Mystické tělo Kristovo

Ve studii o bolesti v Písmu svatém[1] jsme obdivovali vysoké pojímání bolesti, ba přímou radost z utrpení u sv. Pavla. Toto vznešené pojetí bolesti dovede vysvětlit pouze hluboká nauka svatého Pavla o mystickém těle Kristově. Ta je i klíčem k problému bolesti u apoštola národů. Nauka o mystickém těle Kristově se vyskytuje téměř ve všech listech sv. Pavla, zvláště v listech z vězení. Nelze ani jinak, vždyť tato nauka byla prvním slovem zjevení, které bylo dáno Pavlovi u bran Damašku: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ" (Sk 9,5). Pronásledoval-li Šavel křesťany, pronásledoval současně Krista, podle pozdějších slov: „Vy však jste tělem Kristovým a jeho údy" (1Kor 12,27).

Slova sv. Pavla o Církvi jako o těle Kristově nejsou pouze obraznou řečí, nýbrž plnou skutečností a hlubokou pravdou. Církev je třetí tajuplné tělo Kristovo. První převzal z Marie Panny, druhé v zázraku Eucharistie a mluví-li sv. Pavel, že jsme spolu s Kristem ukřižováni (Řím 6,6), nebo že Kristus má mnoho údů a že my jsme těmito údy (1Kor 12,12), mluví o třetím těle Kristově, o Církvi, jíž teologové pozdější doby dali jméno „mystické tělo Kristovo". Mystický Kristus je Pán jako hlava a věřící, kteří s ním jsou spojeni v mystické tělo. Kristus je hlavou tohoto těla, od něho přichází pravda, milost a život. Kristus je spojen s věřícími, působí a žije v nich, jako je hlava spojena s tělem, takže věřící tvoří s Kristem jednu mystickou osobnost: „Všichni jsme jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3,28).

Obrazem o těle chce sv. Pavel zdůraznit obzvláště jednotu s Kristem a tím současně také vzájemnou jednotu křesťanů v Kristu. „Tak i my (počtem) mnozí jsme jedním tělem v Kristu, každý jednotlivec však údem jeden druhého" (Řím 12,5). Včlenění v Kristovo mystické tělo se uskutečňuje svatým křtem.

Způsob, jímž jsme křtem spojeni s Kristem, vyjadřuje sv. Pavel slovy: „byli jsme pokřtěni v Krista Ježíše (εις Χριστον [eis Christon])" (Řím 6,3), „oblékli jste Krista" (Gal 3,27). Výraz „v Krista Ježíše" je výrazem vlastním téměř výlučně sv. Pavlovi, v jehož listech se (spolu se synonymním „v Pána") vyskytuje asi 164x a ve většině případech vyjadřuje nejužší životné spojení s Kristem. Je to „terminus technicus" nauky sv. Pavla o mystickém těle Kristově. Být v Kristu organicky spojen s Kristovým tělem znamená stát se živým údem tohoto Krista a být spoluúčastným života Kristova. Stává se skutečností slovo Pavlovo: „Žiji pak tedy již ne já, nýbrž žije ve mně Kristus" (Gal 2,20). A důsledek, závěr nauky apoštola národů? ... Jakým nesmírným štěstím je pro člověka, je-li svatým křtem přijat mezi děti Církve a stává se údem mystického těla Kristova.

Postupme však ještě dále. Jaký je život mystického těla Kristova? Pro život mystického těla Kristova sv. Pavel používá výraz „πληρωμα [pléróma - „plnost"]" - Církev je plností toho, který všechno naplňuje (Ef 1,23). Novější exegeze vykládá slovo Pléróma v pasivním smyslu: Církev je plností Krista, je cele naplněna Kristem, jeho duchem a životem. Život a bytí Církve je jedině z Krista. Věřící jsou na základě mystické jednoty s Kristem účastni jeho plnosti, jedině v něm jsou naplněni dary a milostmi, neboť on je hlavou (Kol 2,10). Kristus se stává jejich životem a oni žijí v něm.

Zamyslíme-li se opět nad touto vznešenou pravdou: Jsme údy těla Kristova, žijeme jeho životem, on je naším životem - k jakým hlubokým a radostným závěrům dojdeme!

Tajemství mystického těla Kristova spočívá v živém vztahu věřícího ke Kristu skrze milost. Všichni věřící, kteří jsou spojeni s Kristem, tvoří organickou jednotu: mystické tělo Kristovo - Církev. Církev, to je viditelná forma mystického Krista. Kristus je hlavou, Církev tělem, věřící údy tohoto těla: Bůh dal Krista „za hlavu nade vším Církvi, která je jeho tělem, plností toho, jenž všechno ve všem naplňuje" (Ef 1,22-23.)

Církev je nástrojem, jímž je duchovní život hlavy vléván v ostatní údy. Poněvadž je tělem Kristovým, je i v Církvi táž plnost, která je v Kristu. Tělo Kristovo má i „πληρωμα του Χριστου [pléróma tú Christú - „plnost Krista"]", v Církvi jakožto těle Kristově působí a žijí božské síly Kristovy, je naplněna Kristem, jeho duchem, silou a mocí. Církev je „Complementum Christi" - „doplněním Krista", poněvadž je doplněním, pokračováním jeho vykupitelského díla. Proto teologové tvrdí, že Kristus by byl bez Církve neúplným.

Zamyslíme-li se nad těmito myšlenkami o mystickém těle Kristově, nelze neděkovat za velikou milost včlenění křesťana v mystické tělo Páně. Nyní také chápeme radost svatého Pavla z bolestí, které snáší jako pravý služebník evangelia, poněvadž si je vědom, že jako úd Církve, duchovního těla Kristova, doplňuje a snáší na svém těle to, co Kristus po vykonaném vykupitelském díle má podle Božího úradku ještě trpět ve svém duchovním těle, v Církvi, aby se mu Církev připodobnila také v utrpeních.

Svoji radost ze včlenění v mystické tělo Kristovo krásně vyjádřil hlubokým výkřikem sv. Augustin: „Blahořečme, děkujme, nejenom, že jsme se stali křesťany, ale Kristem. Chápete, bratři, milost Boží, hlavy v nás? Žasněte, radujte se! Kristem jsme se stali. Je-li on hlavou, jsme my údy. Celý člověk: On a my!"

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 9, 1934. Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života  
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze) 
Řehoř Veliký: Církev vystupuje jako jitřenka  
Jan Eudes: Kristovo tajemství v nás a v Církvi 
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Augustin: Církev je založena na skále, kterou vyznal Petr  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Jan Evangelista Urban: Největší dar od nejsvětější Panny - Tělo Kristovo
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň? 
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých" 
Origenes: Spolu s Ním jsme z mrtvých vstali i my  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev 
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Rabanus Maurus: Všech svatých  
Emilian Soukup: Církev Kristova 
Frederick William Faber: Církev 

Poznámky:

[1] Na hlubinu, 1-3 (1934).