem, jedná právě tak jako ten, kdo se učí sice stavět, ale nikdy nestaví. Jemu by mohl říci Apoštol: „Před Bohem nejsou spravedliví posluchači zákona, nýbrž za spravedlivé budou uznáni ti, kteří zákon zachovávají" (Řím 2,13). Hle, Pán se pro svou velikou dobrotivost nespokojil pouze s naukou, která je obsažena ve slovech, ale zjevně a výrazně nám dal příklad pokory v dokonalé lásce, sám se opásal a umyl nohy učedníkům. Komu je chceš umývat ty? Komu ty chceš prokazovat služby? Jak chceš být poslední, když žiješ jen sám se sebou? Jakým způsobem se v přebývání o samotě naplní to „dobré a příjemné, když bratří přebývají pospolu" (Ž 133,1)? Přebývání bratří pospolu, to je tedy dráha k závodění a připravená cesta k prospívání, neustálé cvičení a rozjímání Božích příkazů.

(Asketika)

Bázeň dobrá a špatná

Každá bázeň není dobrá nebo spasitelná, ano, je také bázeň špatná, o které prorok praví, aby se nepřiblížila k jeho duši: „Od strachu před nepřítelem vytrhni mou duši" (Ž 64,2). Špatný je takový strach, který nám nahání bázeň před smrtí a radí nám, abychom se obávali lidí. Kdo se však bojí těchto věcí, jak může v době mučení odporovat hříchu až k smrti a splatit dluh Pánu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých? Ten pak, kdo se dá snadno přestrašit od démonů, má sám v sobě špatnou bázeň. Jedním slovem, tento strach se zdá být jakýmsi rozrušením, které pochází z nedůvěřivosti. Neboť ten, kdo je přesvědčen, že je při něm silný pomocník, se nikdy nebojí nikoho z těch, kteří se jej pokoušejí poděsit. Chceš-li, vyložím ti, jaká je bázeň, jež je prospěšná, bázeň, která působí svatost.

Když pozoruješ, že jsi sváděn k nějakému hříchu, měj, prosím, na mysli onen hrůzyplný a neúprosný soudný stolec Krista, kde zasedá soudce na vysokém a vznešeném trůně. Všechno stvoření pak s třesením stojí před jeho slavným pohledem, ano, stane se, že každý z nás bude přiveden, aby podrobil zkoušce to, co za života konal. Pak si představ hlubokou propast, neproniknutelné temnoty, oheň bez záře, jenž sice má v temnotách schopnost pálit, je však zbaven svítivosti. Konečně onen trest ze všech největší, totiž věčnou potupu a pohanění. Toho se boj a touto bázní jsa veden jakoby uzdou zdržuj svou duši od špatných žádostí.

(Výklady Žalmů)

Spojení Ducha svatého s duší

Spojení Ducha svatého s duší se neděje blízkostí místa (neboť jak se můžeš tělesně přiblížit k netělesnému?), nýbrž odklonem od vášní, které se přidružily k duši pro přátelství s tělem a odloučily ji od společenství s Bohem. Jestliže však je někdo očištěn od poskvrny, kterou mu způsobil zlý skutek, a opět dosáhl původní krásy, jako když královskému obrazu je očištěním opět dáván původní ráz, jedině tímto způsobem je možno přiblížit se k Duchu svatému. On září těm, kteří jsou očištěni od veškeré poskvrny, a činí je duchovními pro společenství, které s ním mají. A jako se lesklá a průzračná tělesa stávají neobyčejně zářící při doteku paprsku a vysílají ze sebe novou zář, tak duše, které jsou nositelkami Ducha svatého, jsou od něho ozařovány, i ony se stávají duchovní a na jiné rozlévají milost. Zde je poznávání budoucích věcí, chápání tajemství, odhalování věcí skrytých, rozdělování darů, nebeské společenství; zde je radost, která nemá být nikdy ukončena, zde je vytrvalost v Bohu, zde je podobnost s Bohem a to, nad co nemůže být žádáno nic vznešenějšího: zde se stáváš bohem.

(O Duchu svatém)

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1934. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)  

Od téhož autora: 

O Duchu svatém (De Spiritu Sancto) 
"... a duch Boží se vznášel nad vodami"  
Jak přistupovat k přijímání Těla a Krve Kristovy? 
Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna 
Je ďábel příčinou našeho hříchu?  
Mojžíš, autor zprávy o stvoření   
Cesta široká a cesta úzká
Působení Ducha Svatého

Související články:

Řehoř z Nyssy: Poznání Boha 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Milost
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Kristus chudý v chudých
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Modlitba je světlem duše
Jan Zlatoústý (Chrysostom): O kněžství (De Sacerdotio)
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Výklad Janova evangelia - 4. homilie
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Dopis Theodorovi 
Irenej z Lyonu: Seslání Ducha Svatého 
Jan Zlatoústý (Chrysostom) (životopis)
Tomáš Akvinský: Duch Svatý je Bůh 
Řehoř z Nyssy: Falešní křesťané