Evangelium podle Jana

Čtvrtý svazek v komentářové řadě Sacra Pagina, komentář k Janovu evangeliu, napsal australský novozákonník Francis J. Moloney. Publikace je členěna standardně jako i předešlé komentáře k synoptikům.

V kontextu současného janovského bádání autor vnímá Janovo evangelium jako spis, který ve své současné podobě vznikl na konci, resp. na přelomu prvního století zřejmě v Efesu. Ten totiž vyhovuje směsi tradic, které jsou základem evangelia, ale také náboženství a kultur, které jsou charakteristické pro Malou Asii konce prvního století. Podle Moloneyho není přímo závislé na synoptických evangeliích, ačkoliv pracuje se stejnými tradicemi Ježíšova příběhu, jaké se nacházejí v synoptických evangeliích. „Čtvrté evangelium vypráví starý příběh novým způsobem" (s. 20).

Otázka autorství Janova evangelia souvisí s identifikací „milovaného učedníka". Moloney v něm vidí druhého učedníka Jana Křtitele (vedle Ondřeje, srov. Jan 1,40), přičemž nevylučuje zcela ani možnost, že jím byl Jan, syn Zebedeův.

Janovo evangelium je silně poznamenáno nesmiřitelným konfliktem Ježíše, resp. jeho následovníků se „židy".[1] Podle Moloneyho výraz „židé" v Janově evangeliu nepředstavuje rasu, „označuje ty, kdo přijali teologický a christologický postoj odmítající Ježíše" (s. 24). Otázka pojetí „židů" v Jn je však už na rovině terminologické, narativní a teologické zřejmě komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát.[2]

Důležité pro čtení celého komentáře je pochopení autorova metodického přístupu k Janovu evangeliu, obvykle nazývanému narativní kritika (narrative criticism). Patří do oblasti synchronních metod, o které je v několika posledních desetiletích v odborné biblistické obci zvýšený zájem a které přistupují k textu především jako k uměleckému literárnímu dílu. Narativní kritika operuje na jedné straně s termíny skutečný autor a zamýšlený skutečný čtenář - nám už neznámé konkrétní postavy původního komunikačního procesu, v jehož rámci bylo Janovo evangelium napsáno. Na druhé straně rozlišuje implicitního autora a implicitního čtenáře. Implicitní autor je obraz autora, který před čtenářem vyvstává při čtení textu, tedy autor s jistými teologickými názory a s jistou literární zdatností. Otázkou pak je, nakolik implicitní autor vyjadřuje hledisko skutečného autora. V případě čtvrtého evangelia v této souvislosti Moloney tvrdí, že oba „hovoří stejným hlasem" (s. 28-29). Implicitní (vyvozený) čtenář je ten, kterého odvíjející se vyprávění postupně vytváří, kterým je formován. „S každou novou stránkou získáváme stále hlubší pochopení časového sledu vyprávění, čímž prohlubujeme své poznání příběhu" (s. 29), Tento postup je aplikován na komentář k Jn. V každé fázi vyprávění se vrací zpět pouze k tomu, co už bylo odvyprávěno. „[Čtenář] zná jen to, co doposud přečetl, a je schopen se vracet zpět, aby si připomenul události, o nichž se již z vyprávění dověděl" (s. 29). Je však také třeba vzít v potaz, že evangelium je podmíněno jazykově, kulturně a historicky, je „dítětem své doby". Od těchto daností není možné při jeho interpretaci odhlížet. Pak se ale nabízí otázka, jak může text z prvního století po Kristu oslovit čtenáře z 21. století. Nebo jinak: jaký je vztah (jisté kontinuity a kongruence) mezi zamýšleným a implicitním čtenářem Janova evangelia; co mají společné? Společným kontextem jejich vzájemnosti je křesťanská víra, společenství věřících křesťanů. Aby současný čtenář správně pochopil a „přivlastnil" si Janovo evangelium, musí ho nejdřív „přijmout" v jeho „jinakosti", v jeho „původnosti". Společným základem zamýšleného a současného (věřícího) čtenáře, na kterém lze aktuálním způsobem recipovat raněkřesťanský spis, aniž by byla mezi nimi zcela přetržena jakákoliv kontinuita, je jejich zásadní, až bytostná vztaženost k osobě Ježíše z Nazareta, Krista-Mesiáše, Božího Syna. Moloneyho komentář, ačkoliv se zabývá pouze současným čtenářem (s. 32), propojuje svět za textem (historická kritika), v textu (narativní kritika) a před textem (současný čtenář). „Našim záměrem při čtení čtvrtého evangelia bude sledování zkušenosti postupně utvářené ve vyprávění příběhu o životě, učení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíšově. (...) Tradiční kritická disciplína a současný literární přístup jsou tu skloubeny tak, aby vytvořili prostor, z něhož vzejde spokojený křesťanský čtenář" (s. 32).

Můžeme konstatovat, že autor komentáře je důsledný v aplikovaní přístupu, který si zvolil, takže případná polemika proti němu by měla být primárně vedena na rovině metodologické. Pokud čtenář přijme jeho východisko, čeká ho pak skutečně zajímavé čtení. Komentář čtenáři přibližuje narativně-teologickou strategii autora Janova evangelia - z tohoto hlediska je jeho publikování v českém prostředí, ve kterém těžko najdeme něco srovnatelného, jednoznačným přínosem.

Od téhož autora:

Bible
Kniha Zjevení
Zjevení Janovo
O marnotratném otci
Apoštol Pavel a Písmo
Bible a moderní kritika
Evangelium podle Jana 
Číst Bibli zase jako Bibli 
Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Evangelium podle Matouše 
K bohatým v Jakubovom liste 
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla 

Související články:

Evangelium
Augustin: Výklad Janova evangelia - 1. traktát 
Brigita Švédská: O svatém Janovi, apoštolu a evangelistovi 
Lukáš Drexler: Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Výklad Janova evangelia - 4. homilie 
Monika Zaviš: Daniela Iskrová: Exegeticko-teologický komentár k Prvému Jánovmu listu

Poznámky:

[1] „Evangelium je odpovědí na rozkol ve vztazích mezi janovskými křesťany a synagogálními židy" (s. 19).

[2] Tak např. ukazuje diplomová práce Pavla Pokorného „Židé v Janově evangeliu", obhájená na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v roce 2006.