Cherubínský poutník

 

Pevný, jak skála je, ryzí jak zlata třpyt,

tvrdý, jak krystal je, má duch tvůj vždycky být.

¤

Bůh ve mně ohněm je, a já zas jasem v něm:

Což nejsme horoucně si spjati navzájem?

¤ 

Člověče, vzneseš-li se nad místo i čas,

pak můžeš kdykoli být ve věčnosti zas.

¤

Já sám jsem věčností, když z času vyjít mohu,

když Boha v sobě mám a sebe poznám v Bohu.

¤ 

Člověče, blaženost svou můžeš sám si vzít -

jen musíš hoden být a musíš vážně chtít.

¤ 

Smrt je věc blažená - a čím je silnější,

tím život krásnější se zrodit může z ní.

¤ 

Já ve smrt nevěřím: Byť zmíral bych den ze dne,

vždy v život lepší se má duše při tom zvedne.

¤ 

Jen smrt mne oprostí, a proto o ní dím,

že ona ze všeho tu je tím nejlepším.

¤ 

Nic tebou nehýbe; tvůj duch to kolo je,

jež samo točí se a nemá pokoje.

¤ 

Kdo nezná rozdílu v podstatě věcí všech,

ten bývá stejně tich v lásce i v bolestech.

¤ 

Čas jako věčnost je a věčnost jako čas -

ty sám jen, člověče, v tom rozdíl děláš as.

¤ 

Ty křížem z Golgaty neujdeš pekla zlobě,

není-li tento kříž pozdvihnut také v tobě.

¤ 

Stůj - kam to spěcháš tak? Vždyť nebe v sobě máš.

Na cizích cestách, věř, se s Bohem nesetkáš.

¤ 

Ta růže, kterou tu zří zevnější tvůj zrak,

ta od vší věčnosti už v Bohu kvetla tak.

¤ 

Bůh jenom dobrý je: Smrt, prokletí a klam

a co se zove zlem, vše máš jen v sobě sám.

¤ 

I nebe v každém je i muka pekelná:

Co si kdo vyvolí, to vždy a všude má.

¤ 

Ty věru pravdu máš, že lidí nemáš rád:

Je třeba v člověku jen lidstvo milovat.

¤ 

Bůh sám je koncem mým, já jeho počátkem.

On ze mne vyrůstá, a já se ztrácím v něm.

¤ 

Člověče, můžeš přec, jen chceš-li stůj co stůj,

být svat a spravedliv, jak Bůh je, tvůrce tvůj.

¤ 

Nebe se snižuje a zemi dává sebe:

Kdy země vystoupí, by stalo se z ní nebe?

¤ 

Andělem na zemi už tady můžeš být,

necháš-li srdce své jen samou Láskou žít.

¤ 

Dvé očí duše má: z nich jedno vidí čas

a druhé upřeno je do věčnosti zas.

¤ 

Tré škůdců člověk má: sám sebe, ďábla, svět.

A zvlášť ten prvý z nich se nezdolá tak hned.

¤ 

Muž moudrý hledá klid a vřavy chrání sebe:

Neštěstím jeho svět a vlastí jeho nebe.

¤ 

Zde potok jenom jsem, jejž k Bohu žene čas -

tam blaha věčného však mořem budu as.

¤ 

Modlitba pravá je a šlechetná, když ten,

jenž modlí se, je v to, co ctí tak, proměněn.

¤ 

Zda v celé věčnosti zvuk líbezně tak zní,

jak lidské srdce, když je s Bohem v souznění.

¤ 

Ni prášek nejmenší mu není malým dost,

by moudrý neviděl v něm Boží velikost.

¤ 

Co malý prášek je, byv světu přirovnán?

A co jsem zase já, když přede mnou je Pán?

¤ 

Bůh prohlubinou je, však ten, kdo chce Jej zřít,

musí až na vrchy hor věčných vystoupit.

¤ 

Blažení nemají snad nikdy Boha dost.

Jak sladká žízeň to, jak milá hladovost!

¤ 

Učenost povznáší, však ten buď chválen spíš,

kdo Krista v duši má a Jeho svatý kříž.

¤ 

Vše moudrým stejné je, jsou pokorni a tiši:

A co jim není vhod, za vůli mají vyšší.

¤ 

Mně blahem největším po Bohu zdá se být,

že prostě do srdce si v nebi budem zřít.

 

 

(Přeložil O. F. Babler. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1938.)

 

Od téhož autora:

Duše si přeje zemřít s Ježíšem  

 

Související články:

Daniel von Czepko: U jesliček Kristových