Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3

 

Méně používané zkratky:

OICA - Rituale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI. promulgatum. Ordo initiationis christianae adultorum. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1972.

 

Křestní obřad v Bibli, u církevních otců a redakce současného obřadu.

 

Úvod

Předmět přednášky je ryze liturgický. Jsem opravdu vděčný za tuto volbu. A troufám si říci, že nehovořím jen za sebe. Papež Benedikt XVI. připomněl 6. května tohoto roku ve své promluvě k liturgistům, že „mezi obnovou liturgie a obnovou celého života Církve je mimořádně úzký a organický vztah"[1]. Možná i tímto dnem přispějeme tajemně k obnově celého života církve.

Byl jsem požádán, abych zabrousil do Obřadů uvedení do křesťanského života. Tato volba je pochopitelná, protože prožíváme rok křtu.

Nespojuje ale obě témata ještě něco jiného? Možná se dá říci, že každý duchovní ovládá průběh mše svaté, orientuje se v Křestních, Svatebních a Pohřebních obřadech. Ve svých farnostech jde určitě o nejčastější projevy liturgického života. Věnujeme však dostatečnou pozornost Direktáři lidové zbožnosti a Obřadům uvedení do křesťanského života? Jistě se na svých působištích při přípravě dospělých na křest a při usměrňování lidovou zbožností snažíme dělat to nejlepší.

 

Cíl a metoda

Moje metoda bude v prvé řadě genetická: V první části se pokusím v hrubých obrysech nastínit, co říká o křestním obřadu Nový zákon, projdeme se chodníčkem patristiky, abychom se mohli začíst do vlastních liturgických pramenů. Ve středu našeho zájmu budou starobylé římské sakramentáře, římské ordines, pontifikály a novodobé rituály. Na závěr první části se obeznámíme s reformní liturgickou kuchyní a popíšeme si recept, na jehož podkladě byly upečeny současné obřady.

Poté se ponoříme do analýzy dnešních obřadů Uvedení do křesťanského života. Představíme si souhrnné schéma průběhu tohoto uvádění a pak, bod po bodu, okomentujeme každou etapu, ba každý obřad.

Velmi bych si přál, abych přispěl k rozptýlení nedůvěry některých kolegů vůči této relativně tlusté knize: Co je to za novotu? Budu si pokládat za úspěch, pokud se nám podaří zachytit onu červenou nit, která se vine od apoštolských dob do současnosti.

Otevřenou však nechám jinou otázku: Do jaké míry a v jakých podmínkách je vůbec proveditelný kompletní rituální program? Poslední redakce této liturgické knihy bude slavit příští rok krásnou čtyřicítku. Nepřináší ale tento krásný věk už určitá omezení? Je schopen tento obřad zareagovat na běžné pastorační poměry současnosti?

 

Historie katechumenátu

1. Písmo svaté o křestním obřadu

Z Písma Nového zákona vyčteme celou teologii křtu, ale málo se dozvíme o rituálních podrobnostech. Křestní praxe musela být rozdílná z místa na místo. A neměli bychom se tomu podivovat. Vždyť v pozadí stálo i poměrně odlišné nahlížení křtu: Pavel např. v křestní lázni vidí hrob (např. Řím 6,4), Jan zase mateřské lůno (3. kapitola - noční Nikodémova návštěva u Ježíše).

Uveďme několik důležitých rituálních faktů: V epizodě o etiopském dvořanovi (Sk 8,27-39) je uvedeno, že Filip poskytl kandačinu poddanému kristologický výklad Izajášova proroctví o Božím služebníku. Následovalo vyznání víry a křest.

Také v devatenácté kapitole téže knihy vidíme, jak si počínal Pavel v Efezu: Po kérygmatické zvěsti následuje bezprostředně křest (Sk 19,1-5).

Podle Matouše mají učedníci křtít „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého". Jinde se ale setkáváme se křtem „ve jméno Ježíšovo" (Sk 8,16; 10,48; 19,5).

 

2. Patrisitka

Není možné, abychom věnovali pozornost všem otcům vyjadřujícím se ke křestnímu obřadu. Omezíme se tedy jen na otce apoštolské a rozhodující otce Západu, především svědky římské bohoslužebné praxe.

 

2.1 Apoštolští otcové

a) Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly alias Didaché[2] připouští různé způsoby křtu. Může se užívat vody teplé či studené (7,2), živé, tedy tekoucí, anebo vod stojatých (7,2). Možná nás překvapí, že je možné ponořovat anebo třikrát lít vodu na hlavu křtěnce (7,3).

Křtí se „ve jméno Ježíšovo" (9,5). Poprvé v patristické literatuře však máme zaznamenánu i trojiční formuli (7,1).

Z tohoto žido-křesťanského spisu vyplývá, že křtu musela předcházet určitá příprava, kandidát musel být ve všem podstatném vyučen (7,1), žádné obsahové podrobnosti se však neuvádějí.

Bezprostřední příprava na koupel znovuzrození spočívala v postu, přinejmenším křtěnců i křtitele (7,4). Požadoval se jeden nebo dva dny. Půst se v dalších staletí stane neoddílnou součástí posledních dní před křtem. (I pro nás tento archaický obyčej může být inspirativní. Vždyť mezi námi a katechumeny se za tu dlouhou dobu musel vytvořit velmi úzký vztah. Když oni se postí, o to víc jejich pastýři.)

Teprve po křtu může mít jedinec účast na svatých (9,5). Už zde je patrné propojení mezi křtem a eucharistií. Eucharistie jako začlenění do společenství představuje opravdový vrchol „iniciace".

Didaché v následující, 10. kapitole podává zajímavou paleoanaforu. Podle Rordorfa se v ní nachází narážka na předcházející křest: „Děkujeme ti, Svatý Otče, za tvé svaté jméno, jež jsi usídlil v našich srdcích, a za poznání, víru a nesmrtelnost, které jsi nám zjevil skrze Ježíše, svého Služebníka" (10,2).[3]

 

b) List Barnabášův[4] (okolo roku 130)

List Barnabášův ukazuje, že prostřednictvím křtu se vstupuje do země zaslíbené (6,8.17), oplývající mlékem a strdím (6,10.16). Křest je obnovením (anakainésis) (6,11) a znovustvořením (6,11.14). V tom všem můžeme ostatně spatřovat určitý předobraz budoucího katechumenátu, resp. jeho smysl.

Zvláštní pozornost je věnována sestoupení do křestních vod a opětovnému vystoupení: „Blaze těm, kdo uvěřili v kříž a sestoupili do vody..." (11,8).[5]

Voda smývá hříchy (11,9) a z ní raší všelijaké duchovní plody (11,10).

 

c) Pastýř Hermův[6]

Je známo, že Pastýř Hermův řeší vážný dobový problém: Je možné dát naději na spásu těm, kdo odpadli v dobách pronásledování? Ano, pokud budou konat pokání. Mezi pokáním a křtem je tedy souvislost. Já často kajícníkům při zpovědi připomínám, že přistoupit ke svátosti smíření je návratem do křestních vod.

Křest je tedy celoživotní závazek věrnosti.

Církev má rysy mateřské. To je ta myšlenka, s níž se budeme setkávat i v pozdějších dobách. Tato idea bude rozhodující i pro stavitele baptisterií. Panenská církev nosí plod pod srdcem, dokud dítě není připraveno k porodu.

Církev je věží vztyčenou nad vodami (11,5).

Autor tohoto spisu křest nazývá pečetí (9,3.4): „Pečetí je voda, lidé sestupují do vody mrtví a vystupují živí" (9,4).[7]

 

2.2 Justin Mučedník

Svatý Justin Mučedník (+ 162) ve své První apologii[8] zdůrazňuje, že je před křtem nutná katecheze, jejímž obsahem je víra a morálka. Hlavně morálka je na více místech zdůrazňována, snad kvůli císařskému adresátovi. Smyslem obhajoby je dokázat, že křesťané se nechovají nemravně.

Nový věroučný pohled představuje idea osvícení (photismos, 61,12-13).

Na křest se kandidáti připravují modlitbou a postem. Také křesťané se k tomu přidružují (61,2).

Křest skýtá litujícím odpuštění hříchů (61,6.10).

Kandidáti jsou přivedeni k vodě a ponoření. Hle, první významné procesí. Křest je konán „ve jméno Boha Otce i Pána vesmíru i Spasitele našeho Ježíše Krista i Ducha svatého" (61,3). V těchto slovech nelze nevidět známky jakéhosi primitivního křestního kréda.

Po křtu následuje vstup do společenství (65,1). Další významné procesí. Neodpustím si jednu poznámku: Římané vždy milovali průvody. Tohle tedy odpovídalo jejich založení.

Neofyta se poprvé zapojuje do všeobecných přímluv. Začíná uplatňovat kult v duchu a v pravdě. Se svými bratry a sestrami si poprvé vyměňuje políbení pokoje (65,2). Tomuto gestu věnují prameny římské liturgie značnou pozornost. Až do Řehoře I. se jím vstupovalo do vlastní eucharistické bohoslužby.

Následuje přinášení darů a modlitba předsedajícího nad dary chleba a vína s vodou a zvolání Amen (65,3). Na Eucharistii mají účast jen ti, kdo věří (66,1). Eucharistický chléb a víno jsou tělem a krví našeho Pána (66,2.3).

Není zanedbatelné, že se Justin zmiňuje i o službě jáhnů při eucharistii. Neofyté mají nabýt při své první eucharistii i zkušenost s ministerialitou církve.

Dodejme, že Justin nepopírá určitou podobnost mezi iniciační hostinu v Mitrových mysteriích a křesťanskou eucharistií (66,4). Eucharistií se završuje „křesťanská iniciace".

 

2.3 Apoštolská tradice a na ni navazující syrské spisy

Nesmíme přehlédnout Apoštolskou tradici[9], klíčový pramen římské liturgie[10], připisovaný od dob Bernarda Botta svatému Hippolytovi. Katechumenát trvá zpravidla tři roky, ale to se může podle okolností měnit. V popředí nejsou lhůty, ale konkrétní jedinec.

V patnácté kapitole se popisuje, jak probíhá představení kandidátů[11]. O přijetí rozhodují na základě dobově podmíněných měřítek doctores, a to ještě předtím, než se shromáždí církev. To znamená, že nejde o nijak slavnostní akt. Může se nám zdát na první poslech nezvyklým obrat „naslouchat slovu". Slovo je tedy rozhodující prvek, kterým katechumen roste.

V 16. kapitole se Apoštolská tradice obšírně věnuje výčtu zapovězených činností a zaměstnání[12].

„Katechumeni budou po tři roky naslouchat slovu. Jestliže je někdo obzvlášť horlivý a ve věci si dobře stojí, pak ať se nebere ohled na čas, ale jen na obrácení" (17. kapitola).

V osmnácté kapitole se přibližuje typický průběh setkání katechumenů s jejich učiteli. I Apoštolská tradice dosvědčuje praxi oddělené modlitby. Katechumen a věřící se nemohou modlit společně, natožpak políbit.[13]

„Učitel po modlitbě vloží ruce na katechumeny, pomodlí se a propustí je. Bude tak konat, ať už ten, kdo dává poučení, je klerik, nebo laik" (19. kapitola). To je velmi zajímavý přístup. Mnohé hlasy biskupů z misijních zemí při redakci Ordinis initiationis christianae adultorum budou zdůrazňovat roli katechistů v katechumenátním díle.

Od katechumena se už očekává odvaha ke svědectví.[14]

Apoštolská tradice už zná bezprostřední přípravu na křest. Dosvědčuje totiž další přechodový rituál - obřad vyvolení:

„Když jsou vyvoleni ti, kteří mají přijmout křest, ať je prověřován jejich život. Zda žili, dokud byli katechumeny, v počestnosti, ctili vdovy, navštěvovali nemocné, činili dobro. A ti, kteří je přivedli, o nich vydají svědectví: konal tímto způsobem, ať naslouchá evangeliu" (20. kapitola).

Formace katechumenů se od tohoto okamžiku zintenzívní. Množí se hlavně exorcismy:

„Od toho času, kdy byli odděleni, se na ně denně vkládají ruce, dokud nebudou exorcizováni. Když se přiblížil den, kdy mají být křtěni, každého z nich exorcizuje biskup, aby věděl, jestli je čist. Jestli není dobrý, nebo není čist, ať je mu poskytnut odklad, protože nevyslechl slovo s vírou a je nepřijatelné, aby v sobě stále ukrýval jiného ducha" (20. kapitola).

Dovolím si možná trochu přehnanou interpretaci. Církev si uvědomovala, že nastává chvíle rozhodujícího souboje se Zlem.

Apoštolská tradice také zohledňuje i některá hygienická kriteria[15]. Zmínka o pátečním postu nás už nepřekvapí (20. kapitola).

Z daších řádků vytušíme atmosféru posledních hodin před koupelí znovuzrození:

„V sobotu se podle vůle biskupa shromáždí ti, kteří přijmou křest na jednom místě. (Biskup) všechny vyzve k modlitbě a pokleknutí. Vkládá na ně ruce, exorcizuje je ode všech cizích (nepřátelských) duchů, aby od nich utekli a už se do nich nevraceli. Když skončí exorcismus, dýchne na jejich tvář, poznačí jim (křížem) čelo, uši a nos a pozvedne je. (Katechumeni) celou noc bdí a je jim čteno (z Písma) a připravují se (na křest). Křtěnci ať s sebou nic nenosí, kromě toho, co každý za sebe přinese k eucharistii. Neboť se sluší, aby ti, kteří se stali hodnými, také přinesli obětní dary" (20. kapitola).

Zdůrazněme, že poslední exorcismus koná sám biskup - nástupce apoštolů! Katechumeni klečí.

21. kapitola je podrobným popisem, jak probíhá křest. Některé pokyny jsou nám známy už z nejstarších patristických úryvků[16]. Novinkou je modlitba nad vodou, a to „časně zrána" (21. kapitola). Před křtem je nutno odložit oděv: „Ať si nikdo nebere dolů do vody žádnou věc" (21. kapitola).

„Křtěte nejdříve děti. Každý, kdo může mluvit za sebe, ať (sám) mluví. Za ty, kdo nemohou mluvit sami za sebe, ať mluví jejich rodiče anebo někdo z jejich příbuzných. Potom křtěte muže a nakonec ženy. (Ty) si všechny rozpustí vlasy a odloží zlaté i stříbrné šperky, které mají na sobě" (21. kapitola).

Apoštolská tradice podtrhuje dialogickou dimenzi křestního obřadu, to uvidíme ostatně i o něco dále.

„V čase udělování křtu biskup pronáší modlitbu díků nad olejem, který nese v nádobě a nazývá se olej díkůčinění. Pak přinese jiný olej, kterým se exorcizuje a nazývá se olej exorcismu" (21. kapitola).

Vida, už se rozlišují dva druhy olejů, první se nazývá exorcizovaný, druhý je olejem požehnaným. Z této věty a z následujícího textu plyne, že biskup rozhodně nekřtil. Jeho předním úkolem bylo pronést modlitbu díků nad olejem.

„Jáhen vezme olej exorcismu a postaví se po levé straně kněze. Jiný jáhen vezme olej díkůčinění a postaví se po pravé straně kněze. Kněz vezme každého, kdo má přijmout křest, přikáže mu zřeknout se (Zlého) slovy: ‚Zříkám se tě, Satane, a všeho tvého otroctví i všech tvých skutků.‘ Když se každý jednotlivě zřekne, pomaže jej (kněz) olejem exorcismu se slovy: ‚Ať každý nečistý duch od tebe odejde.‘ A tak ho nahého předá biskupovi nebo knězi, který stojí u křestní vody" (21. kapitola).

Tradiční místo mazání olejem katechumenů je tedy těsně před křtem! Podle mého názoru nejsou příliš přesvědčivé důvody, proč Obřady uvedení do křesťanského života umožňují vykonat toto mazání vlastně kdykoli, dokonce i v době před vyvolením.

„Spolu s ním [křtěncem] sestoupí jáhen. Když křtěnec sestoupí do vody, ten, kdo ho bude křtít, vloží na něho ruce a ptá se ho: ‚Věříš v Boha, Otce všemohoucího?‘ A křtěnec odpoví: ‚Věřím.‘ A stále s rukou položenou na jeho hlavě jedenkrát ho ponoří. Pak se zeptá: ‚Věříš v Krista Ježíše, Syna Božího, který se narodil s Ducha svatého a z Marie Panny, byl ukřižován za Poncia Piláta, zemřel, byl pohřben a vstal živý z mrtvých třetího dne, vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce a přijde soudit živé i mrtvé?‘ A když odpoví ‚Věřím‘, opět ho ponoří. Znovu se ptá: ‚Věříš v Ducha svatého, svatou církev a vzkříšení těla?‘ Křtěnec odpoví: ‚Věřím.‘ A tehdy je potřetí ponořen" (21. kapitola).

Trojí zřeknutí, trojí vyznání víry a trojí ponoření. Křestní credo je již značně rozvinuto. Následuje kněžské pomazání: „(Křtěnec) vystoupí (z vody) a kněz jej pomaže posvěceným olejem: ‚Mažu tě posvátným olejem ve jménu Ježíše Krista‘" (21. kapitola).

„Potom se jednotlivě osuší, obléknou se a vstoupí do kostela" (21. kapitola).

Křtěnce nyní čeká druhé, biskupské pomazání, tentokrát na čele:

 

Jedna z nádherných ravennských mozaiek (Battistero degli Ariani)

„Biskup na ně vloží ruce: ‚Pane Bože, který jsi tyto učinil hodnými odpuštění hříchů skrze koupel znovuzrození Ducha svatého, sešli na ně svou milost, aby Ti sloužili podle Tvé vůle. Neboť Tobě (patří) sláva, Otci i Synu s Duchem svatým, v svaté církvi nyní i na věky věků. Amen.‘

Pak vylije z ruky olej posvěcení, vloží ruce na hlavu se slovy: ‚Mažu tě svatým olejem ve (jménu) Pána, Otce všemohoucího, Krista Ježíše a Ducha svatého.‘ Označí ho na čele, políbí a řekne: ‚Pán s tebou.‘ A pomazaný odpoví: ‚I s Duchem tvým.‘ Činí tak s každým jednotlivě.

Potom se (křtěnci) modlí společně se všemi věřícími; (dokud) toto všechno nevykonali, modlili se odděleně.

Po modlitbě se udělí políbení pokoje" (21. kapitola).

Jaký význam má toto biskupské signatio? Tímto gestem je člověk uschopněn-kvalifikován ke společné modlitbě. Následuje první účast na Eucharistii. Novinkou bude mj. i kalich mléka a medu:

„Jáhni přinesou biskupovi obětní dary a ten vzdává díky nad chlebem, který je znamením - řecky ‚antitypos‘ - těla Kristova. Také vzdává díky nad kalichem smíšeného vína (s vodou), který je podobenstvím - což se řecky řekne ‚podoba‘ - krve, která byla vylita za všechny, kteří v něj uvěřili. Podobně (vzdává díky) nad směsí mléka a medu k naplnění slibu, který dal předkům, když jim přislíbil zemi oplývající mlékem a medem. Kvůli němu dal Kristus své tělo, kterým jsou živeni jako maličcí ti, kteří věří. (Jeho) líbezné slovo činí hořkost srdce sladkým.

(Nakonec žehná) vodu, která je přinesena k oběti jako znamení obmytí, aby i vnitřní člověk, což je duše, obdržel to, co tělo.

O všech těchto věcech podá biskup výklad těm, kteří (je) přijmou. Láme chléb, podává jednotlivé části a říká: ‚Nebeský chléb v Kristu Ježíši.‘ Ti, kteří přijmou, odpoví: ‚Amen.‘ Při nedostatku kněží drží kalichy i jáhni. Ať tam stojí důstojně a počestně. První ten, který drží (kalich) s vodou, pak druhý s mlékem a třetí s vínem. Postupně (všichni) třikrát přijímají a ten, který jim podává, praví: ‚V Bohu, Otci všemohoucím.‘

Přijímající odpoví: ‚Amen.‘

‚V Pánu Ježíši Kristu.‘

‚V Duchu svatém a ve svaté církvi.‘

Odpoví: ‚Amen.‘

Každý (tak) činí jednotlivě. Po přijetí (svátostí) se sluší každému konat dobré věci, líbit se Bohu, zdárně vytrvat, věnovat se církvi, činit věrně to, co poznal a přijal" (21. kapitola).

Pozorovatel si povšimne, že autorovi Apoštolské tradice už nezáleží jen na správném vysluhování svátosti křtu, ale i na místě, kde se koná, „v svaté církvi".

A 21. kapitola je uzavřena následujícími působivými slovy:

„To jsme vám v krátkosti předali o svatém křtu a svaté oběti, protože jste již poučeni o vzkříšení těla a o ostatním tak, jak bylo napsáno. Jestli je zapotřebí ještě něco připomenout, ať to v klidu řekne biskup těm, kteří přijali křest. Ale ať to nepoznají nevěřící, jestliže nepřijali prvně křest. Neboť to je bílý kamínek, o kterém Jan řekl: ‚Dám mu bílý kamínek a na tom kamínku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává‘[17]" (21. kapitola).

 

Z oblasti syrské připomeňme Didascalii a Constitutiones apostolorum[18], navazující nepochybně na Apoštolskou tradici.

Didascalia věnuje výraznější pozornost ministerialitě: Poprvé v historii se zde kupříkladu objevují jáhenky (XVI,9.16). Křest za určitých okolností může biskup delegovat i na jáhna. V každém případě ten, kdo křtí, má vykonat i křestní epiklezi. Pomazání myrou vtiskuje do křtěnce pečeť.

V Apoštolských konstitucích se už nacházejí dva různé křestní rituály (III,9.16, VII,1-28.39-45). Zvláštní pozornost se věnuje mazáním. Jejich interpretace však odborníky nepřestává vzrušovat[19]. Během křestních obřadů se recituje apoštolské credo. Dále se pronáší modlitba Otče náš, a to vestoje: „Qui resurrexit debet stare et orare quoniam, quia exsurgit, erectus est" - „Kdo vstal (z mrtvých), musí stát a modlit se, neboť: Jelikož povstal, je vzpřímen" (VII,45,1).

Pro doplnění syrské praxe je nutné vzít do rukou i tzv. Testamentum Domini nostri Iesu Christi[20]. Zde se nepopisuje jen průběh rituálu, ale také se uvádějí euchologické formule. Katechumenát podle tohoto spisu má především pedagogický účel. Na závěr každé liturgie katechumenů se na ně vkládají ruce a jsou propuštěni. Upozorňuje se i na to, že katechumeni mají mít vyhrazeno místo v kostele a že křestní obřady se odehrávají v baptisteriu.

Velikonoční vigilii prožívají katechumeni odděleně od věřících. Nežehná se voda, ani olej.

Zřeknutí se zla se koná ve vodě.

Vkládání rukou po křtu je konáno poprvé v historii společně. Následně se vkládají na jednotlivé neofyty za doprovodu pomazání hlavy. S tím se ještě setkáváme v obnoveném rituálu biřmování.

V analytické části si všimneme, že právě euchologie těchto syrských pramenů ovlivnila i skladbu současných Obřadů uvedení do křesťanského života.

 

2.4 Tertulián

Myslím, že bude zajímavé zmínit ještě jiného autora, byť nepocházel z Říma, nýbrž Prokunzulární Afriky. Budeme mluvit o Tertuliánovi a jeho spisu De baptismo[21].

Nutno dodat, že jde o značně polemický spis proti sektářským skupinám, které si dle Tertuliána usurpují svatý křest. Jedná se o jasnou narážku na mysterijní kulty, které se v Tertuliánově době a prostředí těšily velkému zájmu. Tertulián je přesvědčen, že ti modloslužebníci obřad „křtu" ukradli křesťanům[22]. Zlí andělé se snaží napodobit anděla Božího, který kdysi posvěcoval vody v rybníku Betsaida[23].

 

a) voda jako dokonalá látka

Voda, „dokonalá látka", je nástrojem božského činu. Její vznešenost ve stvoření nemůže Tertulián dost vyzdvihnout:

2. „(...) Nam et tenebrae totae adhuc sine cultu siderum informes et tristis abyssus et terra imparata et caelum rude: solus liquor, semper materia perfecta laeta simplex, de suo pura, dignum vectacuculum Deo subiciebat." - „Neboť i celá temnota bez ozdoby hvězd byla beztvará a smutnou propastí a země nevzdělená a nebesa pustá: jen tekutina, stále dokonalá, radostná a jednoduchá látka, sama od sebe čistá, se nabízela jako jediný nástroj hodný Boha."

Voda byla i při stvoření člověka:

5. „Non enim ipsius quoque hominis figulandi opus sociantibus aquis absolutum est? Adsumpta est de terra materia [convenit], non tamen habilis nisi humecta et succida, cum scilicet ante quartum diem segregatae aquae in stationem suam superstite humore limo temperant." - „Nebylo nakonec i to dílo, jímž je hnětení člověka, dokončeno spojením s vodami? Ze země byla přijata látka. A přece se k dílu mohla hodit jen půda vlhká a tvárná. K tomu došlo, když před čtvrtým dnem byly odděleny vody na své místo. Vzniklé bahno pak bylo zjemněno zbylou vláhou."

Duch svatý byl přítomen nad vodami. Univerzální prvek a nástroj posvěcování. Tertulián si uvědomuje, že žehnání vody není nezbytné ke křtu, ale žádoucí:

4. „Igitur omnes aquae de pristina originis praerogativa sacramentum sanctificationis consecuntur invocato Deo: supervenit eis statim spiritus de caelis, et aquis superest, sanctificans eas de semetipso et ita sanctificatae vim sanctificandi combibunt." - „Všechny vody jsou následkem svého starobylého původu svátostí posvěcení: stále se nad nimi vznáší Duch z nebes, je nad vodami přítomen, sám sebou je posvěcuje. Vody takto posvěcené se napájejí posvěcující silou."

Podobnost mezi vnějším znamením a milostí, jejím vnitřním účinkem[24].

 

b) zkušební období

Tertulián uvádí, že křtu předcházela jakási zkušební praxe, což ale nesmíme unáhleně vykládat jako katechumenát.

 

c) trojiční formule

Tertulián také dokládá trojiční formuli:

2. „(...) Cum autem sub tribus, et testatio fidei et sponsio salutis pigneretur necessario adicitur ecclesiae mentio, quoniam ubi tres, id est Pater et Filius et Spiritus sanctus, ibi ecclesia, quae trium corpus est (Mt 18,20)." - volněji: „Jsou tedy tři. Vedle stvrzení víry a příslibu spásy se nutně zmiňuje církev. Kde jsou tři, tj. Otec i Syn i Duch svatý, tam je i církev, která je tělem vzešlým z těchto tří."

 

d) mazání po křtu

Dokládá se i mazání po křtu:

VII.1. „(...) Christi dicti a chrismate quod est unctio quae Domino nomen accomodavit, facta spiritalis quia spiritu unctus est a Deo patre, sicut in Actis: ‚Collecti sunt enim [vero] in ista civitate adversus sanctum Filium tuum quem unxisti‘ (Act 4,27). 2. Sed et in nobis carnaliter currit unctio sed spiritaliter proficit, quomodo et ipsius baptismi carnalis actus quod in aqua mergimur, spiritalis effectus, quo delictis liberamur." - volněji: „Křesťané se nazývají podle křižma. Toto pomazání se názvem podobá Pánovi a je duchovní, neboť (Kristus) byl duchovně pomazán Bohem Otcem, jak je psáno ve Skutcích: ‚Ano, sešli se v tom městě proti tvému svatému Synovi, jejž jsi pomazal‘" (Sk 4,27). 2. Ale i po našem těle stéká pomazání prospívající duchovně. Stejně to platí i o duchovním účinku samotného křtu, také tělesného úkonu; ponořením do vod jsme osvobozeni od zločinů."

 

e) vkládání rukou

Nesmíme se ale nechat zmást, tím mazáním se nemyslí naše biřmování. O něm, resp. o vkládání rukou mluví Tertulián v následující kapitole. S biřmováním spojuje Tertulián dar Ducha svatého:

4. „(...) quemadmodum enim post aquas diluvii quibus iniquitas antiqua purgata est, post baptismum ut ita dixerim mundi, pacem caelestis irae praeco columba terris adnuntiavit dimissa ex arca, et cum olea reversa (Gen 8,11) - quod signum etiam apud nationes pacis praetenditur - eadem dispositione spiritalis effectus terrae id est carni nostrae emergenti de lavacro post vetera delicta columba sancti Spiritus advolat (Lc 3,22), pacem Dei adferens emissa de caelis ubi ecclesia est arcae figura."[25] - volněji: „Vodami potopy byla očištěna stará nepravost. Po onom křtu světa holubice ohlásila celé zemi, že nastává klid. Zvěstovatelka, vypuštěná z archy, se vrátila s olivovou ratolestí (Gen 8,11) na znamení míru mezi národy. Stejný duchovní účinek se děje s naším tělem, tím prachem namočeným v lázni: staré zločiny jsou smyty, sestupuje holubice Svatého Ducha, vypuštěná z nebes a vnášející pokoj Boží tam, kde přebývá církev, podobná arše."

Biřmování je předobrazeno už ve Starém zákoně v požehnání, které zkříženýma rukama udělil Jákob svým vnukům Efraimovi a Manassemu.

 

f) sponsores

XVIII,4. „Itaque pro cuiusque personae conditione ac dispositione, etiam aetate cunctatio baptismi utilior est, praecipue tamen circa parvulos. Quid enim necesse, si non tam necesse est, sponsores etiam periculo ingeri qui et ipsi per mortalitatem destituere promissiones suas posunt et proventu malae indolis falli?" - volněji: „Je velmi užitečné, aby si křest rozmyslela osoba kteréhokoli postavení či věku, hlavně však děti. Co prospějí ručitelé, jsou-li vůbec nutní? Křehcí a smrtelní mohou i oni selhat a ustoupit od svých slibů."

Všimněte si slůvka sponsores, protože se s ním ještě setkáme v analytické části, až budeme procházet současné Ordo initiationis christianae adultorum.

 

g) věk příhodný ke křtu

Tertulián se také vyjadřuje k věku příhodnému ke křtu:

XVIII,5. „Ait quidem Dominus: ‚Nolite illos prohibere ad me venire‘ (Mt 19,14). Veniant ergo dum adolescunt, veniant dum discunt, dum quo veniant, docentur; fiant Christiani cum Christum nosse potuerint! Quid festinat innocens aetas ad remissionem pecatorum?" - „Pán řekl: ‚Nebraňte jim, aby ke mně přišly‘ (Mt 19,14). Ať tedy přijdou, až dospějí, ať přijdou, když se učí, pokud přijdou, ať se učí; ať se stanou křesťany, budou-li moci Krista poznat! Proč se nevinný věk honí za odpuštěním hříchů?" Nepřehlédněme, že Tertulián argumentuje přesně opačně, než jsme zvyklí: Vždyť to malé dítě nemůže za to, jaké má rodiče. Je třeba jej pokřtít, dokud je nevinné. Právě proto, že je nevinné, není nutné bezhlavě pospíchat se křtem.

Tertulián příliš nevěří tomu, že průměrné dítě je schopno vyznavačství tváří v tvář pronásledování:

XVIII,5. „Cautius agetur in saecularibus, ut cui substantia terrena non creditur divina credatur? Norint petere salutem ut petenti dedisse videaris!" - „Ve světských záležitostech se jedná opatrněji: komu se nesvěřuje statek pozemský, se má svěřit božský?"

Tertulián tedy jasně říká, že je lepší přípravu na křest prodloužit než urychlit[26]. Tentýž princip uplatňuje i na neprovdané a panny[27].

Když se začteme do 18. kapitoly, pocítíme, jaké požadavky v dobách pronásledování se Tertulián nezdráhá klást na kandidáty. Chápeme, že nešlo o svazování těžkých břemen po farizejském a zákonickém způsobu (Mt 23,4), ale o prozíravé předcházení odpadům od Krista?

Možná, když máme někdy výčitky svědomí z toho, že jsme snad moc tvrdí na žadatele o křest, užívejme Tertuliánových kapek. Zaručená receptura.

 

h) doba příznivá ke křtu

V jaké dny by se křest měl udělovat? Je možné křtít kdykoli[28], nejlépe však o Velikonocích („dies sollemnior", tj. „slavný den") anebo[29] během velikonoční doby („laetissimum spatium", přeloženo volněji: „přeradostné období")[30].

 

i) bezprostřední příprava na křest

Tertulián také přibližuje, jak probíhala bezprostřední příprava na křest:

XX,1. „Ingressuros baptismum, orationibus crebris, ieiuniis et geniculationibus, et pervigiliis orare oportet [et] cum confessione omnium retro delictorum, ut exponant etiam baptismum Johannis: Tinguebantur, inquit, confitentes delicta sua (Mt 3,6). Nobis gratulandum est, si [non] publice confitemur iniquitates aut turpitudines nostras: simul enim et de pristinis satisfacimus conflictatione carnis et spiritus, et subsecuturis temptationibus munimenta praestruimus. Vigilate et orate, inquit, ne incidatis in temptationem (Mt 26,41)." - volněji: „Je třeba, aby se ti, kdo mají být pokřtěni, často modlili, postili, padali na kolena, bděli a vyznávali všechny spáchané zločiny. Dělo se to i při Janově křtu: Byli ponořeni ti, kdo vyznávali své hříchy (Mt 3,6). Můžeme poděkovat za to, že nevyznáváme své hříchy či hanebnosti veřejně. My svádíme boj mezi tělesností a duchem, abychom zadostiučinili za minulé prohřešky a chránili se před pokušeními, která nás ještě dostihnou. "Bděte a modlete se, říká, abyste neupadli do pokušení" (Mt 26,41).

 

j) žehnání vody

Dá se křtít jakoukoli vodou („nulla distinctio"[31]). Křestní voda má být ale požehnána:

„Igitur omnes aquae de pristina originis praerogativa sacramentum sanctificationis consecuntur invocato Deo: supervenit enim statim spiritus de caelis, et aquis superest, sactificans eas de semetipso et ita sactificandi combibunt."[32] - „Všechny vody jsou následkem svého starobylého původu svátostí posvěcení: stále se nad nimi vznáší Duch z nebes, je nad vodami přítomen, sám sebou je posvěcuje. Vody takto posvěcené se napájejí posvěcující silou."

Kristus je ten nový Mojžíš uzdravující křížem vody[33]. V tom se ale ještě neskrývá pozdější strach z ďábelských mocností, které by se mohly ukrývat ve vodě.

 

k) služby při křtu

Velmi zajímavé poznámky ohledně služeb při křtu nacházíme v XVII. kapitole. Samotnému biskupovi jako veleknězi je svěřen tento úkol:

„Superest ad concludendam materiolam de observatione quoque dandi et accipiendi baptismi commonefacere. Dandi quidem summum habet ius summus sacerdos, si qui est, episcopus. Dehinc presbyteri et diaconi, non tamen sine episcopi auctoritate, propter ecclesiae honorem quo salvo salva pax est." - „Nejvyšší právo udělovatmá nejvyšší kněz, jímž je biskup. Poté kněží a jáhnové, nikdy však bez biskupovy autoriy, kvůli cti církve. Pokud se toto zachová, zachová se i mír."

Za určitých okolností má právo (ius) křtít i laik!

3. „Alioquin etiam laici ius est: quod enim ex aequo accipitur, ea aequo dari potest, nisi episcopi iam aut presbyteri, aut diaconi vocabantur discentes Domini! - Id est ut sermo non debet abscondi ab ullo, proinde et baptismus, aeque Dei census, ab omnibus exerceri potest. Sed quanto magis laicis disciplina verecundiae et modestiae incumbit cum ea [quae] maioribus competant, ne sibi adsumant [dicatum] episcopi officium. - a s notnou dávkou řečnického umu dodává - Episcopatus aemulatio scismatum mater est. Omnia licere, dixit sanctissimus apostolus, sed non omnia expedire (1Cor 6,12 et 10,23)." - volněji přeloženo: „V jiných případech také laik má právo: To, co se spravedlivě přijímá, může být i spravedlivě uděleno. Jsou nazýváni učednícky Páně, i když nejsou biskupy, kněžími či jáhny! - Toto tvrzení nikdo nesmí zastírat. Křest, ze spravedlivého Pánova rozhodnutí, může být konán všemi. Laici by však měli být ukázňováni skromností, aby si nepřivlastňovali to, co přísluší starším a nezastávali službu vlastní biskupovi. Bažení po biskupském úřadu je matkou rozkolu. Lze všechno, řekl přesvatý apoštol, ale ne všechno lze doporučit (1Cor 6,12 a 10,23)."

 

Krátké pojednání o Tertuliánovi můžeme uzavřít dvěma lapidárními citáty, které vystihují jeho lásku ke svatému křtu, z první kapitoly: „Sed nos pisciculi secundum ιχθύν nostrum Iesum Christum in aqua nascimur nec aliter quam in aqua permanendo salui sumus" (XVI,1). - „Ale my rybky po vzoru ιχθuós našeho Ješíše Krista se rodíme ve vodě a jen tehdy můžeme být spaseni, pokud ve vodě vytrváme."

Ještě dodejme: „Nunquam sine aqua Christus" (IX,4). - „Kristus není nikdy bez vody."

 

2.5 Pax Constantiniana

U autora slavných Mystagogických katechezí[34] se dozvídáme, proč jsou kandidáti křtěni nazí: nahota má připomínat Krista na kříži. Také se uvádí, že o Velikonocích probíhá ve Svatém městě zápis mezi katechumeny.

Ambrož hovoří o křtu přinejmenším ve třech spisech. Zmiňuje se o předkřestním shromážděním, kde se čte evangelium o hluchoněmém z Markova evangelia. Biřmování je chápáno jako dokonání (perfectio), což je odlišný způsob nazírání než kupříkladu u Ireneje. Lyonský biskup vnímá biřmování jako uzavření (consummatio) křtu. Zápis ke křtu se v Miláně konal o Zjevení Páně. Ambrož skoro vůbec nemluví o katechumenátu. Milánskou specialitou je tzv. praedicatio crucis a umývání nohou, které následovalo po křestní lázni.

V traktátu De Sacramentis[35] se podrobně popisuje průběh křtu v Ambrožově diecézi. Chtěl bych poukázat na to, že ponořování je doprovázeno trojím vyznání.

Augustin zná podobně jako Ambrož zápis katechumenů, ale umisťuje ho do začátku Velikonoc.

 

2.6 Dopis jáhna Jana Senariovi[36]

Jde o specificky římský dokument. Římská církev nebyla jen, slovy Ignáce Antiochijského, „představená v lásce", ale také měřítkem apoštolskosti v liturgické oblasti: Jistý Senarius se proto obrátil na římského jáhna Jana, aby zvěděl, jak probíhá katechumenát a křest v římské církvi.

Zjišťujeme mimo jiné, že se konala tři scrutinia. V Římě se křtí i nemluvňata[37].

Při vstupu do katechumenátu se vkládá do úst kandidáta špetka soli - sal sapientiae et praedicationis, tj. sůl moudrosti a kázání (II). Ani Jan se nezdráhá spatřovat ve křtu duchovní porod, církev představuje mateřské lůno. Snad nás ale překvapí, že pravé duchovní početí je spojován teprve s odřeknutím se ďábla a přijetím Apoštolského symbola (IV).

Také je dokumentováno jedno předkřestní mazání, a to na hrudi, sídlu a příbytku srdce[38]. Vyvolený se posléze procházel bosýma nohama, protože mu už nic jedovatého nemohlo uškodit.

V tomto listu se nachází i některá méně srozumitelná místa. Jan například hovoří o zvyklosti zasvěcovat o velikonoční sobotě sedmero oltářů (XI).

Příprava křižma a mazání jím je už vyhrazeno biskupovi (VIII). Jan vysvětluje toto mazání na hlavě odkazem na starozákonní kněžská pomazání. Hlava je křtěncům poté důstojně zavinuta do roušky - mysticum velamen (VI).

Křest nás obléká do nového šatu a uschopňuje k tomu, abychom se účastnili svatební hostiny (VI).

V těchto několika řádcích jsme si mohli udělat obecnou představu o tom, co se pokládalo ve Věčném městě za tradiční praxi v 5. století.

 

2.7 Historické shrnutí

Po této kratičké biblické a patristické procházce si musíme položit otázku: Existovala v dějinách církve vůbec nějaká idea křesťanská iniciace? Někteří teologové otázku kladou vyhraněněji: Existuje vůbec nějaká idea křesťanské iniciace[39]?

Pod výrazem iniciace rozumíme nezbytné etapy, skrze něž jednotlivec musí projít, aby mohl uplatňovat kult v Duchu a pravdě.

 

Tři svátosti anebo jedna velká svátost?

Poprvé se s výrazem „iniciace" setkáváme roku 1889, a to u Duchesna[40]. Do oficiálních dokumentů vstupuje až na II. vatikánském koncilu.

Brilantně, podle mého názoru, se s tím vypořádají naši čeští překladatelé Ordinis initiationis christianae adultorum. Obřad je v našem vydání nadepsán Uvedení do křesťanského života. To má dvojí výhodu: jednak se eliminuje ona narážka na pohanskou inciaci a zároveň se navazuje na ryzí křesťanské a tradiční liturgické názvosloví. Můžeme to doložit krásnou kolektou, která se vícekrát objevuje v současném Římském misálu:

„Svými svátostmi nás, Bože, uvádíš do nového života; pomáhej svému lidu, ať se nevrací k tomu, co je staré a špatné, ale vytrvá na cestě k tobě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen."[41]

 

3. Sakramentáře a ordines romani[42]

a) Gelasianum Vetus[43] vznikal v průběhu několika desetiletí. Stará praxe je obohacena novými rituálními prvky. Začíná se zapsáním jména. Konají se tři scrutinia. Dvě tradiční předání (credo a Pater) jsou obohacena o jedno nové: Porrectio evangeliorum. Také zde najdeme podrobně vysvětlenou symboliku oděvu při křtu.

b) Gelasiovské sakramentáře z osmého století. My poukážeme jen na ten nejstarší Sakramentář Gelonský (770-780)[44]: zmiňuje se v něm už jen jedno scrutinium a kupodivu jedno jediné ponoření.

c) Gregorianum Hadrianum[45] je skoupé. Řeší se zde případ nemocného. Celebrantovi se hned po křtu nařizuje: „comunicas et confirmas" - „udělíš přijímání a biřmování".

V tomto sakramentáři je poprvé doložena v pravém slova smyslu formule „Ego te baptizo" [„Já tě křtím"], a to v případě křtu dětí.

d) Rituální složka je v přídavku gregoriánského sakramentáře rozvinutější, ale na úkor jiných starobylých prvků. Zcela chybí scrutinia. Pokud jde o biřmování, poprvé se tu, v rubrice, setkáváme se slavným obratem: „Si episcopus adest", tj. „Je-li přítomen biskup". Je tedy žádoucí, aby křtěnec byl okamžitě biřmován, ale pokud chybí biskup, má se počkat.

e) Nyní přejděme k římským ordines[46]: Ordo romanus XI. odpovídá Gelasianu Vetus. Rubriky jsou propracované. Velmi zajímavé jsou úpravy, které byly neseny pastorační moudrostí: zavádí se sedm scrutinií. Nejde už ale o scrutinia v původním slova smyslu, nýbrž o katechezi, ponaučení rodičů. Opět zde můžeme vysledovat rozvinutou ministerialitu.

Křtí se, a to je zajímavé, mezi kolektou a prvním čtením.

 

4. Římské pontifikály

Pontifikál římsko-germánský z 10. století[47] nabízí celé čtyři rituály. Křest a biřmování jsou již odděleny. Pontifikál je adaptován na zaalpské poměry.

Pontifikál římský z 12. století[48] je pořímštěn. Consuetudo quarumdam eccelsiarum. Souvislý obřad. Začíná se hned obřady Bílé soboty. Vsunuta je redditio. Trojí dotaz na víru hned na začátku. Biřmování je už udělováno na různých místech, mimo kontext velikonoční vigilie.

Pontifikál římské kurie z 13. století[49] spojuje dva předchozí pontifikály. Už se nekřtí v rámci Bílé soboty. Jistým způsobem se však rehabilituje katechumenát. Nový je úvodní dialog: „Iohannes, quid petis ab Ecclesia?", tj. „Jene, co žádáš od Církve?"

Pontifikál Guillauma Duranda[50] nabízí několik rituálů souvisejících s křesťanskou iniciací. Tento slavný liturgista je už smířen s tím, že se biřmování uděluje v drtivém počtu případů odděleně od křtu, i když se nestaví ani proti tomu, aby se tato svátost vysluhovala o Bílé sobotě čerstvě pokřtěným dětem (III,IV,1-34). Také se vytratilo tradiční propojení biřmování se slavením Eucharistie[51].

Jestliže ve starověkých dokumentech se dalo těžko vymezit, jaké rituální gesto se pojí s biřmováním, v tomto pontifikálu už nevyvstávají pochyby: biřmování se jednoduše rovná pomazání křižmem. Vkládání rukou se stává druhotným. Koná se jedno jediné vkládání rukou nade všemi, které je doprovázeno klasickou gelasiovskou orací (I,I,2). Durand dokládá i klasickou formuli biřmování[52] a objevuje se u něj poprvé slavný políček uštědřený biřmovancovi. (I,I,4) Tento úkon je propůjčen z obřadu, jímž byli pasováni rytíři. Ideální biřmovanec feudálního středověku je silák, který statečně bojuje pod praporem víry (I,I.3).

Biřmovanci nosí po tři dny čelenku (chrismalia). Třetího dne jim kněz umyje čelo a kmotři je musí naučit Credo, Otče náš a Zdrávas Maria.

 

5. Intermezzo - 16. století

Období objevitelských cest si vyžádalo znovuoživení starodávné katechumenátní praxe. V Římě dokonce existoval dům pro katechumeny!

Pro vývoj křestní rituálu byly rozhodující dvě liturgické knihy:

1. Castellaniho rituál (1523)[53] - Liber sacerdotalis ujasňuje místa, kde se odehrávají jednotlivé části obřadu. Uprostřed kostela kupříkladu kněz ukládá dítko na podlahu a nechává je tam ležet, dokud nedokončí Credo a Pater noster. O významu tohoto obřadu jsem se, Bohu žel, nikde nedočetl.

Euchologie rozvíjejí teologii duchovního dětství. Castellani také zohledňuje rozhodnutí Pátého lateránského koncilu (1275) a nepočítá už s podáváním eucharistie. Velmi zajímavé jsou i praktické pastorační instrukce.

2. Druhý rituál vytvořil výtečný kompilátor Santori[54]. Tu se dá poprvé zdokumentovat, že kněz u dveří chrámu přivazuje dítko štolou a vtahuje do kostela. Jde o dosti dramatické gesto, které dodnes zapůsobí na lidi, pokud dávají křtít dítě podle předkoncilního rituálu.

 

6. Římský rituál

Římský rituál z roku 1614[55] je důležitým milníkem. Jeho poslední vydání se uskutečnilo roku 1944[56]. I dnes je možné podle něho křtít, pokud je poptávka u rodičů dětí[57]. Proto i my si udělejme trochu představu o této rituální sekvenci a porovnejme si ji s předešlými rituály.

Tento rituál upouští od teologie duchovního dětství. Během procesí do kostela se recituje Credo a Pater noster. Mizí obřad kladení dítěte na podlahu kostela. Kněz si přetáčí štolu u křtitelnice z fialové barvy na barvu bílou.

Obřad křtu dospělých je dle některých odborníků udělán velmi špatně: je dán úplně nový význam oblékání oproti starobylé praxi zachycené v Gelasiově sakramentáři. Jednota křtu, biřmování a eucharistie je žádoucí, ale není nutná; scrutinia jsou definitivně odebrána.

 

7. Redakce současných obřadů katechumenátu

Vytvořit obřady pro kandidáty křtu bylo nutné hlavně pro misijní země. V letech 1953 až 1963 se katechumenát velmi rozvinul. Připomeňme katechumenátní společenství v Montserratu (1958), ale také snahy kardinála Lavigerieho. Katechumenát byl zpočátku rozložen do sedmi stupňů.

Víme, jak velkou roli sehrály v redakčním procesu liturgické experimenty. Už roku 1962 byl Kongregací obřadů vydán Ordo baptismi adultorum per gradus catechumenatus dispositi.[58]

 

7.1  Výnosy 2. vatikánského koncilu

Druhý vatikánský koncil se ke katechumenátu a křtu dospělých vyjadřuje ve čtyřech odstavcích:

„Ať je obnoven katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů, a zaveden podle úsudku místního ordináře. Tím se má doba katechumenátu, určená k přiměřené výuce, posvětit posvátnými obřady, které by se konaly postupně v určitém časovém odstupu." (Sacrosanctum concilium /dále jen SC/, 64)[59]

„V misijních územích budiž dovoleno připustit i takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) - kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici - jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být ve smyslu článku 37-40 této konstituce přizpůsobeny křesťanskému obřadu." (SC, 65)[60]

„Ať je upraven obojí obřad křtu dospělých, jednoduchý i slavný, se zřetelem k obnovenému katechumenátu. Do Římského misálu ať je vložena zvláštní mše ‚Při udílení křtu‘." (SC, 66)[61]

„V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto:

a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice." (SC, 109)[62]

K těmto vyšším principům, jimiž se měla ubírat další liturgická tvorba a reforma, přiřaďme ještě jiný úryvek z věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, 17:

„Jako byl Syn poslán od Otce, tak i on poslal apoštoly (srov. Jan 20,21), když jim řekl: ‚Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa‘ (Mt 28,19-20). Tento Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse převzala od apoštolů církev a má jej plnit po celém světě (srov. Sk 1,8). Proto na sebe vztahuje apoštolova slova: ‚Běda mi, (...) nebudu‑li hlásat evangelium!‘ (1Kor 9,16) a nepřetržitě vysílá hlasatele evangelia, dokud nejsou plně ustaveny nové církve, které se pak také připojí k dílu hlásání evangelia. Duch svatý ji vede ke spolupráci pro uskutečnění plánu Boha, který určil Krista jako zdroj spásy a k jejímu vyznávání, připravuje je ke křtu, vyvádí je ze služebnosti omylu a přivtěluje ke Kristu, aby žádné dobré símě, které se najde zaseté v lidských srdcích a myslích nebo ve vlastních obřadech a kulturách národů, nejenom nezahynulo, nýbrž bylo ozdraveno, povzneseno a zdokonaleno k oslavě Boha, k zahanbení ďábla a ke štěstí člověka. Na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru. (Srov. Benedikt XV., apošt. list Maximum illus, in Acta Apostolicae Sedis, 11 /1919/, s. 440, zvl. 451n; Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, in Acta Apostolicae Sedis /1957/, s. 236-237.) Ty, kdo uvěří, může pokřtít kdokoli, avšak jedině knězi přísluší dovršovat stavbu těla eucharistickou obětí, a tak plnit Boží slova, pronesená ústy proroka: ‚Od východu slunce až na západ veliké je mé jméno u národů a čistý obětní dar se obětuje a přináší mému jménu na každém místě‘ (Mal 1,11). (Srov. Didaché, 14, ed. Funk, I,32; sv. Justin, Dial., 41, in Patrologia graeca, 6,564; sv. Irenej, Adversus haereses, IV,17,5, in Patrologia graeca, 7,1023; Harvey 2,199n., Trid. koncil, 22. zasedání, 1. kapitola, in Denz. 939 /1742/.) A tak církev zároveň prosí i pracuje, aby celý svět ve své plnosti přetvořil v Boží lid, Kristovo tělo, chrám Ducha svatého, a aby Stvořiteli vesmíru a Otci byla v Kristu, který je hlava všech, vzdávána čest a sláva."

 

7.2 Redakční kuchyně

Abychom pochopili redakční mechanismus, musíme nejprve krátce nahlédnout do náročného soustrojí pokoncilní liturgické reformy: Hned po vydání konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium ustanovil papež Pavel VI. tzv. Consilium, celým názvem Consilium ad exsequendam constitutionem de Sacra Liturgia. Tento orgán měl zajistit obsáhlou reformu, vytyčenou koncilní konstitucí. Rozhodující pravomoc neměli odborníci liturgisté, ale biskupové, kteří na plenárních zasedáních připomínkovali návrhy přicházející z jednotlivých komisí. Celé soustrojí bylo koordinováno sekretariátem pod vedením P. Annibala Bugniniho. Jeho vliv byl nemalý, ale není možné jej přeceňovat. Nezřídka sám papež usměrňoval některé jeho smělé návrhy. Krom toho každý nový obřad, dříve než vstoupil v platnost, musel být řádně schválen Kongregací pro bohoslužbu a pochopitelně podepsán nejvyšším veleknězem.

 

7.3 Redakční proces

To vše platilo i pro Ordo initiationis christianae adultorum. Za jeho revizí stojí jedna celá komise Consilia, coetus XXII. za spolupráce skupiny 23 (svátostiny)[63]. Byli v ní přítomni teologové jako takoví, historikové, ale i dva misionáři. Podle svědectví P. Annibala Bugniniho velkou zásluhu na přijetí měl významný německý profesor Bernard Fischer, který zastál klíčový úřad relátora, tedy toho, kdo měl biskupům odpřednášet schéma obřadu a obhájit je. Jako přidaný relátor figuroval Jacques Cellier, zakladatel prvního novodobého katechumenátu v Evropě. Ve druhé fázi, tedy po experimentech, žádal Cellier, aby mohl přímo vést práci skupiny. Jako přidaný sekretář, pověřený později přímo tímto obřadem, byl ustanoven P. Ligier.

První setkání v jezuitské rezidenci v Galloro (září 1964) se usnesla, že je zapotřebí nejprve nalinkovat průběh křesťanské iniciace, ještě než se bude jednat o obřad dětí.

19. listopadu 1965 bylo skvěle obhájeno prof. Fischerem první schéma. Diskuse otců byla velmi pohnutá. Nejčastější výtkou bylo, že se redaktoři dopouštějí hříchu archeologismu. Nicméně prof. Fischerovi se podařilo, že quaesiti, tj. konečné znění otázek, o nichž se hlasovalo, byly přijaty jednohlasně.

Vylepšené druhé schéma[64] bylo přineseno prezidentem Consilia card. Lercarem (1964-1968) Svatému otci 18. března 1966[65]. Bylo mu uděleno svolení k experimentům. Dovolte mi malou odbočku. Jakou roli obecně sehrály experimenty během pokoncilní liturgické reformy? Zní to na první poslech skoro rouhavě. Díky experimentování, tedy praktické zkoušce, se mohlo snáze vyhnout tomu, že by výsledný ritus byl jen plodem učených odborníků, ale nehodil se ke slavení. V tomto schématu ještě chyběla praenotanda, která měla být vyhotovena až po uzavření liturgických pokusů. (V Českém misálu se ustálil výraz „všeobecné pokyny", v odborné veřejnosti se však častěji užívá substantiva praenotandum, praenotanda jako převzatého slova.)

Předpokládaly se čtyři stupně neboli postupné přechody:

1. Obřad na začátek katechumenátu (ad catechumenum faciendum)
2. Vyvolení
3. Scrutinia a předávání
4. Obřady připravující na přijetí svátostí

Už zde se hovoří o údobí mystagogie, což mnohé biskupy šokovalo.

Státní sekretariát 28. dubna 1966 zaslal několik postřehů opata Franzoniho. Žádalo se odzkoušet současně i obřad křtu dětí. Dále se navrhovalo, aby byl vytvořen jednodušší obřad křtu dospělých, který by umožňoval určité redukce. Takový obřad by představoval vlastně, dá se říci, povinné minimum. Na něm by pak jednotlivé biskupské konference, ordinář či farář mohli sestavit přiměřený ritus.

Nebylo pochopeno, že struktura obou obřadů (křest dětí a křest dospělých) je velmi rozdílná. Dále nebylo přijímáno, že katechumenát nelze odbýt najednou, ale vyžaduje dlouhý časový úsek.

Consilium se pokoušelo, bez výsledku, rozptýlit pochybnosti Státního sekretariátu (18. května), ale bylo to marné. Obava vězela i v tom, že se dílo liturgické reformy v tomto bodě ubírá cestou libovůle.

Papež dovolil, aby schéma bylo odzkoušeno. Experimenty proběhly zhruba v padesáti katechumenátních střediscích (Japonsko, Mali, Togo, Pobřeží slonoviny, Horní Volta, Ruanda, Kongo, Zair, Belgie, Kanada, Francie a Spojené státy americké).

30. prosince 1968 a 4. ledna 1969 proběhla v Paříži hodnotící schůze. Materiál přímo překypoval a totéž platilo i o návrzích:

1. Navrhovalo se předsunout katechumenátu další období evangelizace, přijetí, sympatie, prvních styků. Dále se otcům zdálo, že mystagogie je po liturgické stránce dosti prázdná, alespoň v porovnání s množstvím obřadů konaných před samotnou inciací.
2. Některé obřady prý odporovaly soudobé mentalitě. Pod palbou se ocitla hlavně scrutinia, předávání (traditiones) a exorcismy.
3. Byly požadovány i změny v dikci euchologických formulí, často hodně negativních.
4. Mělo se více podtrhnout působení katechistů. Oni jsou leckdy těmi, skrze něž katechumen přišel k víře a dostal patřičné vzdělání v katolickém náboženství.

Obřady byly tedy částečně zjednodušeny, byly propracovány jednotlivé modlitby a zároveň byla vytvořena praenotanda.

Nové schéma[66] bylo předloženo 12. plenárnímu zasedání Consilia ke konečnému schválení 13. listopadu 1969. O pečlivou prezentaci se postaral přidružený relátor P. Ligier[67]. Celkové hlasování o schématu bylo vcelku kladné. Poznámky se týkali už jenom detailů. Např. japonský Mons. Nagae trval na tom, aby byla mazání a jiné obřady vyžadující fyzický dotek dobrovolné. Jeden z otců vyžadoval, aby biřmování bylo vždy vyhrazeno jen biskupům.

Schválené schéma putovalo následně po římských dikasteriích. Schvalovací proces se zpozdil o dvě léta. Zdržení bylo způsobeno také tím, že Ordo initiationis christianae adultorum zahrnuje i obřad biřmování. Bylo třeba vyčkat nejprve na vydání Ordo Confirmationis.

7. července 1971 se konalo smíšené zasedání Kongregací pro nauku víry, svátostí a pro evangelizaci národů. Především první dvě jmenovaná dikasteria požadovala následující úpravy především na poli všeobecných pokynů: Mělo se provést jedno upřesnění ohledně biřmování. Kongregace svátostí byla nakloněna tomu, aby kněz vysluhující dospělému křest, biřmování a eucharistii mohl také biřmovat ty dospělé, kteří byli pokřtěni jako děti. Naopak rozhodně se stavěl proti tomu, aby konal celou křesťanskou iniciaci u dětí. Jiný názor zastávala Kongregace pro božský kult: podle jejího mínění by se některé děti mohly připravovat rovnou na všechny tři iniciační svátosti, jiné toliko na biřmování a první svaté přijímání. Dospělo se tedy k následujícímu kompromisu. Slavícím kněžím se dovolilo, aby udíleli biřmování pouze při iniciaci, ať už dospělých nebo školáků.[68]

V praenotandech se dále mj. upřesnilo, že nekatolík se nemůže stát kmotrem.

Definitivní návrhy byly předloženy papeži 14. listopadu 1971, který je schválil 30. listopadu.

(Pokračování.) 

 

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

 

Od téhož autora:

Obřad zasvěcení panen 1/2
Obřad zasvěcení panen 2/2

 

Související články:

Justin: První apologie  
Richard Špaček: Křest  
Tridentský koncil o křtu  
Justin: Koupel znovuzrození
 Hippolyt Římský: O Křtu Páně 
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Justin: To čiňte na mou památku  
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)  
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu  
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha  
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem  
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Caesarius z Arles: Před křtem byl naším otcem ďábel  
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým 
Řehoř Naziánský: Kristus je pokřtěn
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?

 

Poznámky:

[1] Srov. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14513.

[2] Kritické vydání: La doctrine des douze apôtres (Sources chrétiennes 248), ed. W. Rordorf - a. Tuillier Paris 1978. Srov. také Dottrina degli Apostoli in I Padri Apostolici: Parte I (Corona Patrum Salesiana, series graeca, vol. 7), ed. G. Bosio, Società Editrice Internazionale, Torino 1940.

Z českých překladů hlavně: Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly (Didaché), ed. J. Novák, in Druhá patristická čítanka, Praha, Česká katolická charita, Ústřední církevní nakladatelství, str. 7-18. Dále Učení dvanácti apoštolů (Didaché), ed. D. Drápal, in Spisy apoštolských otců, Kalich - Ústřední církvení nakladatelství, Praha 1986, 7-28, 3. vydání z roku 2004.

[3] Vlastní překlad.

[4] Kritické vydání: Epistola di Barnaba (Corona Patrum), ed. F. S. Barcellona, Società Editrice Internazionale, Torino 1975. O křtu výslovně pojednává vidění 3,3 a podobenství 9,16.

Z českých překladů: Z Listu, in Denní modlitba církve ne-st 18. neděle v liturgickém mezidobí. Z Listu, in Sternberge, 149. Barnabášův list, ed. F. Sušil, in Spisy svatých Otců apoštolských, Brno 1837, 130-142. Barnabášův list, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, Dědictví sv. Prokopa, Praha 1874, 168-251. Barnabášův list, ed. J. Novák, in Spisy apoštolských otců, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1971, 17-35. Barnabášův list, in Třetí patristická čítanka, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1985, 37-110. Barnabášův list, ed. D. Drápal, in Spisy apoštolských otců, Kalich - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1986, 237-358, 3., revidované vydání Kalich, Praha 2004.

[5] Vlastní překlad.

[6] Kritické vydání: In Apostolic Fathers II (Loeb Classical Library 25), Trans - Harvard University Press, Kirsopp Lake, Cambridge, Massachusetts 1976, 1-305.

Kámen z dvanácti hor, in Lubac, 218-219. Pastýř Hermův, ed. F. Sušil, in Spisy svatých Otců apoštolských, Brno 1837, 130-142. Pastýř Hermův, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, Dědictví sv. Prokopa, Praha 1874, 168-251. Pastýř Hermův, ed. J. Novák, in Spisy Apoštolských Otců, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1971, 139-199. Pastýř Hermův, in Třetí patristická čítanka, česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1985, 37-110. Pastýř Hermův, ed. D. Drápal, in Spisy apoštoslkých otců, Kalich - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1986, 237-358, 3. vydání, Kalich 2004.

[7] Srov. tamtéž 9,3.

[8] Kritické vydání: S. Giustino Martire, Apologie (Corona Patrum Salesiana. Series graeca, vol. 3/4), Società Editrice Internazionale, Torino 1938, hlavně 118-131. Obrana I, Obrana II, Rozmluva s Tryfónem, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, ed. F. Sušil, 3. opravené vydání, Dědictví sv. Prokopa 1874, 252-443. Dále J. Bilczewski, Eucharistie ve světle nejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafických, ed. J. Tumpach, V. Kotrba, Praha 1910, 122-150. Dále První apologie, in Patristická čítanka, ed. J. Novák, česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1983, 11-16. Dále Apologia I. 61.65-67, in Na hlubinu 19 (1944-45), 1-4.

[9] Kritické vydání: La Tradition apostolique de Saint Hippolyte: Essai de reconstruction (Liturgiewissenschaftliche Quellen und Forschungen 39), Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, Münster 1989⁵, hlavně odstavce 15-22; Hippolyt Římký, Apoštolská tradice, ed. G. Ptáčková - V. Ventura et alii, Refugium, Velehrad 2000, s. 53nn.

[10] I když i o tomto římském původu se v poslední době vede seriózní diskuse.

[11] „Ti, kdo jsou poprvé přivedeni, aby naslouchali slovu, ať jsou, dříve než přijde všechen lid, uvedeni před učitele a tázáni, proč uvěřili. Ti, kdo je přivedli, o nich dosvědčí, zda jsou způsobilí naslouchat slovu. Jsou také dotázáni, jaký je jejich život - zda má ženu nebo je otrok. Jestliže je kdo otrokem někoho z věřících a jeho pán mu (to) dovolí, nechť naslouchá slovu. Když však (jeho) pán nedosvědčí, že je dobrý, ať je odmítnut.

Jestliže je jeho pán pohan, pouč ho, aby se líbil svému pánu a nedošlo k pomluvám. Když má někdo ženu nebo žena muže, ať jsou poučeni, že mají držet spolu - muž s ženou a žena s mužem. Když však někdo nežije s ženou, ať je poučen, aby nežil nevázaně, ale aby si vzal ženu podle zákona, nebo zůstal tak, jak je.

Jestliže je někdo posedlý démonem, ať nenaslouchá slovu nauky, dokud není očištěn."

[12] Kuplíř, sochař, malíř, herec, pedagog, vozataj, gladiátor, lovec, publicus, kněz model, strážce model, voják, ten, kdo má moc meče, nevěstka, člověk zvrácený, změkčilý muž, mág, zaklínač, astrolog, věštec, vykladač snů, ten, kdo balamutí lid, penězokazec, výrobce amuletů, konkubína. Seznam je otevřen.

[13] „Když učitel dokončí katechezi, budou se katechumeni modlit zvlášť, odděleně od věřících. I ženy budou při modlitbě v kostele stát odděleně, a to věřící i katechumenky. Když (katechumeni) skončí modlitbu, neudělují si polibek pokoje. Jejich polibek není ještě posvěcený. Věřící se navzájem pozdraví - muži s muži, ženy s ženami. Muži nebudou zdravit ženy. Všechny ženy si pokryjí svou hlavu přikrývkou, ale ne pouze něčím takovým, jako je síťka. To není závoj" (18. kapitola).

[14] „Když je katechumen zatčen pro jméno Páně, ať není zneklidněn kvůli svědectví. Když je na něm spácháno násilí a je zabit a jeho hříchy nejsou ještě odpuštěny, bude ospravedlněn. Přijal totiž křest v krvi" (19. kapitola).

[15] „Křtěnci budou poučováni, aby byli očištěni (aby se stali svobodnými) a ve čtvrtek se vykoupou. Jestli má žena menstruaci, ať je jí také poskytnut odklad a přijme křest v jiný den" (20. kapitola).

[16] „Voda ať vyvěrá z pramene nebo teče shora. Použij tento způsob, mimo případ nutnosti. Je-li nutnost naléhavá a trvalá, použij vodu, jakou nalezneš" (21. kapitola).

[17] Zj 2,17.

[18] Kritické vydání: Didascalia et constitutiones apostolorum, ed. F. X. Funk, Bottega d'Erasmo, Torino 1979, 404-407.440-453.

[19] Před křtem biskup pomazat hlavu křtěnce, což dokonce doprovázel vkládáním rukou (III.16,3)!

O několik kapitol dále se říká: „Unges autem prius oleo sancto; deinde baptizabis aqua, et tandem signabis unguento, - s vysvětlením - ut oleum quidem sit participatio spiritus sancti, aqua vero symbolum mortis, unguentum autem sigillum pactionum." - „Pomažeš neprve svatým olejem; potom pokřtíš vodou e posléze označíš mastí, aby olej byl účastí na Duchu svatém, voda symbolem smrti, mast pečetí smluv" (VII,22,2). A ještě dále: „1. Post hanc autem professionem ordine venit ad olei unctionem. 2. Benedicitur autem hoc a sacerdote in remissionem peccatorum et praeparationem baptismi. 3. Invocat enim hic ingenitum Deum, patrem Christi, regem omnis naturae (...), ut sanctificet oleum nomine Domini Iesu et det gratiam spiritualem et vim efficacem, remissionem delictorum atque praeparationem confessionis baptismi, ut is, qui ungitur, solutus omni impietate dignus initiatione secundum unigeniti praeceptum" (VII,42). - „Po tomto vyznání se po řadě přichází k pomazání olejem. 2. Ten je žehnán knězem na odpuštění hříchů a na přípravu křtu. 3. Ten tu vzývá nezrozeného Boha, otce Kristova, krále vší přírody (...), aby posvětil olej jménem Pána Ježíše a dal duchovní milost a účinnou sílu, odpuštění zločinů a přípravu křestního vyznání, aby ten, kdo je mazán, vyvázán ze vší bezbožnosti byl hoden iniciace podle rozkazu Jednorozeného." Možná nás tato vysvětlení překvapují, ale je to v perfektním souladu s janovskou teologií. Toto mazání má působit odpuštění hříchů, aby se člověk mohl znovuzrodit.

Nabízíme ještě poslední pasáž, v níž se zmiňuje mazání: „Et post hoc, cum baptizaverit eum in nomine patris et filii et spiritus sancti, linat unguento ac dicat: Domine Deus, qui ingenitus es et dominum non habes, ipse omnium dominus, qui odorem cognitionis evangelii in omnibus gentibus suavem praebuisti; tu et nunc praesta, ut hoc unguentum efficax fiat in baptizato, quo firma et stabilis maneat in ipso fragrantia Christi tui, cui ipse commortuus consuscitetur ac convivat. Haec et his consentanea proferat. Nam haec est potestas impositionis manuum unicuique factae; nisi enim in unumquodque eorum talis quae pia invocatio a pio sacerdote adhibeatur, qui baptizatur, in aquam tantum descendit, ut Iudaei, et corporis tantum sordes, non autem animae deponit" (VII,44). - „A poté, když jej pokřtil ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, ať (jej) potře mastí a řekne: Pane Bože, jenž jsi nezrozený a nemáš pána; ty učiň nyní, aby se tato mast stala v křtěnci účinnou, aby v něm zůstala (její mocí) pevná a stále líbezná vůně tvého Krista. Ať je vzkříšen a žije společně s tím, se kterým zemřel. Ať pronáší tato (slova) a jim podobná co do smyslu. Neboť to je moc vkládání rukou, jež se dělá každému zvlášť; kdyby totiž zbožný kněz nepoužil u každého z nich tohoto zbožného vzývání, ten, kdo sestupuje do vody, odložil by podobně jako židé jen špínu těla, nikoli duše."

[20] Kritické vydání: Testamentum Domini nostri Iesu Christi, ed. I.E. II Rahmani, Sumptibus Francisci Kirchheim, Moguntiae 1899.

[21] Tertullianus, Q.S.F., De baptismo, in Tertulliani opera. Pars I. Opera catholica. Adversus Marcionem (Corpus christianorum latinorum 1), ed. G.F. Borleffs, Typographi Brepols Editores Pontificii, Turnhout 1954. Hlavně kapitoly I-X a XIV. Neexistuje, pokud je mi známo, český překlad.

[22] II. kapitola, ale také V,3. Ostře se staví také proti křtu heretiků i očistným koupelím Židů, viz kap. XV, např. 3.: „(...) Felix aqua quae semel abluit." - „Šťastná voda, jež jednou obmyla."

[23] V. kapitola.

[24] V,5.

[25] VIII,4, srov. také 2.3.

[26] XVIII,6. „Si qui pondus intellegant baptismi magis timebunt consecutionem quam dilationem: fides integra secura est de salute!" - „Někteří si snad všimnou závažnosti křtu: Budou se více obávat jeho udělením nežli odkladem: Spásná víra je úplná a jistá."

[27] XVIII,6: „Non minore de causa innupti quoque procrastinandi, in quibus tentatio praeparata est tam virginibus per maturitatem quam viduis per vacationem, donec aut nubant, aut continentiae corroborentur." - „Neprovdaní nemají menší důvod k odkladu. Pokušení budou vystaveny jak panny, když dospějí, tak osamocené vdovy; buď se vdají, anebo se utvrdí ve zdrženlivosti."

[28] XIX,3.

[29] XIX,1.

[30] XIX,2.

[31] IV,3.

[32] IV,4.

[33] IX,2.

[34] Cyrille de Jérusalem, Catéchèses Mystagogiques (Sources chrétiennes 126), ed. A. Piédagnel, Paris. Český překlad: Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze, Refugium, Velehad-Roma 1997.

[35] Ambroise de Milan, Des sacrements. Des mystères. Nouvelle Édition revue et augmentée de l'explication du symbole, 5,4,25, ed. B. Botte (SCh 25bis), Cerf, Paris 1961, 53-107. Česky: Traktát O svátostných tajemstvích, in Denní modlitba církve, ne-so 15. týden v mezidobí. Dále De sacramentis, IV,4,13-14, in Na hlubinu, 19 (1944-45), s. 67-68.

[36] Kritické vydání in Analecta Reginensia: Extraits des manuscrits latins de la reine Christine conservés au Vatican (Studi e testi 59), ed. A. Wilmart, Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano 1933, s. 170-179. Není mi známo, že by existoval český překlad tohoto významného dokadu vývoje křestní liturgie.

[37] „Illud autem ne praetermissum uideatur, ante praedicimus, quod ista omnia etiam paruulis fiant, qui adhus pro ipsius aetatis primordio nihil intellegunt. Unde scire debetis quia, dum a parentibus aut a quibuslibet aliis offeruntur, aliena eos professione saluari necesse est qui fuerant alieno errore dampnati." (Epistola Iohannis diaconi ad Senarium, VII) - „Již jsme řekli dříve, že se to nemá vynechávat. Toto všechno se má konat i s dětmi, které ničemu ještě nerozumějí kvůli svému útlému věku. V případě, že jsou přiváděny rodiči nebo kýmkoli jiným, musíte vědět, že je nutno, aby ty, kdo byly zavrženy cizím hříchem, byly spaseny cizím vyznáním."

[38] „Dehinc pectus eorum oleo consecrationis perungitur, in quo est sedes et habitaculum cordis, ut intellegant firma se conscientia et puro corde debere promittere quod iam relicto diabolo Christi mandata sectantur" (VI). - volněji: „Nato se olejem posvěcení pomaže jejich hruď, v níž je sídlo a příbytek srdce. Opustili ďábla. Nyní mají uvědoměle a z čistého srdce složit slib, že budou dbát Kristových příkazů."

[39] Srov. vyčerpávající disertační práci: Caspani, P., La pertinenza teologica della nozione di iniziazione cristiana (Dissertatio. Series Mediolanensis - 7), Glossa, Milano 1999. Hlavně odkazuji na pátou kapitolu věnovanou pokoncilním ritálům, Ordo Confirmationis a Ordo initiationis christianae adultorum.

[40] Srov. Duchesne, L´origine du culte chrétien.

[41] Pondělí po 7. neděli velikonoční. „Populo tuo, quaesumus, Domine, adesto propitius, - et quem mysteriis caelestibus imbuisti, - fac ad novitatem vitae de vetustate transire. Per Christum Dominum nostrum." - Uvádím vlastní doslovný překlad, nikoli překlad oficiální z Českého misálu: „Prosíme, Pane, buď milostiv svému lidu a tomu, jejž jsi napojil nebeskými tajemstvími, dej, aby přešel ze staroby do novosti života." (Missale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI. promulgatum. Editio tertia emendata, Typis Polyglottis vaticanis, Civitas Vaticana 2008.)

[42] Z českých překladů: Gelasius I., Modlitby a řády, jimiž připravováni bývali katechumenové, ed. L. Vrána, in Nova et vetera, 8 (1914), 20 s.

[43] Liber sacramentorum Romanae Aeclesiae ordinis anni circuli (Rerum Ecclesiasticarum Documenta - Series Maior, Fontes 4), ed. Mohlberg, L.C. -Eizenhöffer, L. -Siffrin, P., Herder, Roma 1960.

[44] Sacramentarium Gellonensis (Corpus christianorum latinorum 99), 48-51.64-73.90-91.98-101.312-349.370-379.

[45] Sacramentarium Gregorianum Hadrianum, in Le sacramentaire grégorien. ses principales formes d'après les plus anciens manuscrits. Edition comparative. Tome premier (Spicilegium Friburgense 16), Éditions universitaires, Fribourg Suisse 1971, 180-189.335-337.

[46] Les „Ordines Romani" du haut moyen âge, 5 voll (Spicilegium Sacrum Lovaniense. Études et documents 11,23,24,28,29), ed. M. Andrieu, Louvain 1931-1961. Hlavně Ordo XI.

[47] Le Pontifical Romano-Germanique du dixième siècle. le texte II (nn. XCIX-CCLVIII) (Studi e Testi 226,227,269), ed. Vogel, C. - Elze, R., Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano 1963-1972, kapitoly XCIX, CVII-CVIII, CIX.

[48] Le Pontifical Romain au Moyen-Age. Vol. I, Le Pontifical Romain du XII^e siècle. Vol II, Le Pontifical de la Curie Romaine au XIII^e siècle. Vol. III, Pontifical du Guillaume Durand. Vol. IV. Tables alphabétiques (Studi e Testi 86,87,88,89), Città del Vaticano 1938-1941. Hlavně kapitola XXXII.

[49] Le Pontifical de la Curie Romaine au XIII^e siècle. Vol. III, Pontifical du Guillaume Durand. Vol. IV. Tables alphabétiques (Studi e Testi 86,87,88,89), Città del Vaticano 1938-1941. kapitoly LIII.

[50] Le Pontifical de la Curie Romaine au XIII^e siècle. Vol. III, Pontifical du Guillaume Durand. Vol. IV. Tables alphabétiques (Studi e Testi 86,87,88,89), Città del Vaticano 1938-1941. Kapitola I.

[51] I když zcela jinak, tradičněji, vyznívá jiné slavné dílo Guillauma Duranda: Rationale divinorum officiorum. Liber I-IV (Corpus christianorum latinorum 140); Liber V-VI (Corpus christianorum latinorum 140A); Liber VII-VIII (Corpus christianorum latinorum 140B), ed. Davril, A. -Thibodeau, M., Turnholti 1998. Děti měly být biřmovány buď hned po křtu anebo do sedmi dní (srov. 78,4). K biřmování srov. také 84,1.

[52] „N., signo te signo crucis et confirmo te chrismate salutis. In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti ut replearis eodem Spiritu sancto et habeas vitam eternam. resp.: Amen." - „N., označuji tě znamením kříže a upevňuji tě křižmem spásy. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, aby ses naplnil tímtéž Duchem svatým a měl život věčný. Odpověď: Amen." (Pontifical du Guillaume Durand I.I,4)

[53] Neexistuje kritické vydání tohoto riutálu. Mám k dispozici pouze fotokopii příslušných částí.

[54] Ani Santoriho rituál nebyl kriticky vydán, čerpal jsem tedy ze svých fotokopií.

[55] Rituale romanum. Editio Princeps 1614 (Monumenta Liturgica Concilii Tridentini 5), Libreria Editrice vaticana, Città del Vaticano 2004.

[56] Rituale Romanum Pauli V. Pontificia maximi jussu editum aliorumque pontificum cura recognitum atque auctoritate Pii Papae XI ad normam Codicis Juris canonici accomodatum. Editio juxta typicam Vaticanam.

[57] Benedikt XVI., Motu proprio Summorum pontificum, in Acta Apostolicae Sedis 99 (2007), 777-781.

[58] S. Congregatio Rituum, Ordo baptismi adultorum per gradus catechumenatus dispositi, in Acta Apostolicae Sedis, 54 (1962), s. 315-338.

[59] „Instauretur catechumenatus adultorum pluribus gradibus distinctus, de iudicio Ordinarii loci in usum deducendus; quo fiat ut tempus catechumenatus, aptae institutioni destinatum, sacris ritibus successivis temporibus celebrandis, sanctificari possit."

[60] „In terris Missionum, praeter ea quae in traditione christiana habentur, illa etiam elementa initiationis admitti liceat, quae apud unumquemque populum in usu esse reperiuntur, quatenus ritui christiano accomodari possunt, ad normam art. 37-40 huius Constitutionis."

[61] Uterque ritus baptizandi adultos, tum simplicior, tum ratione habita catechumenatus instaurati, solemnior, recognoscatur; et Missali romano Missa propria «In collatione Baptismi» inseratur.

[62] Sacrosanctum concilium 109: Duplex indoles temporis quadragesimalis, quod praesertim per memoriam vel praeparationem Baptismi et per paenitentiam fideles, instantius verbum Dei audientes et orationi vacantes, componit ad celebrandum paschale mysterium, tam in liturgia quam in catechesi liturgica pleniore in luce ponatur. Proinde:

elementa baptismalia liturgiae quadragesimalis propria abundantius adhibeantur; quaedam vero ex anteriore trditione, pro opportunitate, restituantur; (...).

[63] Čerpáme z reprezentativního díla P. Annibala Bugniniho La reforma liturgica (Bibliotheca „Ephemerides Liturgicae". „Subsidia" 30), Centro Liturgico Vincenziano-Edizioni liturgice, Roma 1997, hlavně od str. 570.

[64] Důkladně okomentováno v Notitiae, 3 (1967), s. 55-70.

[65] Schemata, n. 147, De rituali, 9, 18. března 1966.

[66] Schéma č. 352: De Rituali, 36, 29. září 1969.

[67] Dodejme, že o deset dní dříve bylo stejné schéma zkoumáno na setkání relátorů.

[68] Str. 576 a 577, poznámka 21.