Andělé v kurzu

Prof. Dr. Notker Wolf, OSB se narodil roku 1940, k benediktinům vstoupil záhy po maturitě. Studoval filozofii, teologii a přírodní vědy v Římě a Mnichově. V říjnu 2000 byl v Římě zvolen opatem primasem, tedy nejvyšším představeným více než 800 benediktinských klášterů a opatství po celém světě. Účastní se ekumenického a mezináboženského dialogu mezi mnichy různých tradic. Ve volném čase hraje na elektrickou kytaru. V Německu patří jeho knihy k nejprodávanějším titulům v oblasti duchovní literatury. V češtině doposud vyšla úspěšná kniha Prokletý mobil (KNA 2009).

První dojem knihy Andělé v kurzu na mě udělal právě její název. Měla jsem dojem, že kniha se bude nějakým způsobem dotýkat projevů existence andělů v našich životech. S chutí jsem se pustila do četby, ale dlouho jsem ani náznakem s tímto tématem nepozorovala žádnou souvislost. Proč tedy zrovna Andělé v kurzu? Slovní spojení názvu knihy se dá vyložit způsobem, že andělé jsou dnes populární a jejich pomoci je zvláště třeba. A pak také, že andělé (mám na mysli anděly strážce) absolvují při starosti o své svěřence jistý kurz. Kniha obsahuje 74 stručných vyprávění, pouze deset jich zbývá, když se objeví kapitola o andělech. Prozradím k ní však pouze to, že se jedná o popis andělské činnosti hlavně na římských ulicích...

Pochopila jsem, že ač příběhy na sebe vzájemně nenavazují, přece všechna vyprávění pojí právě přítomnost andělů. Ty totiž nakonec neviditelně nacházíme všude a v pozici obou výše uvedených výkladů onoho slovního spojení. Vlastně jde o to, že si při četbě uvědomujeme v naší osobnosti přítomnost „anděla“. Jakýsi pravý obraz nás samých, který je ovšem ukryt pod nánosy balastu a my jej jako archeologové můžeme odkrývat.

Knihu lze chápat jako popisy útržků z autorova života, jeho dojmů a názorů. Jsou zde postřehy, události a zajímavosti z cest po celém světě. Jednoduše: život moderní doby, jeho působení a typické atributy. Vše vsazeno do koloritu dnešní světové společnosti. V některých příbězích nalezneme také výklad prožívání a zvyklostí benediktinského řádu, jehož je autor nejvyšším představeným, zvláště pak vícero kapitol situovaných do času Adventu a Vánoc. Ty jsou velice milé a hřejivé. Jde poznat, že opat tento požehnaný čas umí intenzívně prožívat v celé jeho šíři a kráse, a to navzdory protikladným vlivům konzumního znetvoření.

Při četbě jsem vnímala, že autor si je vědom svého poslání. Totiž, že je tím, kdo je zodpovědný za benediktinský řád celého světa. Že nese nesmírnou tíhu zodpovědnosti a současně k tomu obdržel velkou milost. A že snad i právě díky svému postavení se naučil skutečně pokorně přijímat Boží vůli v životě. Tato fakta prostupují všemi příběhy a odkrývají nám autora jako člověka vpravdě lidského a chápajícího.

V knize nenajdeme žádná moralizování a příkazy. Mnoho zde ale vede k zamyšlení a často pocítíme i kritiku a jakési „popostrčení“. Ta některá předkládám v následujících malých „ochutnávkových jednohubkách“:

Velmi se mi líbila například kapitola s názvem Bojovníci za svět bez cigarety si neberou servítky. Zde opat krásně vyobrazuje, že se může stát, že „boj za dobrou věc“ přeroste v nevraživost: „...ten, kdo horlí pro zdraví, má vždycky pravdu. A ten, kdo má pravdu, nepotřebuje brát na nikoho ohled.“

Nebo o kousek dále v části nazvané Není snad tělesná láska intimní záležitost? píše: „Prosím, opravte mne, ale já si vždycky myslel, že tělesná láska je něco velice intimního. Že má něco společného s láskou jako takovou a že se hluboce dotýká i duše.“ Z uvedeného asi vidíte snahu o odkrytí normálního stavu věcí. Tak, jak jsou v nás přirozeně nastaveny. Touha po lásce, po „být milován a milovat“, která v dnešním světě zpovrchněla a nabyla obludných podob. Řádky nás vedou k tomu, abychom pochopili ohromnou krásu a velikost, ke které jsme každý bez výjimky voláni.

„Ježíš? To je pro mě stejná figurka jako třeba Večerníček... pouhý výmysl. … Všichni, kteří věří na tohoto vybájeného Ježíše, jsou ubožáci. Rozumní lidé přece nevěří na skřítky a na další pohádkové bytosti.“ Takto začíná úvaha s názvem Můžeme vyškrtnout Boha ze života – ale co potom?, kdy uvedený postoj je moderním trendem a dokonale zapadá do současného životního stylu. „Dnes je módní odracionalizovat si Boha ze života.“

Autor boří naše představy (a často i žité představy) o zkostnatělém, studeném a smutném životě s Bohem. Dokládá neexistenci boha, který nabízí jenom utrpení a smrt. Pro ilustraci uvádím názvy několika kapitol: S Deep Purple proti diktatuře nevíry, Když je člověku ze všeho do breku, Ježíš nebyl vychrtlý asketa, Bůh – nelítostný soudce?, Povalečem s Boží pomocí, Ježíš si dával s lidmi práci...

Zaujal mě také popis chování věčně nespokojených a nešťastných lidí v části nazvané Je mi líto náročných lidí. Zde odhaluje jako příčinu jejich stavu neschopnost vděku: „Štastný je ten, kdo dokáže být vděčný. Ten, kdo nepřijímá všechno jako samozřejmost.“

Dostane se i na příběhy související s výchovou a vztahem rodičů a dětí: „Očekáváme, že nás naše děti a vnoučata budou milovat, jenže – jsme také ochotni věnovat jim svůj čas?“

Na závěr připojuji úryvek z části Každé náboženství se může svrhnout ve fanatismus, ve kterém se promítá autorovo ekumenické charisma: „Jsem přesvědčen, že každé náboženství může být přínosem ke světovému míru. Stačí jen uznat, že všichni lidé jsou Božími dětmi. Stejně tak ale může každé náboženství rozdmýchat světový nepokoj, jakmile se začne domnívat, že všichni jinověrci jsou ďáblovi spojenci. … Proto je dobré a důležité udržovat vzájemné kontakty a dialog.“

Andělé v kurzu je povedené dílko. Čtivé a svěží, psáno stručně a srozumitelně, protkáno živým optimismem a moudrostí. Snaží se nasměrovat na život ryzí – andělský. Abychom tak jako oni, kteří tu s námi sdílí veškeré naše pozemské starosti a záležitosti, současně stále měli na paměti náš nebeský původ, cíl života a věci nepomíjející.