Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví

Maurice Brillant napsal: „Naši dobu zachvátil veliký hlad - a doufáme, že ji neustane trápit - krásný hlad po Hostii, hlad stejně náročný, jako každý jiný." Ten hlad již jednou zachvátil lidské duše a obnovil tvářnost země. Bylo to v prvopočátcích křesťanské víry, kdy hlad po eucharistické Hostii živil duše k hrdinství věrnosti i apoštolátu. S návratem tohoto hladu je tedy také zapotřebí umění hlad sy­tit. Počátky křesťanství znaly také toto umění. Pro­to je třeba se právě z nich učit, u samého pramene obohatit nejen city, nýbrž věcně vyrůst.

Nejstarší svědectví

Kdy eucharistický hlad vznikl a z jaké po­vstal příčiny? Uspokojivá odpověď je v samém Novém zákoně. Dobou vzniku hladu je ona chvíle, kdy se k nepřítomnosti milovaného Mistra připojila vzpomínka na jeho slib: „Kdo mne jí, bude žít skrze mě"[1], a na jeho příkaz: „To čiňte na mou památku"[2]. Příčinu hladu prozrazuje vylíčení hodnot Eucharis­tie v novozákonním Písmu.

Nauka evangelia, spojená s projevy Pavlových listů, ukazuje, že žádný článek křesťanské víry nebyl tak záhy a v takové úplnosti pojat vědomím křesťa­nů jako právě Eucharistie. V těch Písmech se již Eucharistie jeví jako sice jednoduchý, ale hotový obřad, přesně chápaný jako svátostná hostina, která je dokonale odlišná a odlišovaná od jakékoliv jiné hostiny, ať občanské nebo náboženské, židovské ne­bo pohanské. Vědomí smyslu této svátostné hostiny je již v této době velmi bohaté.

Odborníci pro to užívají tři výrazy: hostina escha­tologická, bratrská a historická. Požívání Eucharistie bylo prvním křesťanům již na začátku hostinou na­děje, důvěry, že Pán opravdu přemohl všechno ne­přátelství světa, že přijde dokonat uskutečnění své­ho vítězství, dříve nebo později na konci světa. Eucharistická hostina naznačovala i uskutečňovala bratrskou jednotu Kristova duchovního těla, spojujíc všechny členy Církve jedním způsobem s jedinou Hlavou Církve - s Kristem. Přítomní u stolu Páně věděli, že konají to, co konal Pán se svými věrnými při poslední večeři, zároveň však i to, co konal na Kalvárii - nikoli pouhou osobní vzpomínkou, ný­brž přítomný Pán ve svátostném proměnění skutečné obnovuje[3] svou oběť, vlastním životem přinesenou na Kalvárii. Tak rozuměli slovům apoštola Pavla, když psal korintským křesťanům: „Kdykoliv totiž požíváte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde"[4], jak to asi 150 let později vyjádřil africký biskup Cyprián: „Oběť, kterou obětujeme, je utrpení Páně." Stručně výrazné Cypriánovo slovo bylo jen výrazem toho, co bylo přesvědčením celého křesťanstva sotva 25 let po Kristově smrti, a to v celé střední Evropě a Malé Asii.

Asi dalších 25 let později k nám mluví víra z díla nadepsaného Nauka dvanácti apoštolů (Didaché). Mluví o eucharistické oběti a učí modlitbám ke svatému přijímání:

„Shromažďujte se v nedělní den Páně. Lá­mejte chléb a děkujte, ale napřed se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá. Kdo je v nesváru se svým druhem, nesmí se k vám připojit, dokud se ne­smířil, aby vaše oběť nebyla poskvrněna. Neboť toto praví Pán: ‚Na každém místě a v každé době se mi přináší oběť čistá, neboť já jsem veliký král,‘[5] praví Pán, ‚a jméno mé obdivují všichni národové.‘[6] Tak si tedy budete volit biskupy a jáhny."[7]

Jako by to bylo napsáno dnes, a ještě nás dojímá nevýslovná úcta k oběti mše svaté - zajímá nás zpráva, že biskupové a čekatelé kněžství tehdy byli určováni před tváří Eucharistie.

Z následujících modliteb můžeme vidět něco z tehdejších obřadů svatého přijímání. P. Batiffol, badatel světového jména, o nich říká, že vylučují veškerou pochybnost o svém eucharistickém smyslu. Jsou pak takového rázu, že duše žijící alespoň trochu eucha­risticky cítí nutnost se od nich také učit. Pro zkušeného je do­jemná a velmi výmluvná již sama ta skutečnost, že se děkovalo již před svatým přijímá­ním, které se tehdy konalo pod obojí způsobou.

„Nejdříve za kalich: Vzdáváme ti díky, Otče náš, za svatou révu Davidovu, kterou jsi nám dal poznat skrze svého syna Ježíše. Sláva tobě na věky.

Nad lámaným chlebem: Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše. Sláva tobě na věky. Jako byl chléb roz­ptýlen po úbočích a sebrán a stal se jednotou, tak ať se shromáždí tvá Církev ze všech končin světa ve tvém království. Neboť tvá je sláva a moc na věky skrze Ježíše Krista.

Ať nejí ani nepije z vaší Eu­charistie každý, nýbrž jen ti, kteří jsou pokřtěni ve jménu Páně, neboť Pán řekl:‘ Nedávejte svaté psům‘[8].

A když jste se nasytili, vzdávejte díky takto: Vzdáváme ti díky, svatý Otče, za tvé svaté jméno, kterému jsi naše srdce učinil příbytkem, a za poznání a za víru a za nesmrtelnost, které jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše. Sláva tobě na věky, Pane všemohoucí, tys stvořil vesmír pro své jméno, tys dal lidem pokrm a nápoj, aby měli radost a vzdávali tobě díky, ale nám jsi dal pokrm duchovní a věčný nápoj a život skrze svého Syna. Především tobě vzdáváme díky, protože jsi všemohoucí. Sláva tobě na věky. Rozpomeň se, Pane, na svou Církev, aby byla dokonalá v lásce a zbavena všeho zlého. Shromáždi ji ze čtyř stran světa, posvěcenou ve tvém království, které jsi pro ni připravil. Neboť tvá je moc a sláva na věky. Přijď milost tvá, nechť pomine tento svět. Kdo jsi svatý, přijď! Kdo nejsi, obrať se! Amen."[9]

Mluví tu naše víra a naše láska rozumí, jako by to bylo řečeno dnes a ne skoro před devatenácti staletími.

A opět asi po 25 letech vidíme plamenné svě­dectví. Plamen, který vyšlehuje ze srdce zaníceného eucharistickou láskou, plamen, který je tak žhavý a z takové hloubky, že je nám až zahanbením. Kolem roku 110 píše svatý mučedník Ignác, biskup města Antiochie, o rozumářích, kteří pochybují o skutečné přítomnosti Božího Syna v Eucharistii, o skutečné přítomnosti „těla Páně, které trpělo za naše hříchy, těla, které Otec vzkřísil ve své dobrotě. Kdo se staví proti daru Božímu, zahyne ve svém pochybování. Lépe by pro ně bylo litovat, než pochybovat, aby byli vzkříšeni."

Jaké bylo to milování Eucharistie v jeho vlastní duši, prozrazuje v listě římským křesťanům: „Ne­mám chuť na pomíjející pokrm, ani na potěšení tohoto života. Chci chléb Boží, který je tělem Ježíše Krista, jenž vyšel z rodu Davidova, a za nápoj chci jeho krev, která je nehynoucí láskou."

Nesmírný plamen, jehož žár byl společný všem. Nesmírný proto, že si ti první křesťané byli tak hlu­boce vědomi takového spojení s největším, věčným Bohem. Proto v jejich řeči není nic odpozorovaného od sladkosti lidských citů a odposlouchaného z lidským projevů lásky. Již plně pochopili veliké tajemství Eucharistie, a proto se v jejich slovech neozývá nic, než největší zájmy a hodnoty: Bůh, Otec, jeho sláva, jeho všemohoucnost, jeho Církev, nesmrtelnost člověka a ochota vydat na smrt všechno, co je menší. Tak můžeme chápat, proč takové divy působila Eu­charistie v těchto duších, i v onom světě, ve kterém ty duše zápasily o svou víru.

A také chápeme naivnost úřední listiny z té doby, když maloasijský římský správce Plinius Mladší chytal křesťany a vyslýchal, co je pravdy na oněch tajemných a ve své tajemnosti až do příšernosti překroucených zprávách o jejich náboženské obřadní hostině. Zároveň však je to i potvrzením zpráv z křesťanských svědectví, když r. 112 píše do Říma nadří­zeným úřadům o výsledku svého vyšetřování: „scházejí se před východem slunce a velebí Krista jako svého Boha, konají zcela nevinnou hostinu a zůstávají zatvrzelí ve svém přesvědčení". Byli za­tvrzelí vůči celému světu, neboť věděli, že mají Boha.

Pokračování.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1935. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.)

Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví
Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti
Eucharistie prvních křesťanů 4 - Přijímání Těla Páně
Eucharistie prvních křesťanů 5 - Duchovní přijímání Eucharistie
Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů

Od téhož autora:

Církev Kristova 

Související články: 

Cyprián: O úmrtnosti
Sv. Augustin o eucharistii
Cyprián: Křesťan a trpělivost 
Justin: To čiňte na mou památku 
Eucharistie - dar ukřižované Lásky
Cyprián: Dobré skutky a dobročinnost 
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení
Petr Julián Eymard: Nejsvětější Svátost je všechno 
Tomáš Akvinský: Drahocenná a obdivuhodná hostina 
Basil Veliký: Jak přistupovat k přijímání Těla a Krve Kristovy?  
Ambrož Milánský: Tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje Kristovými slovy  
Klement Alexandrijský: Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Johannes Marienwerder - Dorota z Montau: Čím více kdo miluje Pána, tím více po něm prahne  
Tertulián: Požíváme a ctíme eucharistii a značíme se znamením Kříže  
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána   
Cyprián: Chléb náš vezdejší dej nám dnes ...  
Hilarius z Poitiers: Takto jsi připravil zemi  
Jan Tauler: My jíme našeho Boha  
Efrém Syrský: Duch a Oheň  

Poznámky: 

[1] Jan 6,57.

[2] Lk 22,19.

[3] Ve smyslu „zpřítomňuje", „činí ji přítomnou", a nikoliv ve smyslu „opakuje", jako kdyby se znovu obětoval, neboť Kristus učinil jednu jedinou, věčnou oběť, na které věřící skrze eucharistické způsoby získávají účast - Kristova jedna jediná a věčná oběť se tak v životech věřících stává aktuální a účinnou. Pozn. RTh.

[4] 1 Kor 11,26.

[5] Mal 1,11.

[6] Mal 1,14.

[7] Didaché 14,1-15,1.

[8] Mt 7,6.

[9] Didaché 9,2-10,6.