O lásce, bázni, víře a touze

Láska a bázeň Boží

Nemůže milovat Boha v hlubinách srdce ten, kdo se ho nezačal bát celým svým srdcem. Uskutečňovat lásku počne duše očištěná a zjemnělá působením bázně.

Ale této bázně nedosáhne dokonale, nevyjde-li ze všech svých časných starostí. Až duch vstoupí do velkého pokoje a vzdání se všeho, teprve tehdy ho začne zpracovávat tato bázeň, očisťujíc ho v nitru od veškerého nánosu země a přivádí ho k velké lásce Boží dobroty.

Tak je bázeň skutečností pro ty, kteří se ještě očišťují a je provázena prostřední láskou. Dokonalá láska patří těm, kteří jsou již očištěni, v nichž již není bázně. Neboť dokonalá láska, praví Písmo, zahání bázeň (1 Jan 4,18). Obojí patří jen spravedlivým, kteří pod Duchem svatým uskutečňují ctnosti. Proto praví Písmo: Bojte se Pána všichni jemu zasvěcení (Ž 34,10), a dále: Milujte Boha všichni jeho svatí (Ž 31,24), abychom viděli, že bázeň přísluší spravedlivým, kteří se ještě očišťují s prostřední láskou, kdežto dokonalá láska již očištěným. V nich již není bázně, nýbrž ustavičný oheň a připoutání duše k Bohu působením Ducha svatého, jak stojí psáno: Duše má přilnula k tobě a uchopila mne tvá ruka (Ž 63,9). 

(Kapitola XVI)

Víra

Víra bez skutků a skutky bez víry budou zavrženy stejně. Je nutné, aby věřící podal Pánu víru, která se ukazuje ve skutcích. Víra našeho praotce Abrahama by mu nebyla při­počtena ke spravedlnosti, kdyby jako ovoce své víry nebyl obě­toval svého syna.

Kdo miluje Boha a opravdově věří, uskutečňuje svaté skutky víry. Kdo ale jenom věří bez lásky, nemá ani víru, o níž si myslí, že ji má. Věří jakousi povrchností ducha, neboť nejedná tíhou slávy lásky. Tak je víra vedená láskou vrcholem ctnosti.

Když zkoumáme hlubiny víry, je plná vření, ale když se na ni díváme prostě, vrací se ke klidu. Víra je voda zapomenutí zlého a proto hlubiny víry nesnášejí všetečného zkoumání. Proto plu­jeme po jejich vodách s prostou myslí, abychom mohli dospět do přístavu Boží vůle.

Nikdo nemůže opravdu věřit, není-li sám sobě žalobcem. Když se naše svědomí rozechvěje svými výčitkami, nemůže rozum klidně požívat nadpozemské vůně. Je hned rozdělen pochybnostmi. Tíhne-li totiž k víře dychtivým tíhnutím pro minulou zkušenost, nemůže ji postihnout s láskou v srdci kvůli výčitkám svědomí, jak již bylo řečeno. Ale když jsme očištěni horlivou modlitbou, obdržíme to, po čem toužíme, s větším okoušením Boha. 

(Kapitola XX-XXIII)

Touha po Bohu z lásky

Jako prudce tíhnou tělesné smysly k tomu, co se nám zdá krásné, i duchovní smysl nás vede k neviditelným dobrům, když okusil Boží dobrotu. Každá věc tolik tíhne všemožně k to­mu, co je s ní přirozeně spřízněné: duše, duchovní, k nebeským dobrům, tělo, hmotné, k pozemskému pokrmu. Neomylně do­jdeme k okoušení nehmotného, zkázníme-li hmotu svými pracemi. 

(Kapitola XXIV)

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 2, 1948. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

Více o Diadochovi z Fotiké

Od téhož autora:

Boží láska rozohňuje
Deset pokynů pro duchovní život
Být Božím obrazem a podobat se Bohu 

Související články:

Maxim Vyznavač: O lásce 
Alfons Maria z Liguori: O lásce ke Kristu
Vilém ze Saint-Thierry: On první miloval nás  
Bonaventura: Sestrám o dokonalé lásce Boží  
Anděla z Foligna: Být zcela přetvořen v Krista  
León-Joseph Suenens: Všudypřítomná láska Boha  
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Jako v matčině lůně  
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité  
Bernardin Sienský: Královnou všech ctností je láska  
René Laurentin: Temný a zároveň zářivý oblak víry  
Hugo ze Sv. Viktora: Životem srdce je láska  
Láska plodí milovaného i milujícího