Mystická modlitba v nazíravém mlčení

Vnitřní modlitbu nekonám jedním způsobem. Nečiním si násilí. Na začátku jakoby tápám, až se Bohu zalíbí mne usebrat... Když se Bohu zalíbí na mne pohlédnout, okouším, že všechny mé schopnosti jsou v hlubokém mlčení, aby naslouchaly Pánu. Někdy ho vnímám vírou a okouším různé účinky přítomnosti, že totiž přebývá v nedostupném světle, že jeho myšlenky nejsou podobné myšlenkám našim. Někdy cítím smutek nad touto přítomností, smutek ze strašného odloučení, způsobeného hříchy, smutek ne nad tresty, které z toho plynou, nýbrž nad duchovním rozdělením a odcizením, které z toho plyne.

Myslím, že mezi všemi činnostmi duše není žádná pro duši přirozenější nežli milovat Boha.

Když duše nadpřirozeně přijme to, co je jí tak vlastní, a když se nasytí v Bohu, cítí, že Bůh jí dává bohatý život... Tehdy se duše rozšíří, šířeji než celý svět. Dostává se jí mládí, které z ní opět činí dítě. Dostává se jí takové přirozenosti, že nemůže žít jinak nežli s tímto sdělováním. Ale toto sdělování se celkem ztrácí, jakmile se duše obrátí k pomíjejícímu dobru, aniž je obrátí k Bohu.

Po vnitřní modlitbě si uchovávám Boží přítomnost, kterou jsem obdržela onoho dne... Pod ochranou vtěleného Slova ve mně proudí tajemný život, jenž umožňuje duši dýchat v Bohu a mluvit s ním podle svých myšlenek, a má vůle dostává sílu chtít všechno láskou.

Ale když mne oslepuje láska, tyto úvahy nepoužívám: oddávám se Lásce samé. Jemu ponechávám na starost i to, aby mne připravil jej přijmout. Ačkoliv jsem nejubožejší ze všech tvorů, nestarám se o to, zapomínám na všechny své starosti, abych myslela jen na jednotnou krásu Boží.

Když se přibližuje svaté přijímání, cítím v sobě hnutí toho, co mizí, aby se proměnilo v něco jiného... Pak zůstávám nějaký čas v tomto zničení, jako bych již nebyla. Zdá se mi, že všechny schopnosti mé duše jsou podrobeny jeho vládě, aby sloužily lásce, kterou mi dává... Též láska mne naplňuje bázní i rozechvívá rozkoší. Někdy mi vhání slzy do očí a jindy se mi skrývá způsobem, jenž je mé duši tak líbezný, že zapomíná na všechny důvody, které by mne mohly vést k tomu, abych toužila po jasnosti.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1942. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil. Grafický doprovod Lukáš Drexler.) 

Související články:

Anonym: Vzestup duše
R. P. Lejeune: Nazíravá modlitba 
Origenes: Zač se modlit především?
Jean-Joseph Surin: O vnitřní modlitbě 
Kateřina Janovská: Neúprosnost Boží lásky 
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Jana Františka de Chantal: Rozšířit své srdce přívalu milosti  
Richard Rolle: O potřebnosti a hodnotě modlitby a rozjímání  
Hans Urs von Balthasar: Počátek kontemplace tkví ne v naší, ale v Boží lásce  
Tomáš Akvinský: Blaženost člověka spočívá v patření na Boha  
Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o kontemplaci 
František Saleský: O nezbytnosti modlitby 
Z myšlenek optinských starců o modlitbě 
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě   
Henri J. M. Nouwen: Pravidla modlitby   
Paweł Hańczak: Mentální modlitba