Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux

Píseň písní ve Starém zákoně

Píseň písní (hebr. šîr ha-šîrîm, lat. Canticum Canticorum) je pevnou součástí jak židovského, tak křesťanského kánonu Písma.

Datum vzniku Písně písní nelze přesně určit. Někteří biblisté ho kladou až do doby Šalamouna, jemuž je v samotné Písni písní připisováno autorství (Pís 1, 1), ovšem některé jazykové obraty (arameismy či výskyt řeckého a perského slova) vypovídají o pozdějším datu jejího vzniku, pravděpodobně až o pátém či čtvrtém století př. n. l. Je také možné, že „jednotlivé písně se tradovaly delší dobu, než byly v poexilní době shromážděny a sestaveny do jedné kompozice."[1] Za místo vzniku se přesvědčeně považuje Palestina.[2] Převážná část biblistů se kloní k závěru, že co se týče literárního druhu knihy, jedná se o sbírku milostných písní. „Původ Písně písní lze hledat ve slavnostech, které doprovázely uzavírání manželství[3]... Nejbližší paralely k Písni písní lze nalézt v milostných zpěvech starého Egypta, ..., nelze však tvrdit, že se jimi její autor přímo inspiroval."[4]

V židovském pojetí je Píseň písní součástí tzv. Megillót - pěti svátečních svitků, které kromě ní tvoří ještě knihy Rút, Kazatel, Pláč Jeremiášův a Ester. Sváteční jsou proto, že se z nich čte při určitých svátcích, konkrétně z Píseň písní se čte při svátku Pesach. Kniha Písně písní se ovšem nestala součástí kánonu židovského Písma samozřejmě, nýbrž až po mnoha kontroverzích, zda vůbec náleží do kánonu. „Tato kniha, jež nehovoří o Bohu a jež užívá mluvy vášnivé lásky, budila vždy podiv. V 1. století našeho letopočtu vyvstaly v židovských kruzích pochybnosti o její kanoničnosti a byly vyřešeny s odvoláním na tradici."[5] Avšak tyto spory o místo Písně písní v židovském kánonu přetrvávaly i po kanonizaci r. 90 n. l. Koncem 1. století n. l. se k tomu autoritativně vyslovil Rabi Akiba (cca 50-135 n. l.): „Celý svět nemá takovou cenu jako den, v němž byla Píseň písní dána Izraeli; jestliže celé Písmo je svaté, je Píseň nejsvětější."[6], a učinil tak přítrž dosavadním sporům. Rabi Akiba dokonce i zakazoval Píseň písní zpívat při všedních, profánních příležitostech, mimo náboženské slavnosti. To vše kvůli alegorickému výkladu, na jehož základě se v Písni písní jedná o vztah lásky mezi Hospodinem a Izraelem - vyvoleným lidem Božím. Tento alegorický výklad Písně písní je však mezi Židy doložen až od prvního století n. l. V tomto alegorickém výkladu pak pokračovali i křesťané, kteří za Ženicha považovali Krista a za Nevěstu Církev.

Výklady Písně písní v byzantské tradici

V křesťanské tradici byl prvním vykladačem, za použití rabínských výkladů, vzdoropapež Hippolyt Římský (170-235), jehož výklad je alegorický a vykládá milostné podobenství na Krista a Církev, občas je však vztahuje i na jednotlivou duši[7]. Řecký originál se ovšem ztratil, zachován je pouze gruzínský překlad a staroslověnské, arménské a syrské fragmenty.[8]

Dalším křesťanským autorem vykládajícím Píseň písní byl, snad i pod vlivem Hippolytova komentáře (kolem r. 212 se spolu setkali v Římě), velký křesťanský učenec a teolog Origenes z Alexandrie (185-253/4). Píseň písní je jedním z jeho komentářů ke knihám Starého i Nového zákona. Origenes v nich používá alegorickou metodu výkladu biblického textu, což znamená, že u vykládaného textu  předpokládá tři vrstvy, jimž odpovídají tři složky člověka: tělo - doslovný, historický smysl, duše - morální smysl, duch - duchovní smysl.

Origenův komentář k Písni písní, skládající se z vlastního komentáře a z homilií, vznikal v letech 240-244 a sám Origenes vidí Píseň písní jako protiváhu Platónova Symposia[9]. Komentář se zachoval pouze v latinském překladu. Origenovo „novum" v komentáři tkví v tom, že kromě aplikování milostné tématiky na vztah Hospodina a Izraele a posléze na vztah Krista a Církve, zcela novátorsky, aby dostál svému pojetí alegorického výkladu textu, v němž musí být všechny tři roviny, tuto tématiku aplikoval i na vztah mezi Kristem a jednotlivým člověkem (to odpovídá morálnímu výkladu), což se stalo i základem pro další výklady Písně písní tímto směrem v křesťanské spiritualitě v následujících staletích. Od ostatních následovníků ve výkladu Písně písní se však Origenes liší následujícím: „Órigenés se nepokouší rekonstruovat logický děj ´mystické svatby´ (jak o to budou usilovat někteří jeho následovníci): Místo toho zkoumá, ze všech stran obhlíží a pomalu vychutnává každý jednotlivý obraz, každý jednotlivý verš..."[10] I přesto je však jasné, že Origenův výklad Písně písní ovlivnil i další komentátory této biblické knihy.

Po Origenovi se do výkladu Písně písní pouští „origenista" Řehoř z Nyssy (cca 335-394), který k ní na sklonku svého životu, po roce 391, napsal 15 homilií. I on, tak jako Origenes, aplikoval milostnou tématiku Písně písní na vztah Krista a Církve a na vztah Krista-Logu a lidské duše. Je jasné, že Řehořův výklad je ovlivněn výkladem Origenovým. Oproti Origenovi však Řehoř mnohem více zesiluje erotický náboj pro vyjádření zakoušení vztahu duše s Bohem a snaží se Píseň písní vyložit systematicky jako chronologické vyjádření duchovní cesty až k vyvrcholení zbožštění: „Také základní interpretační schéma ženich-Logos/Kristus, nevěsta-duše/církev přejímá Řehoř od Origena. Jeho základní přístup k Velepísni je ovšem jiný než Origenův: Řehoř totiž nachází ve Velepísni celkový ´děj´, naznačující pokrok na duchovní cestě."[11] Dalším výrazným prvkem v Řehořově výkladu, jenž ovlivní jeho následovníky-vykladače, je přítomnost apofatické či negativní teologie, aspekt temnoty, skrze niž se poznává nepoznatelný Bůh.

V Řehořových homiliích, které podobně jako Origenes napsal na sklonku svého života, se jedná o popis vrcholu duchovního života, o „jakýsi mystický vrchol setkání s Bohem navazující jednak na mravní naučení knihy Přísloví, jednak na moudrost týkající se přírody obsaženou v knize Kazatel"[12]. Tento motiv je přítomen již v Origenově výkladu[13] a obdobně ho nacházíme i v komentáři k Písni písní sv. Bernarda z Clairvaux[14].

Po Řehořovi a v následování právě jeho přicházejí v rozmezí 4.-5. století výklady Písně písní od Cyrila Alexandrijského (cca 380-444), Theodoreta Cyrského (cca 390-458) a dalších[15]. Tyto výklady ovšem nepřináší výrazně originální přístupy k textu Písně. Výjimkou je mnich Nil Ankyrský (přelom 4.-5. století, v tehdejších hagiografických dílech někdy nesprávně nazývaný Nil Sinajský), jehož přínosem ve výkladu Písně je to, že svůj výklad vkládá do kontextu řecké erotické epiky, která v tehdejším období pozdní antiky zažívá svůj rozkvět, a „dramatizuje" tak příběh Písně písní, avšak s ohledem ke skutečnosti, že se opět jedná o vztah Krista a lidské duše, případně Krista a Církve. Z díla se zachovaly pouze fragmenty.[16]

Z pozdějších výkladů Písně písní v byzantské tradici stojí za zmínku ještě ze 6. století  komentář od Prokopa z Gazy (+528)[17] a ze 7. století komentář Maxima Vyznavače (580-662)[18].

Výklady Písně písní v latinské tradici

Mezi prvními komentátory Písně písní na křesťanském Západě můžeme uvést biskupy Victorina z Petavia (+303/304)[19], Rheticia z Autunu (+334)[20], Hilaria z Poitiers (315-367) a Gregoria z Elvíry (+ po 392). Od posledního ze jmenovaných se jako od jediného z nich zachoval text komentáře (tento text byl dlouhou dobu připisován Řehořovi Velikému). V rámci jeho spisů „je to důležitý spis, neboť poprvé na Západě se vykládala Velepíseň jako sňatek Krista s církví"[21].

Koncem 4. století měl pro stále více řečtinu neznající Západ velký význam překlad Origenova komentáře do latiny od Tyrannia Rufina a sv. Jeronýma. Skrze tyto překlady pokračoval vliv Origenova výkladu i v dalších staletích.[22] Je zde na místě ovšem podotknout, že latinští autoři analogii milostného vztahu vztahují spíše více na Krista a Církev a nikoliv k popisu vzestupu duše k Milovanému - ke Kristu.

Z 5. století pochází komentář od pravděpodobně syrského mnicha působícího v Itálii Apponia, jenž, jistě pod vlivem Origena, mimo jiné zdůrazňuje, že Nevěstou v Písni písní není pouze individuální „duše lidská, nýbrž duše Krista, jež se spojuje s božským Logem"[23].

Další komentář k Písni písní na křesťanském Západě pochází od papeže Řehoře Velikého (560-604), není ovšem nijak výrazný.

V 7. až 9. století jsou dalšími komentátory na Západě britský mnich Beda Venerabilis (672-735), irský mnich Alcuinus (735-804), francouzský mnich Angelomus z Luxeuil (pol. 9. století) a další. Všichni tito vykládají podobenství Písně spíše v rovině Kristus-Církev.

Návrat k výkladové rovině Kristus-duše přichází až v 11. století v souvislosti s clunyjskou reformou. Tehdy komentáře k  Písni písní píše Petr Damiani, Robert z Tumbalenie a další[24].

Poté však přichází „zlatý věk interpretací Písně"[25], „věk, v němž se Píseň písní stane ústředním textem evropské kulturní elity"[26]. Do této éry náleží i Komentář Písně písní od sv. Bernarda z Clairvaux (1090-1153).

Bernard mohl spolu se svými současníky vidět v snubní, milostné tématice Písně další, již čtvrtou rovinu výkladu - vztah Krista a Panny Marie. Oproti některým svým současníkům-vykladačům (např. benediktin Rupert z Deutzu (1070/75-1129/35), cisterciák Alanus z Lille (1118-1203), benediktin Honorius z Autun (1. pol. 12. stol.) ad.) však ve svém Komentáři překvapivě tento aspekt pomíjí a vztah dvou milujících vztahuje na vztah Krista a duše.

Současně s Bernardem napsal mezi léty 1135-1138 komentář k Písni písní i Bernardův přítel a znalec patristiky Guillaum de Saint-Thierry (1080-1149).

Komentář Písně písní sv. Bernarda z Clairvaux (1090-1153), sepsaný v letech 1135-1153, sestává z 86 homilií a je, podobně jako u Origena a Řehoře z Nyssy, jeho vrcholným dílem sepsaným v závěru jeho života. Sv. Bernard se v tomto komentáři znovu obrací až do éry církevních otců včetně Origena, aby i z ní, jako i z vlastních duchovních zážitků, čerpal pro svůj vlastní Komentář k Písni písní. Bernard vkládá do výkladu pro středověk typickou citovost, vzlet, vášeň. „Erotická metaforika není pro Bernarda jedna z možných - je pro vyjádření věcí duchovních ta nejvhodnější."[27] Oproti předchozím komentátorům Písně vkládá do svého komentáře svoje subjektivní prožitky, svůj osobní duchovní stav: „Vlastně jen jediný interpretační posun u něho můžeme zaznamenat, posun zato zcela fundamentální: Duše-Nevěsta není jen tak ´lidská duše obecně´. Je to Bernardova VLASTNÍ duše, která vypráví o VLASTNÍM mystickém zasnoubení. ...v Bernardovi se prolomila dosavadní cudnost středověké křesťanské literatury, obava dávat vplen své vlastní intimní duchovní zážitky."[28] Dalším přínosem oproti svým předchůdcům v komentování Písně je Bernardův důraz na „sňatek" mezi duší a Kristem v kontemplaci: „O sjednocení duše s Kristem v kontemplaci se obecně nemluvilo jako o ´sňatku´ až do doby svatého Bernarda. Jeho komentáře na Píseň písní daly podnět k celému dalšímu rozvíjení svatební mystiky."[29]

Více o sv. Bernardovi z Clairvaux  

Související články:  

Peter Markovič: Všeobecný úvod ke Kázáním na Píseň písní sv. Bernarda z Clairvaux  
Bernard z Clairvaux: Panna Maria, Královna mučedníků  
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Bernard z Clairvaux: A jméno té panny bylo Maria 
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží
Bernard z Clairvaux: Přijde k nám Boží slovo 
Bernard z Clairvaux: O Božském Srdci Páně 
Bernard z Clairvaux: Hledání moudrosti  
 Bernard z Clairvaux: Pod křížem
Bernard z Clairvaux: O činnosti

Bibliografie:

• Cummins, N., Osvobození k radosti. Úvod do nauky sv. Jana od Kříže, Kostelní Vydří 1994
• Dattrino, L., Patrologie, Praha 1997
• Dictionnaire de spiritualité, ascétique et mystique, tome II, Paris 1953
• Dictionnaire de théologie catholique, Paris 1910
• Jeruzalémská bible - Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Praha 1999
• Karfíková, L., Řehoř z Nyssy, Praha 1999
• Kraft, H., Slovník starokresťanskej literatúry, Trnava 1994
• Órigenés, O Písni písní, Praha 2000
• Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 7-86
• Quasten, J., Patrology, vol. II, Utrecht-Westminster 1964
• Rendtorff, R., Hebrejská bible a dějiny, Praha 2003
• Starý zákon - Knihy rozjímavé I, Job, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Praha 1978
• Szymusiak, J. M., Starowieyski, M., Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa, Poznań 1971

Poznámky:

[1] Rendtorff, R., Hebrejská bible a dějiny, Praha 2003, s. 325.

[2] Jeruzalémská bible - Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Praha 1999, s. 85.

[3] Více viz Starý zákon - Knihy rozjímavé I, Job, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Praha 1978, s. 203-204 nebo Rendtorff, R., Hebrejská bible a dějiny, Praha 2003, s. 322n.

[4] Jeruzalémská bible - Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Praha 1999, s. 85.

[5] Tamtéž.

[6] Starý zákon - Knihy rozjímavé I, Job, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Praha 1978, s. 203.

[7] Quasten, J., Patrology, vol. II, Utrecht-Westminster 1964, s. 174.

[8] Szymusiak, J. M., Starowieyski, M., Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa, Poznań 1971, s. 196; Dictionnaire de spiritualité, ascétique et mystique, tome II, Paris 1953, sl. 94.

[9] Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 31.

[10] Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 29.

[11] Karfíková, L., Řehoř z Nyssy, Praha 1999, s. 218.

[12] Tamtéž.

[13] Órigenés, O Písni písní, Prolog III, 1-15, Praha 2000, s. 112-118.

[14] Bernard z Clairvaux, sv., Super Cantica 1, I, 2-3.

[15] Dictionnaire de spiritualité, ascétique et mystique, tome II, Paris 1953, sl. 97n.

[16] Quasten, J., Patrology, vol. II, Utrecht-Westminster 1964, s. 501.

[17] Dictionnaire de théologie catholique, Paris 1910, sl. 1679.

[18] Dictionnaire de spiritualité, ascétique et mystique, tome II, Paris 1953, sl. 97n.

[19] Kraft, H., Slovník starokresťanskej literatúry, Trnava 1994, s. 424.

[20] Kraft, H., Slovník starokresťanskej literatúry, Trnava 1994, s. 387.

[21] Dattrino, L., Patrologie, Praha 1997, s. 150.

[22] „Kdo bude napříště na Západě interpretovat Píseň písní, bude tak činit s pomocí latinské verze Órigenových Homilií, výjimečně i s pomocí latinské verze jeho Komentáře.", Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 43.

[23] Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 43.

[24] Dictionnaire de théologie catholique, Paris 1910, sl. 1679.

[25] Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 47.

[26] Tamtéž.

[27] Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 51.

[28] Putna, M. C., Píseň písní v dějinách evropského myšlení, in: Órigenés: O Písni písní, Praha 2000, s. 52-53.

[29] Cummins, N., Osvobození k radosti. Úvod do nauky sv. Jana od Kříže, Kostelní Vydří 1994, s. 138-139; srov. Bernard z Clairvaux, sv., Super Cantica 52, 2.