Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3 

Současný Ordo initiationis christanae adultorum.

Shrnutí předchozího dílu

V předchozím dílu jsme si opatřili nezbytné předpoklady k naší analýze obřadu křesťanské iniciace. Díky tomu následující úvahy nebudou banální, ale založené na pramenech a na církevní tradici. Možná už teď přehodnocujeme svoje představy o tom, co je opravdu tradiční a co nikoli. Všechny obřady církve včetně iniciace mají za sebou velmi spletitý vývoj.

Úvod obrazem

V úvodu tohoto textu si dovolím malou meditaci nad následujícím obrazem:

Je dílem italského sochaře Mirka Basaldelly. Umělec se narodil 28 září 1910 v Udine a zesnul v Cambridge (stát Massachusetts) 24. září 1969.[1]

Socha se nachází v pokojích papeže Alexandra Borgii, stísněná, jako jeden z řadových exponátů[2]. Nevím, proč zrovna tam. Dokázal bych si představit důstojnější místo pro toto fascinující dílo. Jak mimořádnou má vypovídací sílu!

Je nadepsáno „Neofyta" a pochází z let 1934 až 1935. Vyjadřuje proces přechodu od katechumena v neofytu. Dění připomíná přerod larvy v motýla. Pohyb rukou naznačuje námahu, muž takřka bojuje s přiléhavým šatem. Téměř celé tělo je již obnaženo; ještě několik pohybů a vymaní se z ulity i to poslední, hlava. Výraz obličeje není křečovitý, unáhlený či zmatečný, nýbrž pokojný, usebraný, uvědomělý, rozhodný, nesmlouvavý, trpělivý. Máme skoro dojem, jako by bronzový muž svlékal starou kůži. Ony těsné šaty mohou také vyjadřovat železnou košili, jíž je naše hříšná přirozenost. Úzký šat/kůže je tak těsný jako stín naší smrtelnosti, který nás dennodenně obepíná. Hle, neofyta je už utkán a může být odříznut od osnovy (Iz 38,12). Starý šat mu nebude k ničemu.

Socha je plná napětí. Tušíme, že již brzy se neofyta stane králem, až sestoupí do vod Jordánu a bude pomazán Duchem Kristovým.

Toto působivé dílo skýtá významné poselství: vše vyžaduje svůj čas. Moudré je Kazatelovo poučení: „Je čas žít a je čas umírat" (srov. Kaz 3).

Basaldellova socha nás také vybízí k úvahám o svobodě: Neofyta je nyní zcela schopen odložit nejen zlé náklonnosti, ale celý svůj dosavadní život. Jako Šavel i on zakouší obrácení a se stoickým klidem dává najevo: „Vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic" (Flp 3,8).

Vydání Ordinis initiationis christianae adultorum

Ordo initiationis christianae adultorum spatřil světlo světa o slavnosti Zjevení Páně roku 1972. Prefektem posvátné kongregace pro bohoslužbu byla tehdy Jeho Eminence Artur Tabera. Pod dekretem je také připojeno jméno obávané šedé Eminence Annibala Bugniniho. Česká edice byla vydána Sekretariátem české liturgické komise až roku 1987 pod předsedou kardinálem Františkem Tomáškem.

Praenotanda - všeobecné pokyny

Každá liturgická kniha vydaná z rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu obsahuje tzv. všeobecné pokyny - praenotanda. Jde o nejméně čtenou kapitolu liturgických knih. Kněží ji zpravidla přeskakují. Poskytují nám však autoritativní úvod do celého obřadu: teologický, spirituální, pastorační i právní. Nestor liturgické reformy, Carlo Braga, dosud žijící, definuje statut všeobecných pokynů následovně:

„Jednou ze známých charakteristik bohoslužebných knih, které zrodila reforma Pavla VI., je soubor úvodních směrnic věroučné a pastorální povahy. Všeobecné pokyny slouží především k tomu, aby slavení osvětlily, celkově i v každé jeho části, aby slavení provázely a komunitu proměňovaly v lid duchovně uvědomělý, ponořený do modlitby, a v neposlední řadě aby nám poskytly pomůcku právně rituální."[3]

Praenotanda jsou proto dosti důležitá, byť se proti nim zpočátku stavěli někteří liturgisté nedůvěřivě. Bernard Botte prohlásil, že něco takového je slepá ulička. Obřad má mluvit sám od sebe bez jakýchkoliv předchozích úvodů. A v tom má jistě pravdu.

Navrhuji tedy, abychom tyhle úvodní stránky nepodceňovali ani nepřeceňovali tak, že by zastínily samotný průběh obřadu.

Všeobecné pokyny obsahují v ideálním případě čtyři části:

1. Nejprve část teologickou, ve které se vysvětluje vztah Kristova velikonočního tajemství a daného obřadu. Jde dle mého názoru o tu nejzajímavější část.
2. Dále se upřesňuje, koho se daný obřad týká a jaký je jeho služebník.
3. Následují formální pokyny
4. a zpravidla se specifikují možné úpravy příslušející národním liturgickým komisím a celebrantovi samotnému. V případě naší liturgické knihy se o nich ale nepojednává.

Díky všeobecným pokynům se každá liturgická slavnost může přizpůsobit jedinečným neopakovatelným podmínkám a přitom neztratit nic podstatného.

Corpus všeobecných pokynů k naší liturgické knize (celkem 67 článků, nepočítaje všeobecné pokyny v Ordo baptismi parvulorum a v Ordo confirmationis) zaujímá svým rozsahem třetí místo, hned po Římském misálu a Liturgii hodin. Člení se do čtyř sekcí. Jen zběžně upozorním na několik drobností:

1. V první sekci se popisuje komplexní proces zrání, od prvního přijetí Božího slova k plnému přilnutí ke Kristu v Církvi. Příhodná a řádná doba k iniciaci je velikonoční vigilie, což je vhodné připomenout.
2. Druhá sekce pojednává o tom, jak se projevuje během uvádění do křesťanského života ministerialita církve. Zdůrazňuje se především zodpovědnost celého Božího lidu za poctivou přípravu katechumenů na křest.[4]
   Je nad Slunce jasné, že požadovat po faráři, aby provedl vše, co ke katechumenátu patří, je překroucené a postavené na hlavu.
   Během přípravy na křest mají žadatelé učinit první zkušenosti nejen s osobním Kristem, ale i s ministeriálními projevy církve. Ecclesia - služebnice Páně, to není jen pan farář!
   Prvním zodpovědným je biskup či jeho delegát, pak kněží, jáhni, katechisté, kmotři a další garanti dobré přípravy katechumenů. V této chvíli můžeme nechat otevřenou problematiku volby dobrých kmotrů.
   Protože se při křtu dospělých také biřmuje, dovolím si malou zmínku o udělovateli biřmování: „Minister originarius", jak jej nazývají praenotanda Obřadů biřmování, je biskup. On vysluhuje tuto svátost, aby vynikl apoštolský původ onoho gesta, jímž se předává Duch, a zároveň aby se ukázalo pouto, které vzniká mezi biřmovanci a univerzální církví[5].
   Zajímavý je v tomto ohledu komentář prof. Fabrise: Na počátku církve nebylo zcela zřejmé, kdo jsou vlastními nástupci apoštolů. Ti, kteří pokračovali v díle apoštolského sboru, se nazývali bez rozdílu επίσκοποι [episkopoi] a πρεσβυτεροι [presbyteroi]. Mnohdy se namítá, že přítomnost biskupa prý zjevuje při slavení biřmování církev Kristovu. Jenže ve své podstatě všechny svátosti, hlavně eucharistie, mají církevní charakter a jen kvůli tomu přítomnost biskupa nevyžadují.[6]
   Částečně dává tomuto názoru za pravdu i 7. článek všeobecných pokynů k obřadu biřmování, když uvádí další subjekty mimo biskupa, které mohou biřmovat ipso iure („mocí zákona").
   Nechtěl bych se vyhnout ani problematice minimálního věku. Ta je v olomoucké arcidiecézi žhavým bramborem určitě od třicátých let 20. stol. Rozpoutal ji u nás dominikán Braito, což hezky zdokumentovala Dr. Jitka Jonová[7]. Známý římsko-katolický liturgista Falsini[8] se nerozpakuje tvrdit, že odkládat biřmování do věku dospívání a pojímat je jako „svátost dospívání" je zjevně protiřecí tradičnímu pohledu, reformním záměrům i dikci apoštolské konstituce Divinae consortium naturae, jíž se otevírá současné Ordo confirmationis[9]. Původně se měla přece zdůraznit jednota a logický postup tří iniciačních svátostí! Prof. Gy je střízlivější ve svém hodnocení, když si všímá nebezpečí, že konkrétní pastorační opatření bude povýšeno na teologickou tezi[10].
   Velkým pokrokem v porovnání s přechozí praxí je jasné přání církve biřmovat při velikonoční vigilii, tedy ve mši.
   Druhá sekce se vyjadřuje také k nesmírně „důležitému"[11] období v mystagogii. V tomto vzdělávacím úseku se nejednalo o pouhý katechismus, ale o vnikání do obřadů ve smyslu slavené víry. Katechismy ještě neexistovaly. Ty jsou plodem protestantské kontroverze.
   Už nyní cítíme, že v mystagogii máme opravdu velké dluhy.
3. Třetí sekce uvádí úpravy, které přísluší biskupským konferencím, biskupům anebo celebrantovi. My se jimi nebudeme výslovně zabývat.

A jak vyznívají všeobecné pokyny k obřadům uvedení do křesťanského života celkově? Stefano Marsili poznamenává:

„Člověk nabývá dojmu, že se redaktorům Všeobecných pokynů o křesťanské iniciaci, mimo teologickou poznámku v článcích 1-2, nepovedlo vymanit ze schématu, které jim nabízel Římský rituál před Druhým Vatikánem. Vskutku, celý výklad se soustředí výlučně na křest jako samostatnou svátost, aniž by odkazoval na jeho místo v celku křesťanské iniciace, od níž se vycházelo."[12]

Stupně a období uvádění do křesťanského života

Kolik je stupňů a období uvádění do křesťanského života? Období jsou čtyři: prekatechumenát, katechumenát, období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe a mystagogie. Brány (gradus, gressus, portae) jsou tři: obřadem přijetí mezi katechumeny se vstupuje do katechumenátu, obřadem vyvolení do období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe a slavením iniciačním svátostí do mystagogie, která, jak vyplyne i z následujícího výkladu, není časově omezena. V širším slova smyslu mystagogie končí naším posledním Nunc dimittis při přechodu na věčnost.

Podle mého názoru je prospěšné zdůrazňovat katechumenům, že je přechodové rituály proměňují, pokud ovšem my sami v to dostatečně věříme...

Nevnímejme tento postup ale odděleně od liturgického roku. Liturgický rok je dle koncilní konstituce o liturgii Sacrosanctum concilium sám Kristus přítomný ve své církvi[13]. Nejde jen o nějakou okolnost. Nyní odbočím, nezřídka se křtí malé děti v sobotu ráno. Jaké tím dáváme poselství svým věřícím a samotným rodičům?

Prekatechumenát

Když už k nám někdo přichází, přihrává nám ho Duch svatý. Není to tabula rasa („nepopsaný list").

Naši snahu v tomto období výstižně a přitom obecně vyjadřuje rubrika: „Orationibus aptis adiuvare", tj. „pomáhat vhodnými modlitbami" (OICA 13). Možná teď řeknu docela banální věc, ale onou přiměřenou modlitbou pro sympatizanty rozhodně není Otče náš a Zdrávas Maria.

Na základě svých skromných pastoračních zkušeností jsem přesvědčen, že toto nezávazné stadium nabývá v dnešní době stále větší důležitosti.

Přechod do katechumenátu může být dosti delikátní záležitostí. Tím začíná formální příprava na křest. Taková cesta se v představách Ježíšových svobodymilovných fanoušků rovná „zařazení se do řady, do jedné škatule a jedeme podle doporučeného povinného plánu, bez přihlédnutí k individualitě osobnosti, jak ovce tažená na porážku, jen sklopit hlavu a za pastýřem a nic se neptati"[14].

Cílem opravdu není ukvapeně přivést ke svátostem.

Obřad přijetí mezi katechumeny

Obřad přijetí mezi katechumeny je velmi působivý. Katechumeni jej prožívají opravdu silně. Najednou cítí, že jejich dosavadní úsilí nabírá jasnější směr a získává na kvalitě.

V typické latinské edici se mluví také o tom, že se do tohoto obřadu může zařadit odřeknutí se pohanských kultů a okultních praktik.[15] Nevím, jestli nenazrál čas začlenit tento rituální prvek i do našich českých a moravských podmínek.

K tomuto účelu se mi však zdá vhodnější alternativní rituální sekvence zařazená mezi textus varii (hlava šestá), protože se zde vyjmenovávají aktuální formy okultismu jako amulety, věštění, magie atp.

Součástí obřadu je i signatio, tedy poznamenání křížem na čele. Dává se tím najevo, že se katechumen ještě nepodílí na svátostném životě, ale už jaksi patří do Boží rodiny (sv. Augustin)[16].

Zajímavé je, že předání knihy Písem je situováno právě do tohoto obřadu. Něco podobného nalézáme ve starých sakramentářích pod názvem porrectio evangeliorum, doslova snad „pokládání evangelií", které se ale konalo spolu s ostatními traditiones, tj. „předáními", tedy Symbola a Modlitby Páně.

Vstup do katechumenátu se má zaznamenat do příslušné knihy, tedy liber catechumenorum. Podle dispozic této liturgické knihy máme mít ještě jednu knihu, v níž se zaznamenává obřad vyvolení, liber electorum. Obávám se ale, že tato ustanovení vznikla pro podmínky v pravém slova smyslu misijních zemí. Já bych navrhoval jednu jedinou knihu, do níž by se zapisoval celý iter, tedy cesta jedince s rozhodujícími přechodovými rituály.

Katechumenát

Katechumenát je obdobím naslouchání.

„Pro víru je (...) charakteristické to, že pochází ze slyšení, že je přijetím toho, co jsem nevymyslel, takže myšlení ve víře je vposled vždy promýšlením toho, co bylo předtím slyšeno a přijato.

Jinak řečeno: ve víře má slovo přednost před myšlenkou, její struktura se liší od uspořádání charakteristického pro filozofii. (...) Víra přistupuje k člověku zvnějšku, a právě to je pro ni podstatné. Víra - znovu to zopakujme - není to, co jsem si sám vymyslel, nýbrž to, co mi bylo řečeno, co mě - jako to, co nebylo a ani nemohlo být člověkem vymyšleno - zasahuje, volá, zavazuje. Pro víru je podstatná právě ona dvojdílná struktura ‚Věříš?‘ - ‚Věřím!‘, ona forma oslovení zvnějšku a odpovědi na ně. Není proto nic mimořádného, musíme-li až na nepatrné výjimky přiznat: K víře jsem se nedostal soukromým hledáním pravdy, ale přijetím toho, co mi už takřka předem vyšlo vstříc."[17]

Místem, kde dochází k tomuto vpravdě fundamentálnímu aktu slyšení a odpovědi je bohoslužba: „K víře patří účast na bohoslužbě."[18]

Nedílnou součástí katechumenátu jsou i krásné exorcismy a žehnání.

Téměř všechny předložené exorcismy jsou adoptovány z jiných, tedy východních obřadů. To je v intencích koncilu: formule se mají čerpat ze starších předloh, až v poslední instanci se mají vytvářet nové. Připouštím, že tento metodický postup nemusel být nejšťastnější:

Jak vidíte, až na malé výjimky jde o kristocentrické skladby. Dávno před tím, než se liturgie jakýchkoli exorcismů rozvinula, postačilo vzývání Ježíšova jména, což ostatně potvrzují i Skutky apoštolské, Matouš 7,22 („Pane, Pane, což jsme v tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy..."), Marek 9,38 („Viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání zlé duchy..."; paralelní text u jiného synoptika Lk 9,49)

Jak sami vidíte v naší souhrnné tabulce, jediná vskutku římská formule nese číslo 121, začínající slovy Da, quaesumus, catechumenis nostris..., a pochází z Gelasiova sakramentáře.

Žehnání se uděluje zvláštním způsobem: nejprve se recituje modlitba a pak se vkládají v tichosti na každého zvlášť ruce.

Já konám exorcismy a žehnání před setkáním katechumenů na faře.

Mohou se účastnit katechumeni eucharistické bohoslužby? Rubrika odpovídá nesmlouvavě a zdvořile: „Opportet, ut comiter dimittentur", tj. „Je vhodné, aby byli zdvořile propuštěni" (PS/OICA 19/3). Bylo by zajímavé, kdybych nyní nechal hlasovat, kolik z nás dbá o to, aby katechumeni opustili před začátkem eucharistie chrám.

Jak dlouho má v obnovených obřadech trvat katechumenát? „Nihil ergo a priori definiri potest", tj. „Nic se tedy nedá předem stanovit " (PS/OICA 20). Římsky vyhýbavá odpověď.

Dosud neexistují, pokud je mi známo, nějaké katechetické směrnice pro katechumeny. Asi by to prospělo. Nestačí jen nabádat kněze, aby svědomitě plnili obřady spojené s katechumenátem.

Velmi zajímavý problém se týká manželství mezi katechumeny. Ordo initiationis christianae adultorum mluví jasně o tom, že katechumeni mohou žádat o sňatek. Svatební obřady nejsou v tomto bodu příliš srozumitelné. Kodex kanonického práva také katechumenům přiznává toto praerogativum, a to v kán. 206 (Z latinského prae, tj. předem, a rogare, tj. žádat: katechumen, ačkoli ještě není součástí Božího lidu, může církev předem žádat o něco, co patří věřícím. Nejde tedy ve vlastním slova smyslu o „právo", jak to překládá české oficiální vydání Kodexu, ani o privilegium. Odpovídající český výraz nejspíš nenajdeme, proto se uchyluji ke slovu cizímu.). Skutečná kanonická pozice ovšem není jasná; současná administrativní praxe, alespoň v olomoucké arcidiecézi, proto sňatek mezi dvěma katechumeny nedovoluje.

Obřad vyvolení

Obřad vyvolení jsem, žel Bohu, nikdy nekonal.

Jedná se o stěžejní bod celého katechumenátu (Cardo totius catechumenatus - OICA 23). A jaké je jeho teologické poselství? Bůh sám si volí děti jménem církve. Něco podobného můžeme vysledovat i u tzv. přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství. „Církev přijímá vaše předsevzetí s radostí. Ať sám Bůh dokoná, co ve vás započal."[19]

Také můžeme říci, že katechumen na své duchovní pouti už zaslechl nejedno Boží volání, tohle je poslední před křtem a největší.

Velmi působivé, že za kandidáta v úvodním dialogu hovoří kmotr, jistou paralelu můžeme vidět například u jáhenského a kněžského svěcení[20]. Dobře víme, jak oblíbená byla v posledních letech teologická diskuse na téma: Jaká spojitost existuje mezi kněžstvím služebným a tím křestní?

V úvodu samotného obřadu se modlíme po krásné výzvě, propůjčené z Apoštolské tradice, za katechumeny; kadidáti posléze vyjadřují své předsevzetí (OICA 146).

Velmi působivá je orace pronášená nad klečícími katechumeny, jíž se uzavírají prosby nad vyvolenými. Nabízíme její volný překlad z české verze liturgické knihy:

„Bože, všechno, co jsme a co máme, je tvůj dar, tyjsi náš milosrdný Otec, ty se nepřestáváš smilovávat nad hříšníky; vyslyš modlitby své církve a dej jí radost z nového pokolení: učiň, ať náš katechumen patří mezi syny tvého zaslíbení a dej mu svou milost a svůj život. Skrze Krista, našeho Pána. Amen."[21]

Tato modlitba je převzata z Gelasiova sakaramentáře[22]. I zde má celebrant možnost použít novou alternativní modlitbu, která odráží učení Pia X: vše obnovit v Kristu - omnia instaurare in Christo.

Posledních čtyřicet dní před křtem neposkytuje církev vyvoleným ani tak katecheze, ale její služba nese rysy duchovní obnovy.

Bezprostřední příprava na křest

Bezprostřední příprava na křest začíná za řádných podmínek třetí nedělí postní. Tehdy podle Thomase Talleyho začínala původně příprava na Velikonoce[23]. Dodnes poslední tři neděle před Květnou nedělí nesou jasně křestní ráz.

O třetí, čtvrté a páté neděli se konají scrutinia, od latinského scrutari - „zkoumat". Bůh, biblicky řečeno, „zkoumá srdce", proniká je a proměňuje svou milostí.

Téma každého ze skrutinií krouží okolo nedělního evangelia: samařská žena, uzdravení slepce od narození a Lazarovo vzkříšení. Díky tomuto výběru perikop nemůžeme přehlédnout, že skrutinia nejsou jen trojnásobnou reprízou téhož představení, ale nabývají na naléhavosti a intenzitě a postupně odkrývají, jaké účinky zanechává křest v duši člověka.

Po každém ze skrutinií nalézáme krásné kristologické orace. Už z tohoto zaměření na Kristovo jméno znovu chápeme, že jde vpodstatě o exorcismy. Je nezbytně nutné číst tyto skvělé euchologické formule pozvolna, aby účastníci bohoslužby a hlavně naši kandidáti křtu postřehli narážky na hlásané evangelium. Tyto tři orace nám vlastně nabízejí celistvou křestní teologii.

Katechumen během skrutinií dlouho klečí v čele shromáždění, což umocňuje působivost tohoto obřadu.

Další výraznou součástí bezprostřední přípravy na křest jsou tzv. předávání pokladů církve, neboli traditiones, křestní víry a Modlitby Páně:

1. Traditio - redditio symboli: Tento obřad v dnešní době nabývá na významu. Usnadňuje identifikaci nastávajícího křesťana s učením jeho církve. Nespasí nás jakákoliv víra, nýbrž jen ta, kterou hlásal Kristus a kterou předali apoštolové jako očití svědkové.
   Nepřehlédněme pěknou monici („výzvu" - OICA 186) pocházející z Gelasiova sakramentáře[24]:
   „Předstupte před toto shromáždění, neboť církev vám chce svěřit své vyznání víry. Víte, že v Písmě svatém stojí, že ten, kdo uvěří v Krista, bude z víry Kristovy ospravedlněn. Otevřete proto své srdce a poslyšte, jak Kristova církev vyznává svou víru. Do těchto několika prostých vět vložila církev to, co přijala od Pána Ježíše a jeho apoštolů. Otevřete se Božím tajemstvím, přijměte tuto víru a naplňte ji svým životem."
   Rituální sekvence končí modlitbou nad vyvolenými, opět z Gelasiana[25].
   Složení vyznání víry (redditio) se koná o Bílé sobotě.
2. Traditio Orationis dominicae: Obřad složení modlitby Páně se koná, na rozdíl od Symbola, jakmile budou křtěnci „poprvé slavit eucharistii" (srov. OICA 187). Modlitba nad vyvolenými (OICA 192) je opět z pokladnice Gelasiova sakramentáře[26].

Katechumenům je třeba předat i v písemné formě znění obou textů. Vůbec by nevadilo, kdybychom jej nechali ztvárnit nějakým uměleckým způsobem, např. formou svitku, nebo na hliněném střepu, nebo na polovině poutnické hole. Zůstane jim pak pěkná památka na milníky jejich duchovní cesty.

Dodejme, že traditiones nemají pevný termín. Prameny římské liturgie v tomto bodu také nejsou zajednou (GeV a OR, XI).

Vyvolení dostávají během bezprostřední přípravy na křest i nové jméno. Mnozí si v jeho výběru libují, jiní to přenechávají na svých kněžích.

Zmiňme se také o velkém exorcismu a mazání olejem katechumenů. Jde sice přísně vzato o fakultativní obřad, ale já bych rozhodně nedoporučoval ho vynechávat. Ona dobrovolnost je ústupkem japonským katolíkům, kteří se na veřejnosti vyhýbají jakýmkoli dotykům.

Teologie mazání olejem katechumenů je hutná a poučná. Mažou se ruce jako nástroje předurčené k lítému boji. Onen boj však někdy bude připomínat trpné snášení bolesti, po vzoru našeho ukřižovaného Pána. Ne nadarmo svatý Augustin aplikuje známý žalmový verš na trpícího Spasitele na dřevě kříže: „On učí mé ruce bojovat, mé prsty zápolit" (Ž 144,1). Kristus je vítězný atlet. Mažeme-li dospělým dlaně, připodobňujeme je k tomuto archetypu atleta.

Doplňuji, že v případě křtu dětí bychom měli mazat nejlépe na srdce. Ale pokud to dané podmínky nemumožňují? Nebylo by asi moudré nemazat vůbec, ale zvolit i v tomto případě ruce. Nemusíme si lámat hlavu nad tím, jestli mažeme na správná místa. I v tomto bodu se křestní římská liturgie, jak již víme, vyvíjela.

O Bílé sobotě se také koná obřad Efeta, inspirovaný známým Kristovým zázrakem. Symbolicky vyjadřuje nutnost milosti k přijetí Božího slova a ke spáse. Po příslušné perikopě z Markova evangelia (7,31-37 ) se celebrant palcem dotýká pravého i levého ucha a rtů zavřených úst čekatele křtu a říká: „Efeta, to jest ´Otevři se´: k chvále a slávě Boží vyznávejte víru, kterou jste přijal(a)."

Křestní obřad zařazený do velikonoční vigilie

Dnes se křestní bohoslužba koná až po homilii. To se ale zpěčuje celé liturgické tradici Západu. Křtilo se na závěr velikonoční vigilie, tedy před novozákonními perikopami. Důvod této změny mi není znám a ani netuším, zda se o tomto bodu vedla v reformním soukolí vážnější diskuse. Proto se k této úpravě nemohu kompetentněji vyjádřit. Redaktoři obřadu zřejmě usilovali vytvořit jednodušší, lineárnější schéma obřadu, kde bude figurovat jen jedna „bohoslužba slova".

Místo křtu

Místo křtu má připomínat slovy sv. Cyrila Jeruzalémského „předsíň královského paláce"[27]. „Vstup do prostoru baptisteria se (...) stává okamžikem, který je doslova obtěžkán slávou, jelikož znamená uvedení do církve, a tedy návrat do rajské zahrady."[28] Křestní lázeň se podobá mateřskému lůnu i hrobu. Jako kněží činní v pastoraci si však musíme položit otázku, zda dějiště našich křtů ony ušlechtilé ideje připomínají. Jak kdy.

Možná i vás pohoršuje, když někdo boční oltáře degraduje na odkládací stolík liturgických potřeb. Stařičký oltář zůstává oltářem, ba i po Druhém vatikánském koncilu. Dokonce jsem viděl, naštěstí jen na fotografiích, že si jeden kolega za pracovní „ponk" vybral i současný oltář versus populum („směrem k lidu"). Odbýt křestní obřad u oltáře skýtá nepopiratelnou výhodu: liturg se nemusí namáhavě přemísťovat sem a tam. Neměla by být ale naší trvalou starostí i neverbální liturgická katecheze? Účastníci bohoslužby si odnášejí sdělení, které si vytvořili nejenom na základě našich slov, ale především na základě našich pohybů a úpravy místa. Dáváme poselství nejen tím, co konáme, ale i tím, co nekonáme či přímo opomíjíme.

Nejsem si jist, zda ve všech kostelích, jež se těší křestnímu prameni, nabyde návštěvník dojmu „vlhkého lůna rybníka". Učme lidi, aby upínali v těžkostech i radostech zrak ke své křtitelnici a zamilovali si ji podobně jako naši velcí básníci[29].

Je škoda, že k našim běžným křtitelnicím se vystupuje, i když by se mělo spíše sestupovat, jakoby do pekel, spolu s Kristem[30].

1. Bohoslužba slova

Druhý vatikánský koncil si přál, aby v liturgii svátostí byl dán významnější prostor čtení Božího slova. Je třeba docenit perikopy velikonoční vigilie. Spolu s epištolou a evangeliem[31] jde dnes o poslední slyšení Božího slova bezprostředně vedoucí k víře (fides ex auditu).

O daných perikopách bychom mohli dlouze hovořit, ale snad neuškodí, pokud podtrhneme svým křtěncům, že všechny hovoří o kráse jejich církve. Do ní za chvíli budou patřit.

Dodejme malou poznámku týkající se křtu dětí: Součástí ordo baptismi parvulorum jako takového nikdy nebylo čtení Božího slova, alespoň ve smyslu dnešní „bohoslužby slova". Dnes máme v rukou antologii biblických textů, kterou se s ohledem na dobro věřících nemusíme bát přizpůsobit daným podmínkám. Každé slavení křtu tak dostává svůj jedinčný ráz.

2. Litanie jako rituální crescendo

Litanie mají v křesťanské liturgii důležité poslání: připomínají crescendo. Pozorný posluchač si nemůže nevšimnout, že se chýlí k opravdovému vrcholu skladby; zvuk vodního živlu sílí, aby mocně vyústil ve svěcení vody: „Prosíme tě, Bože: Ať skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého, aby všichni, kdo budou ve křtu spolu s Kristem pohřbeni, ve křtu s ním také vstali ze smrti k životu."

Těžko bychom hledali v křestních obřadech dynamičtější modlitby, než jsou právě litanie. Rubrika předpokládá, že se zpívají.[32] Prostá recitace by tuto důmyslnou kompozici mohla zahalit do nevkusného hávu rutiny a nudy. Oroduj za nás, oroduj za nás, oroduj za nás až do omrzení. Díky zpěvu nádherně vynikne ono modlitební vlnobití, jedna vlnka střídající druhou a tříštící se o pevninu Božího milosrdenství. Jako když se v proslulé Smetanově symfonické básni několik menších potůčků nakonec vleje do velkého toku, do té Vltavy vinoucí se okolo Vyšehradu. Děláme dost proto, abychom vedli své farníky k uvědomělejším odpovědím na jednotlivé invokace?

A nezapomeňme ani na antropologický rozměr litanií. V těch krátkých větách tušíme celou duchovní cestu svých katechumenů: Kolika úžlabinami a skalisky ta čistá křestní voda musela projít, kolik vírů překážek musela překonat, aby nakonec dorazila k cíli, do tohoto farního kostela, mezi tyto věřící křesťany?

Všichni vzývaní svatí, s výjimkou andělů a Jana Křtitele, vyrostli z křestních vod a nyní z nich vyklíčí jména nová!

Litanie postupují stejnou metodou jako obvyklé přímluvy: od proseb všeobecných („Měj s námi slitování, vysvoboď nás, Pane.") až k přímluvě za samotné vyvolené: „Dej těmto vyvoleným, ať se ve křtu narodí k tvému životu. Prosíme tě, vyslyš nás."[33] Zároveň se přibližuje, jak se tento zázrak uskuteční: Kristovým vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním, jakož i sesláním Ducha svatého.

Litanie se odehrávají u křtitelnice. Obvykle se při nich klečí, což ovšem neplatí o Velikonocích, kdy je tento postoj od dávnověku přímo zapovězen.[34] Při velkém počtu křtěnců mohou litanie doprovázet samotný průvod křtěnců a kmotrů ke křtitelnici[35], což nelze než doporučit.

Litanie odhalují univerzalistický ráz daného obřadu: silně se v nich projevuje důležitost přítomného společenství. Svaté povolání těchto vyvolených je vlastně výsledkem vytrvalých proseb věřících. Shromáždění nedotváří pouze slavnostní náladu, ale je ponořeno do tajemství Božího povolání. Hle, další pádný důvod, proč se vyvarovat za normálních okolností křtu dospělých (či dětí) v sobotu ráno, v úzkém kruhu rodiny atp.

3. Svěcení vody

Světicí formule pochází z Gelasiova sakramentáře[36]. Tato eulogie se dělí do čtyř hlavních částí: po oslovení (Deus, qui invisibili potentia per sacramentorum signa mirabilem operaris effectum - Všemohoucí, věčný Bože, tvá neviditelná moc působí, že svátosti jsou viditelným znamením tvé milosti) následuje chvalozpěv na vodu nahlížený očima spásných dějin: stvoření světa, potopa, Rudé moře, Kristův křest v Jordánu a jeho probodený bok, příkaz učit a křtít. V epikletické části se pak žádá: „Shlédni tedy, Bože, na svou církev a otevři jí pramen vody, tryskající do života věčného. Kéž tvůj svatý Duch učiní tuto vodu znamením milosti tvého jednorozeného Syna: Ať svátost křtu smyje všechno staré a špatné, aby člověk, stvořený k tvému obrazu, povstal z vody a z Ducha svatého k účasti na tvém životě..." Doxologie stvrzuje tuto velkolepou modlitbu.

Domnívám se, že prosba o to, aby Bůh otevřel „pramen vody, tryskající do života věčného", vyjadřuje notnou dávku pokory. Obrácení, znovuzrození nemůže uskutečnit nic jiného než milost. Katechumenát, to dlouhé a poctivé údobí, nebylo ničím jiným než časem, kdy se člověk disponoval na přijetí Boží milosti.

Někteří kněží mají nedůvěru k této formuli, protože se v ní nenachází symbol kříže. Jiným se zase zdá zdlouhavá, proto volí dialogický způsob. Přiznám se, že osobně jsem ještě ani jednou nepoužil k žehnání vody dialogické formy.

4. Zřeknutí se zla a vyznání víry, vyznání víry a křest

Zřeknutí se zla a vyznání víry tvoří jeden ritus.[37] První dvě formule[38] jsou tradiční, třetí je vytvořena ex novo („nově").

Proč se užívá dialogické formy: „Věříš?" - „Věřím."? Mohli bychom nabýt dojmu, že vznikla nasekáním původně souvislého textu. Ale přesný opak je pravdou. „Křesťanská nauka neexistuje ve formě oddělitelných článků víry, nýbrž v jednotě symbolu, jak křestnímu vyznání víry říkala prvotní církev."[39]

Zjišťujeme, že církev nedostala svou víru formou nějakého manuálu, ale jen jako „symbolum" v jeho klasickém významu.

„‚Symbolum‘ (symbolon) pochází z řeckého slovesa ‚symballein‘, což znamená: spadat, skládat, dávat dohromady. V pozadí vidíme antický obyčej: dvě do sebe zapadající části prstenu, hole nebo tabulky byly poznávacím znamením hostů, poslů nebo smluvních partnerů. Vlastnit jednu ze dvou k sobě patřících částí opravňovalo člověka k přijetí nějaké věci anebo prostě k přijetí pohostinství. Symbolum je částí celku čekající na to, že bude doplněna druhou částí, aby se tak vytvořilo vzájemné poznání a jednota. Symbolum je výrazem a umožněním jednoty. (...) Každý člověk má víru v rukou jen jako ‚symbolon‘, jako nedokonalý a odlomený kus, který svou jednotu a celistvost získá jen ve spojení s druhými. Jenom v ‚symballein‘, ve vzájemném sjednocení s lidmi, se může uskutečnit i ‚symballein‘ jako sjednocení s Bohem. Víra si žádá jednotu, svolává ty, kdo věří stejně - svou podstatou je zaměřena na církev. Církev není nějakým druhotným organizováním idejí - to by bylo něco naprosto nepatřičného a dalo by se to v nejlepším případě chápat jako nutné zlo. Církev k víře nezbytně patří, smyslem víry je totiž sjednocování ve společném vyznání a klanění. Tento pohled však ukazuje i jiným směrem: I církev sama jako celek má víru v rukou vždy jen jako symbolon, jako odlomenou polovinu, která vyslovuje pravdu jen tím, že ustavičně odkazuje sama nad sebe, na to, co je zcela jiné. Jen skrze tuto ustavičnou rozlomenost symbolu proniká víra jako neustálé sebepřekračování člověka k jeho Bohu."[40]

Křtěnec se svým vyznáním Apoštolského symbola vlastně přihlašuje i k dějinám své církve: Přihlašuje se ve třetím tisíciletí ke všem dosavadním statečným obhájcům pravé víry. Přistupuje k církvi, založené na apoštolech, k církvi na Západě a zvláštním způsobem k církvi římské. Zároveň v těch několika „prostých větách" (GeV, 310) vyznává její slabost i velikost:

„K realitě víry ve světě patří i to, že odvážný skok vstříc nekonečnu, jejž víra představuje, se uskutečňuje v onom zmenšeném lidském měřítku; že i zde, kde se člověk odvažuje zjevně toho nejvyššího, čeho je schopen, totiž překročení svého stínu vstříc smyslu, jenž člověka nese, postrádá jeho konání ryzí a ušlechtilou velikost a ukazuje člověka jako bytost rozpolcenou, jež je ve své velikosti ubohá a přitom ve své ubohosti stále veliká."[41]

Symbolum je střípkem celku, ale také cestovním kompasem, jde o kotvu obrácenou k nebesům.

 Z Priscilliných katokomb v Římě

„Křesťanství není systém poznatků, ale cesta. My věřících není jakýmsi podružným dodatkem pro prostoduché, ale v určitém smyslu je přímo podstatou věci - společenstvím bližních je realitou existující na jiné rovině než pouhá ‚idea‘. Přichází-li platonismus s ideou pravdy, pak křesťanství přináší pravdu jako cestu; teprve pravda jako cesta se stává pravdou pro člověka. Pravda jako pouhé poznání, pouhá idea, postrádá účinnost; pravdou pro člověka se stává jako cesta, která si na něho činí nárok a na kterou člověk může a musí vstoupit."[42]

Vyznání víry v křestním obřadu není nějakou právní podmínkou křtu. Uprostřed poezie celého obřadu je vyznání víry opravdovým odevzdáním se Bohu. V popředí zájmu tedy rozhodně stojí credere Deo („věřit Bohu"), aniž bychom tím umenšili objektivní obsah víry (credere in Deum - „věřit v Boha").

„Víra znamená pohyb celé lidské existence;" - prohlašuje teolog Ratzinger - „mám-li užít Heideggerových slov, pak víra znamená ‚obrat‘ celého člověka, obrat, který bude napříště trvale určovat strukturu jeho bytí. Událost trojího zřeknutí a trojího slibu a s tím spojené trojásobné ponoření jakožto symbol smrti a vzkříšení k novému životu zřetelně objasňují, čím víra skutečně je: obrácením, proměnou existence, obratem bytí."[43]

Vyznání víry se odehrává v církevním kontextu, přihlíží mu totiž společenství křesťanů. Starší věřící se sytí jako chlebem, když slyší vyznání svých nastávajících bratří, a oni je svým vyznáním utvrzují v téže víře. Proto miluji onen jásavý závěr (absoluci), který zaznívá při křtu dětí: „Tak věříme. Tak věří církev a tuto víru vyznáváme a ona je naší slávou v Kristu Ježíši našem Pánu."[44]

Zažil jsem, že kněz při samotném obřadu naváděl křtěnce či jeho rodiče, co mají říkat. „Nejdříve odpovíme třikrát ano a pak třikrát věřím." Kromě toho, že to působilo dojmem nepřipravenosti, celý tento ritus byl ochuzen o svou svěžest. Vyznání katechumenů přestalo nést rysy individuálního přilnutí k víře a stalo se plněním.

Chtěl bych upozornit na to, že vyznání víry a obmytí křestní vodou tvoří jako by dvě strany jediné mince. Proto se nedivme tomu, že každý neofyta vyznává sám za sebe svatou víru a že to děláme ještě jednou při obnově křestních slibů. Jestliže Obřady uvedení do křesťanského života a dokonce i druhé vydání Římského misálu nechávají určitou pochybnost, třetí vydání už jasně nařizuje obojí. My si to můžeme ověřit ze „sympatického" Dodatku k Českému misálu[45]:

„Potom kněz jednotlivě od každého dospělého křtěnce [zvýraznění autora] a, mají-li být pokřtěny také malé děti, společně od jejich rodičů a kmotrů vyžádá trojí vyznání víry, jak je to uvedeno v křestních obřadech.

Je-li počet křtěnců velký, může se obřad upravit tak, že hned po odpovědi křtěnců, kmotrů a rodičů celebrant vyžádá a přijme obnovu křestních vyznání všech přítomných.

Následuje křest dospělých křtěnců a dětí."

Jinými slovy, za určitých okolností, žel Bohu, je možno všechno. I zde však zůstal určitý mantinel: je nutný „velký počet křtěnců". To se v našich podmínkách asi nenabídne tak často. Snad v katedrálních chrámech nebo studentských personálních farnostech. Ale i tam je přece možné do křtu zapojit několik křtitelů! Lépe tak vysvitne onen zvláštní vztah, který se ustanovuje mezi křtěncem a udělovatelem. I rodiče o tom bývají přesvědčeni, když ukazují svým dětem: „Tento pan farář tě pokřtil."

Překvapilo mě, že u křtu několika dětí (infantes) se koná před samotným svátostným obmytím společné vyznání víry[46].

Já se tedy rozhodně stavím za jednotlivé vyznání víry. Vůbec nejde o „zbytečné zdvojení", proti němuž tak rozhodně vystupoval II. vatikánský koncil[47] a Consilium. O tom, že víru vyznával každý zvlášť a ne hromadně se dočítáme, jak dobře víme z předchozího výkladu, už v Apoštolské tradici. Je to v perfektní shodě i s biblickými kořeny[48] této, máme-li užít slov sv. Ambrože, „svátosti víry" [49].[50] Právě proto se v římských katakombách znázorňuje křtitel se svitkem v ruce, svitkem popsaným křestní vírou.

Nepřehlédněme tedy tu rubriku, která velí: „219. (...) celebrant klade čekateli křtu (každému zvlášť) [zvýraznění autora] tyto otázky. (...) Hned po poslední odpovědi následuje obmytí křestní vodou."

Můžeme být vděčni českým bystrým redaktorům, protože zkrácená varianta nepronikla do textu Obřadů uvedení do křesťanského života. V latinské, typické verzi se však píše: „219. Post professionem fidei quisquis statim immergitur vel abluitur. Quando baptizandi numerosiores sunt, professio fidei ab omnibus simul vel a pluribus simul fieri potest [zvýraznění autora].", tj. doslova „Po vyznání víry každý je ponořen nebo obmyt. Pokud jsou četnější ti, kdo mají být pokřtěni, vyznání víry mohou konat současně buď všichni anebo po několika."

Katakomby sv. Petra a Marcelina

Myslím, že by nebylo vůbec špatné, kdybychom věřící instruovali ve vhodném okamžiku, kdy budou vyznávat víru výlučně křtěnci. Křtíme-li více osob, nebojme se, že obřad bude zdlouhavější. Hromadným vyznáním víry opravdu nevynikne křest jako svátost víry.

Ještě si všimněme, že indikativní křestní formule („Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.") je zvláštností obřadu římského a koptského. Jinde se setkáváme výhradně s formulí deklarativní (např. v byzantské podobě: „Boží služebník je křtěn.").

Záleží na svobodné volbě celebranta, jakému způsobu křtu dá přednost, lití či ponořování? Nejspíše ano. Pokud je mi známo, v Čechách a na Moravě se jedná o dva povolené způsoby křtu, protože biskupská konference se v daném bodě nijak nevyjádřila[51].

A jaké má být z hlediska liturgisty množství vody, křtí-li se litím? Doporučoval bych užívat zdravou míru. Ani ne malá konvička, ani ne kbelík. Teď neužívám kategorií platnosti či neplatnosti svátosti. Vody musí být alespoň tolik, aby byl úkon autentický. Jde přece o lití. Na druhé straně trvat na velkém objemu vody by mohlo zastínit svátostnost tohoto obřadu. Méně vody skrze Boží milost působí velké divy.[52]

Po křtu by mělo následovat - slovy liturgické knihy - krátké zvolání lidu („brevis acclamatio populi"). My tuto drobnost zpravidla přehlížíme. Může se jednat např. o zpěv žalmů.

5. Role kmotrů

Role kmotrů je při křtu oproti předchozím obřadům neverbální: klade pravici na rámě vyvoleného. Za křtěného už nemluví. Všimněte si laskavě, že jsem nepoužil obratu: Nedělá nic. My kněží míváme to pokušení zdůrazňovat v liturgii slovo. Pro zasmání: Kdysi mi jeden kolega prohlásil, že na pohřeb babičky nepřijede, protože už měl dvě mše svaté a že by tam stejně nic nemohl dělat.

Od kmotra se očekávají ještě dvě služby, nyní musíme ale přeskočit. Kněz přijímá paškál a kmotr od jeho plamene zapaluje pro svého kmotřence křestní svíčku. Kmotr neofytu obléká do roucha.

Možná se teď dopustím nepatřičného přehánění. Kmotr nese rysy Jana Křtitele. „On musí růst, já však se menšit" (J 3,30). Jeho hlavní poslání bylo podporovat katechumena během přípravy na křest, aby vytrval na cestě víry ve společenství. Při křtu už nechává jednat „ženicha církve" (J 3,29).[53]

Nyní si dovolím trochu štiplavou poznámku: naši křtěnci a biřmovanci dnes mají velkou nouzi o kmotry. Nezavinili jsme si to ale částečně sami? Hned přiblížím svou úvahu: Na kmotry, jak známo, klade Kodex kanonického práva pochopitelné požadavky. Mají být vzorní svým křesťanským životem, mají být nejen pokřtěnými, ale i biřmovanými katolíky. Je nutné, aby přistoupili alespoň k prvnímu svatému přijímání. První svaté přijímání? Takové snad ještě najdou, ale biřmované? Těch je jako šafránu. Podmínky, za kterých někoho připustíme k biřmování, jsou pro mnohé dospělé neúměrně vysoké, ba přímo nedostupné, a tak naši křtěnci leckdy připomínají truchlivé panny na bále, jimž jejich sokyně při dámské volence vyfoukli poslední slibné tanečníky.

6. Staré a nové šatstvo

Dovolím si upozornit na to, že v současných obřadech se už výslovně nehovoří o svléknutí starých šatů. Důvody tohoto opomenutí můžeme ale tušit (snad kvůli zachování cudnosti).

Pěkně rozpracovává teologii šatu Maria Campatelli ve své knize Křest. Každý den u pramenů nového života:

„Máme-li na zřeteli odpor, kterým se vůči nahotě vyznačoval semitský svět, (...) a vezmeme-li v úvahu pavlovské obrazy v Řím 13,14 („oblečte se v Pána Ježíše Krista"), Gal 3,27 („vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista"), 2Kor 5,4 („nechtěli bychom být svlečeni, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni") se základem ve Flp 2,7-8, pochopíme brzy, jak se na místě protínání všech těchto prvků mohl zrodit výklad dějin spásy, který vycházel z oblékání a vysvlékání šatů."[54]

Odložení starého člověka, návrat k prvotní Adamově nevinnosti (klasicky nazývaná paresií), svoboda mluvit před Bohem s odhalenou tváří tak, jak to měl uprostřed zahrady ve zvyku první člověk. Mezi odložením šatů a modlitbou Páně je úzká souvislost.

„Kristus přišel, aby se nechal pokřtít. Sestoupil a v křestní vodě odložil roucho slávy, aby tam zůstalo pro Adama, který je ztratil."[55]

Vynechala-li se zmínka o svéknutí starých šatů, na přijetí bílého roucha se už nezapomnělo. Tento obřad jistě má svůj smysl sám o sobě, ale nabyl by plného významu, kdyby se před tím mohlo jistým, samozřejmě cudným způsobem naznačit odkládání starého oblečení. To je ale spíše návrh k diskusi.

A jaký střih by měly ony nové šaty mít? Takový, aby odrážely Kristův jas na hoře Tábor. Jsou to šaty, které nás uschopňují ke svatební hostině, k účasti na Eucharistii. K naší lítosti se ve formuli, jež doprovází předání bílého roucha, tento eucharistický motiv vůbec neobjevuje:

„N., Bůh vás oblékl v Krista a učinil z vás nového člověka. Znamením této důstojnosti je bílé roucho, které dostáváte. Doneste je bez poskvrny až před soud našeho Pána, Ježíše Krista, abyste měl život věčný." (OICA, 225)

Jak se ale pojí idea odkládání starého člověka s ideou soudu, není vůbec zřejmé.

Sám používám bílé pelerínky, které šijí sestry kapucínky ve Šternberku. Dovolím si nesmělé doporučení: Varujme se tzv. recyklovaných roušek. Roušky se po křtu nevracejí do sakristie! Vždyť jde jen o symbolické obléknutí, namítne někdo. Právě proto, že je to symbolické, nemohu si dovolit úplnou fikci.

Svlékání rozhodně není jen explikativní obřad, nýbrž vyjadřuje bytostnou proměnu, něco, k čemu mohlo dojít až po přiměřené době příprav, tohle bylo vlastní poselství Basaldellovy bronzové sochy.

Biřmování

Dostáváme se až k biřmování. Kde se má biřmování konat, u baptisteria či v presbytáři? OICA připouští obojí. Dodatky k českému misálu však kupodivu mluví jen o presbytáři[56].

Materií biřmování je křižmo posvěcené biskupem, formou je mazání doprovázené neřímskou formulí[57]. Slova pocházejí z byzantského obřadu.

Protože si redaktoři uvědomovali, že se tím mění podstatné prvky ritu, je Obřadu biřmování předsazena apoštolská konstituce Pavla VI.

Tak výmluvný prvek slavení jako pozdravení pokoje je, Bohu žel, v současných obřadech poněkud nevýrazné[58].

Biřmování je předsunuta krásná modlitba pocházející z Gelasiova sakramentáře, v níž se kandidátům vyprošuje plnost mesiánského ducha[59]. Je doprovázena hromadným vkládáním rukou.

Už jsme se zmínili, že dnešní formou svátosti biřmování v římském ritu je mazání. Toto pojetí je rozhodně bližší východnímu chápání. Západní tradice oproti tomu spíše kladla důraz na individuální vkládání rukou. V současném římském obřadu se však čisté individuální vkládání rukou zcela nevytratilo. Dospělo se však ke zvláštní kompromisu: biřmující biskup při mazání drží pravou ruku vztaženou na temeni biřmovance.

Pozornému posluchači neuniklo, že se nám v obřadu biřmování vyklubala vlastně dvě vkládání rukou (společné a individuální). Setkali jsme se s ním už v syrské liturgické tradici. Z hlediska teologického je to velmi zajímavé. Biřmovanci jsou nejen vyznamenáni duchovní pečetí, ale jsou i společně začleněni do jediného Božího lidu a přebírají misijní poslání.

Je nezvyklé, že při řádném uvádění do křesťanského života nahrazuje biřmování pomazání křižmem. Bohužel to nemohu nijak vysvětlit. Z pramenů, do nichž jsme směli nahlédnout v první části, plyne, že už od Apoštolské tradice (3. století) se konají dvě pokřestní mazání. Každé z nich muselo mít své opodstatnění a smysl. Církev nikdy neužívala posvátných znamení jen jako. Acta Consilia ad exsequendam constitutionem de Sacra Liturgia podléhají stále státnímu tajemství, a proto se nedopátráme onoho proč. Osobně se domnívám, že redaktoři současného ordinis se chtěli vyhnout takovým obřadům, jejichž věroučné poselství by nebylo obyčejným účastníkům liturgie na první pohled jasné. Nic naplat, ritus a rubriky jsou k tomu, aby se dodržovali.

Naším velkým omezením je i to, že jsme schopni porozumět docela dobře symbolice šatu, svlékání i oblékání, ale téměř vůbec docenit symboliku oleje a mazání. Zůstává otázkou, zda upozadění křižma není zaviněno i „přeinstalováním" missy chrismatis ze slavnosti pomazaného Božího lidu na den kněžského svátku. Křižmo už totiž v mysli běžných věřících primárně nestéká po celém Kristově těle, ale jenom po rukou kněží. Jaké překvapení, když zjistí, že i oni byli při křtu jako děti mazáni!

V této souvislosti ještě připomenu, že nejpůvodnější využití křižma se váže opravdu na křest. O mnoho později se začne konat mazání oltářů, aby se ve vrcholném středověku objevilo mezi obřady kněžského svěcení.

První účast na svatém přijímání

První svaté přijímání neofytů se uskutečňuje pod obojí způsobou. Nejde o zvláštnost, ale o typické, tedy řádné, vzorové svaté přijímání. Nemusím připomínat, že podávám-li eucharistii sub utraque („pod obojí způsobou") neofytům, ipso facto („tím pádem") bych ji měl tímto způsobem vysluhovat i celému shromáždění. Omezit kalich na kněze a čerstvě pokřtěné nedává logiku a po symbolické stránce nesjednocuje křesťany, ale vytváří nejednotu. Bohu žel s podobně nelogickou praxí se setkáváme i při pontifikálních mších. Zatímco kněží při nich podávají Pána sub specie panis („pod způsobou chleba"), biskup ozdoben jáhnem sub utraque.

Kalich není žádný bonus pro mimořádné chvíle církevního života, ani nezdůrazňuje důstojnost biskupova úřadu! Ti, kdo jsou o tom přesvědčení, nezrazují vůli Kristovu? Pozor, abychom nikdy, za žádných okolností, ani pod záminkou ušlechtilých idejí, neinstrumentalizovali kalich přesvaté krve Ježíšovy.

Pití z kalicha mléka a strdí, o kterém se dozvídáme v Apoštolské tradici, nebylo do nových obřadů akceptováno.

Mystagogie

Po dlouhé, nelehké přípravě na křest skoro ani nevíme, co bychom těmto duchovním atletům ještě říkali. Někdy se mi zdá, že naše mystagogické úsilí je stejně slabé jako prožívání velikonoční doby. Celou svou pastorační snahu, um a vynalézavost totiž soustředíme do doby postní. My kněží jsme vyčerpáni z nekončících zástupů u zpovědnic a náročných příprav na slavení Svatého týdne. O Padesátnici, promiňte mi ten výraz, necháváme liturgii jen tak blaženě plynout.

Z krásných orací velikonoční doby plyne, že se právě v tomto období má naše radost umocňovat. Sami nadšení neofyté se ptají: „A co teď bude následovat? Co nám, matko církvi, nabídneš? Kde nás zapojíš?"

Ve svém srdci zakoušejí nejen radost, ale i odpovědnost za chod své církve. A je to bezesporu dobře. Ve farním společenství si začínají všímat věcí, které se jim nelíbí nebo líbí málo. Nebylo by dobré, kdyby k tomu byli neteční.

Bible je pro nás katolíky tzv. „normou normans", směrnicí nad každou směrnici, pravidlem usměrňujícím vše ostatní. Nechme se jí inspirovat i v naší mystagogii.

„Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi," vypráví evagelista Marek, „a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: ‚Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!‘ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami" (Mk 6, 30-32).

Po strhujících zážitcích mají apoštolové chuť rozvinout své aktivity. Neprosakuje zde i jejich jemná ješitnost? Nejsou to oni, kdo obrátí svět (nejlépe ku svému obrazu)! Ježíš jim dá citlivě najevo, že v jejich apoštolském poslání nejsou nejdůležitější misie, ale prosté přebývání se svým Mistrem a Veleknězem.

Skvěle to pochopila sestra Lazarova Marie, když usedla k Pánovým nohám a naslouchala. Vybrala si lepší úděl (srov. Lukášovo evangelium 10,42).

Jako faráři býváme vystaveni podobnému pokušení, když přivádím do církve nové křesťany. Není žádoucí využít jejich elánu, mladistvé svěžesti, neohleděnosti? Nemáme si z nich udělat styčné důstojníky? Je ale žádoucí za všech okolností kouti železo, dokud je žhavé? Nebývají ti nejnadšenější současně nejzranitelnějšími? Nemáme jim spíše dopřát určitou dobu hájení? Vždyť žít s Kristem není pracovní úvazek!

Izraelita nesměl být po své svatbě celý rok povolán do vojska. I když šlo o čestnou službu svému lidu, rodina byla přednější. Měl se „radovat se svou manželkou" (srov. Pátá kniha Mojžíšova 24,5).

Z těchto několika poznámek jistě tušíte, kudy se bude ubírat má odpověď. Ve starověku se čerstvě pokřtění nazývali „neofyty", tedy mladými rostlinkami. Nevystavujme tuto rostlinku prudkým vichrům, nechme ji hýčkat dlaní Ježíšovou, rukou zahradníka (srov. J 20,15), a zalévat svátostnou milostí. Nechť se naši křtěnci dobře zaposlouchají do jeho něžných písní a těší se z jeho nezištné blízkosti.

Je-li pravda, že Pán má pro každého zvláštní dar ku prospěchu všech („charisma", srov. List svatého apoštola Pavla Římanům 12,6), pak ho našim novým bratřím a sestrám ve vhodný okamžik v plné kráse odhalí. V tuto chvíli postačí, budou-li ochotni vyjít vstříc svému duchovnímu správci, pokud je požádá o nějakou službu.

Budeme-li tlačit na pilu, vystavíme je možnému neporozumění starších, usedlejších, možná i zasloužilejších farníků. „Co nám má co říkat tento neopeřenec?" Nemluvím nutně o žárlivosti; farní rodina si potřebuje zvyknout na nového sourozence.

Drazí kolegové, učme své neofyty, aby si vážili na první pohled unylé věrnosti průměrných katolíků: To, že chodí neděli co neděli do kostela, sice není ve vašich očích hrdinstvím, ani jejich ospalá modlitba, ale možná v tuto chvíli více nedokážou.

Na mystagogii můžeme nahlížet dvojím způsobem: V užším slova smyslu půjde o oněch padesát dní, kdy jsou naše mladé rostlinky ve světle reflektorů. Z naší strany by mělo jít o mystagogii záměrně koordinovanou. V širším slova smyslu však mystagogie pokrývá celé naše pozemské putování. Rozpíná se mezi první účastí na velikonočním tajemství a naším přechodem na věčnost.[60]

Odo Casel - pater et mystagogus - excurs

Slavného benediktinského mnicha - liturgistu z kláštera Maria Laach - nemusím obšírně představovat[61]. Po celý svůj vědecký život kroužil okolo jediného termínu: velikonoční mysterium.

Je známo, že slavíval se sestrami v Herstelle dávno před reformou obřadů Svatého týdne Piem XII. velikonoční vigilii uprostřed noci. Víme také, že jej stihl infarkt 28. března roku 1948 právě v okamžiku, kdy zazpíval: „Lumen Christi". Vydechnul velikonočního rána. To, o čem neúnavně kázával, stvrdil i smrtí.

Jeho duchovní dcery mu na náhrobek v místním kostele nechali vytesat: Erat nobis pater et mystagogus, tj. Byl nám otcem a mystagogem.

Něco podobného bych přál každému z nás, aby na nás farníci vzpomínali nejenom kvůli krásně opraveným svatyním, ale také kvůli tomu, že jsme je naučili rozlišovat v univerzu symbolů a vtáhli do posvátného dění.

Co pro Odona Casela znamená křesťanská iniciace, křest - biřmování - eucharistie? Vyjití z lůna matky Církve, uzpůsobení ke kultu a každodenní zasvěcování. A podle něho tkví i podstatný rozdíl mezi uzavřenými pohanskými mysterii a křesťanskou iniciací.

Zvláštní případy

Ještě mi dovolte jednu malou zmínku. Staré známé úsloví říká: Výjimka potvrzuje pravidlo. Nevím, jestli to platí i pro ritus. Také v Obřadech uvedení do křesťanského života máme dva zvláštní případy: jednodušší, kratší obřad křtu (ritus simplicior - brevior) a obřad použitelný pro iniciaci kluků a holek, kteří dospěli do školního věku.

Ohledně křtu školáků Mons. Bugnini píše: „Katecheze a obřady musejí být přizpůsobeny věku kandidátů." A dodává: „Bylo to poprvé v dějinách liturgie, co se o to církev pokusila."[62]

Kněz, který se bude pokoušet věrně sledovat liturgickou knihu, bude vystaven z jistých kruhů skoro nutně neporozumění. Bude nazýván „krutým". Právě proto někteří z nás raději kapitulujeme a dáme přednost jednoduchému obřadu. Tím se vyhneme nepříjemným řečem.

Prognóza

Dospěli jsme k poslednímu bodu naší přednášky. Chtěl bych se nyní pokusit zahlédnout alespoň zdálky znamení času. Nejsem sociolog, proto nebudu vycházet z demografických tendencí, ale ze svých skromných pastoračních zkušeností.

Ordo initiationis christianae adultorum až do omrzení vykresluje, jakým způsobem se o žadatele křtu mají starat nejrůznější složky křesťanského společenství. Katechumenát rovná se setkání s živou a živoucí církví.

Jistě v našich moravských diecézích najdeme opravdu čilé farnosti, v nichž se do přípravy katechumenů všestranně angažuje ochotný laikát. Obávám se však, že průměrná farnost po takovém zázemí může jen snít. Formace nastávajících křesťanů dnes vstává i padá s osobou kněze. Nemáme okolo sebe dost pomocníků, ani nemíváme živé společenství, které by katechumeny neslo svou modlitbou a šlo jim příkladem. Naši katechumeni stále více připomínají osamělé hrdiny na bitevním poli, rytíře na bílém koni. Ti, kteří by je měli podržet, na ně nechápavě zírají. Své katechumeny jako osamocení vychovatelé uchráníme sice nerealistickým očekáváním týkajícím se církve, ale možná je okleštíme i o jejich ideály.

V době, kdy mobilita našich občanů výrazně vzrostla, bychom neměli šmahem odsuzovat myšlenku katechumenátních středisek. Proč nesoustředit katechumenát alespoň do děkanských kostelů? Vždyť katechumeni mají opavdový nárok na řádnou, hutnou, nejen klerikální přípravu! Nebylo by lepší propojit síly sousedících farností než soutěžit mezi sebou, kdo kolik dospělých o velikonoční vigilii pokřtil?

Než adorovat svátost biřmování, oddalovat a podmiňovat, nebylo by lepší umožnit žadatelům plnohodnotný katechumenát? Pozor, abychom neulpěli, neříkám na zlaté střední cestě, ale na cestě vpravdě průměrné.

Opakuji ještě jednou, nemá smysl klást další a další požadavky na nesvědomité kněze, kteří zanedbávají řádný katechumenát, ale musíme se poctivě zeptat, za jakých podmínek jsme vůbec schopni řádný katechumenát obstarat a zajistit.

Neodpustím si ještě jednu důležitou poznámku: Už delší dobu nejsou v našich knihkupectvích dostupné kromě Misálu a mnoha jiných důležitých bohoslužebných knih ani Obřady uvedení do křesťanského života. Z čeho se bude učit nastávající klérus, jak se má chovat při organizaci katechumenátu ve svých farnostech v příštích letech? Nejspíše si bude musit vystačit s opotřebovanými „fosiliemi" svých kolegů anebo si budou pořizovat a svazovat divoké kopie.

Závěr mariánský

Dovolím si uzavřít mariánsky. Zaposlouchejme se do jedné z nejkrásnějších prefací, kterou nalezneme ve Sbírce mší o Panně Marii. Je nesena jedinou myšlenkou: Co církev slaví ve svátostech, naplnilo se na Panně Marii

„Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky. Neboť je to veliký dar tvé otcovské lásky, když církev slaví ve svátostech to, co se skutkem naplnilo na Panně Marii.

Církev rodí nové děti z křestního pramene, do něhož sestoupila síla Ducha svatého, jehož působením počala svatá Panna prvorozeného z mnoha bratří.

Nově pokřtěné maže posvěceným křižmem, aby Duch svatý, jehož milostí byla naplněna Panna Maria, naplnil také je bohatstvím svých darů.

Denně prostírá svým dětem stůl a sytí je tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie a vydaného za život světa.

A proto ti děkujeme, milosrdný Bože, a s celým vesmírem a všemi nebeskými zástupy hlásáme tvé veliké skutky a voláme: Svatý, Svatý, Svatý..."[63]

Drazí kolegové, dovolte mi, abych vám poděkoval za vaši poctivou snahu o nastávající křesťanský dorost. Přeji každému z nás, aby se z malých křehkých rostlinek stala krásná školka a z ní jednou, doufejme, zahrada rajská.

(Dokončení.) 

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

Od téhož autora:

Obřad zasvěcení panen 1/2
Obřad zasvěcení panen 2/2

Související články:

Richard Špaček: Křest
Tridentský koncil o křtu
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Justin: To čiňte na mou památku
Justin: První apologie
Justin: Koupel znovuzrození
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Hippolyt Římský: O Křtu Páně
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Řehoř Naziánský: Kristus je pokřtěn
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?

Poznámky:

[1] Dle jiných pramenů v Bostonu. Více o tomto umělci srov. http://it.wikipedia.org/wiki/Mirko_Basaldella nebo Crispolti, I Basaldella, Milano 1984. Je zajímavé, že realizoval slavné tři brány v římském národním památníku Fosse Ardeatine.

[2] Číslo exponátu 23777, dar kardinála Alberta di Jorio.

[3] „Una delle note caratteristiche dei libri liturgici nati dalla reforma di Paolo VI è l'insieme delle linee dottrinali e pastorali che li introducono e che, prima ancora di uno strumento giuridico-rituale, servono a illuminare la celebrazione nel suo insieme e in ogni sua parte, a guidare la celebrazione stessa, a trasformare la comunità in un popolo spiritualmente cosciente e profondamente orante", Braga, C., Punti qualificanti della Institutio generalis missalis romani, in Kolektiv autorů, Liturgia, opera divina e umana, Edizioni Liturgiche, Roma 1982, s. 243.

[4] Pierpaolo Caspani se nerozpakuje říci: „(...) i Praenotanda danno rilievo anzitutto al ruolo del popolo di Dio, indicato nel suo insieme come primo responsabile della preparazione al sacramento." - „Všeobecné pokyny především zdůrazňují prvořadou úlohu selého Božího lidu, zodpovědného za přípravu ke svátosti", Caspani, P., La pertinenza teologica della nozione di iniziazione cristiana, 830.

[5] Srov. Ordo confirmationis, 7.

[6] „Il riferimento al fatto che dopo aver ricevuto la prima effusione dello Spirito Santo nel giorno di Pentecoste, siano stati gli apostoli stessi a comunicarlo ai fedeli, non è argomento decisivo pro provare che debbano essere i vescovi ad amministrare la cresima. Se ora fa parte della dottrina della Chiesa cattolica che i successori degli apostoli sono i vescovi, all'inizio la cosa non era chiara, perché coloro che subentrarono al collegio apostolico venivano indifferentemente chiamati επίσκοποι e πρεσβυτεροι. L'altra motivazione attinge alla dimensione ecclesiale dal sacramento, di cui la presenza del vescovo sarebbe una manifestazione. Ora, di per sé, tutti i sacramenti, principalmente l'eucaristia, hanno un carattere ecclesiale, ma non per questo richiedono la presenza del vescovo." - „Odvolávat se na to, že po té, co o letnicích přijali apoštolové první vylití Svatého ducha, měli být samotní apoštolové ti, kdo ho budou udělovat věřícím, není rozhodujícím argumentem pro to, že by měli být biskupové vysluhovateli biřmování. Je-li dnes součástí nauky katolické církve, že následníky apoštolů jsou biskupové, zpočátku to zřejmé nebylo, neboť ti, kdo nastoupili po apoštolském sboru, byli nazýváni bez rozdílu επίσκοποι e πρεσβυτεροι. Jiní poukazují na církevní rozměr této svátosti, jejímž projevem by byla přítomnost biskupa. Přísně vzato, dnes všechny svátosti, zvláště eucharistie, mají církevní ráz, aniž by proto vyžadovali přítomnost biskupa", C. Fabris, Il presbitero ministro della cresima?, 329.

[7] Jonová, J., Názory na svátost biřmování a sloužení mše sv. čelem k lidu v korespondenci M. Píchy, L. Prečana a S. Braita, in Studia Theologica 31, 1/2008, s. 56-65.

[8] Falsini, R., La cresima nel quadro dell'iniziazione, 448.

[9] Falsini, R., Cresima e iniziazione cristiana: l'attuale dibattito nella chiesa cattolica, in «Studi Ecumenici» 13 (1995) 73-90:77.

[10] „Passare da un giudizio pastorale concreto, ad una tesi teologica, difficile da giustificare sulla base della Tradizione." - „Přejít od daného pastoračního úsudku k teologickému tvrzení, které ovšem těžko obhájíme na základě Tradice", Gy, P.-M., Le problème de la confirmation, 10.

[11] Srov. Praenotanda/OICA, 40.

[12] „Si ha (...) l'impressione che i redattori dei Praenotanada generalia sull'iniziazione cristiana, a parte la nota teologica degli aa. 1-2, non siano riusciti a sganciarsi dallo schema che veniva loro fornito dal Rituale Romanum pre-Vaticano II (...) Infatti (...) tutto il discorso verte unicamente sul battesimo, come sacramento a sé stante, senza nessun riferimento alla sua posizione nel complesso dell'iniziazione cristiana, dalla quale pure si erano prese le mosse", Marsili, S., I due «modelli» rituali dell'iniziazione cristiana, in Iniziazione cristiana: problema della Chiesa di oggi. Atti della IV settimana si studio dell'APL. Paestum: 1-5 settembre 1975 (Studia Liturgica 4), Edizione Dehoniane, Bologna ²1979 [¹1976], s. 143-166.

[13] Myšlenka, která se ostatně objevuje už ve slavné encyklice Pia XII. Mediator Dei!

[14] Z osobního dopisu dvou dnes již pokřtěných manželů.

[15] OICA [79.]: „Post brevissimam monitionem aptam, celebrans, versus faciem uniuscuiusque candidati leniter exsufflat, dicens: Spiritu oris tui repelle, Domine, malignos spiritus: impera eis ut recedant, quia appropinquavit regnum tuum." - vlastní překlad: „Po kratičkém přizůsobeném úvodu jemně dechne do tváře každého kandidáta řka: ‚Duchem svých úst vyžeň, Pane, duchy zlé: rozkaž jim, aby odstoupili, neboť se přiblížilo tvé království.‘"

[80.] „Si conferentia Episcopalis opportunum esse iudicaverit ut iam nunc candidati cultibus religionis non christianae et spiritibus vel magicis artibus aperte abrenuntient, ipsius erit procurare formulam interrogationis et abrenuntiationis, adiunctis locorum aptam, quae his verbis vel similibus (dummodo sermo non sit ipsis religionum non christianarum offensivus) profertur: Dilectissimi candidati: Cum a Deo vocati et adiuti, illum solum eiusque Christum colere et adorare decernatis, atque ipsi soli Deo eiusque Christo servire iam velitis, nunc hora est ut publicae abrenuntietis iis potestatibus, quae non sunt Deus, et cultibus, quibus Deo veneratio non exhibetur. Absit ergo a vobis, ut Deum eiusque Christum deseratis et alienis potestatibus serviatis? Candidati: Absit a nobis. Celebrans: Absit a vobis ut N. et N. colatis? Candidati: Absit a nobis. Et ita pariter pro unoquoque cultu, cui renuntiandum est. alia formula ad libitum n. 371." - vlastní překlad: „Jestli to biskupská konference pokládá za vhodné, aby se již nyní kandidáti veřejně zřekli nekřesťanských kultů, duchů a čarodějných praktik, sama se má postarat o znění otázek a odpovědí, odpovídající místním zvláštnostem. Může se to učinit i těmito nebo podobnými slovy (jen aby vyjádření neuráželo příslušníky nekřesťanských náboženství): Nejdražší kandidáti, Bůh si vás povolal a napomáhá vám. Rozhodujete se, že budete uctívat jen Boha a jeho Krista, že se budete klanět jen Bohu a jeho Kristu. Chtěli byste sloužit jedině Bohu a jeho Kristu. Nyní tedy nastává chvíle, abyste se zřekli veřejně těch mocností, které nejsou Bohem, a kultů, kterými se mu nevzdává úcta. Nemá dojít k tomu, abyste opustili Boha a jeho Krista a sloužili cizím mocnostem? Kandidáti: Ať k tomu nedojde. Celebrant: Ať nedojde k tomu, abyste uctívali N. a N.? Kandidáti: Ať k tomu nedojde. A stejně tak s ohledem na každý kult, jehož se mají zříci. Jiná formule k volnému výběru č. 371."

[16] Srov. Bugnini, La riforma liturgica, 579.

[17] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 60.

[18] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 66.

[19] Přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, 459.

Srov. také Svěcení biskupa, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 141.

Srov. také Svěcení kněží, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 167-169.189-190.

Srov. také Svěcení jáhnů, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 217-218.238.

Srov. také Svěcení kněží a jáhnů slavené společně, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 270.272-273.

[20] Srov. Svěcení jáhnů, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 210.234.

Srov. Svěcení kněží, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 163-164.184-185.

Srov. Svěcení kněží a jáhnů slavené společně, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, s. 260-261.

[21] „Deus, qui humani generis ita es conditor, ut sis etiam reformator, propitiare filiis adoptionis, et novo testamento sobolem novae prolis ascribe, ut, filii promissionis effecti, quod non potuerunt assequi per naturam, gaudeant se recepisse per gratiam. Per Christum dominum nostrum. R. Amen." (OICA 149).

[22] Gelasianum Vetus, 287.

[23] Srov. např. Talley, Th., Le origini dell'anno liturgico, Queriniana, Brescia 1991, s. 42.

[24] GeV, 310.

[25] Oratio super electos z GeV, 408, srov. GeV, 298.

[26] Oratio super electos pochází z GeV, 409. Převzata i do MR.

[27] Cyril Jeruzalémský, Procatechesis, 1.

[28] Srov. Campatelli, M., Křest. Každý den u pramenů nového života, ed. Prameny spirituality XIII., Refugium, Olomouc 2010, s. 54. Srov. také sv. Řehoř Nysský: „Jsi mimo ráj, katechumene. Ve vyhnanství ses stal společníkem Adama, našeho praotce. Teď se ovšem otevírá brána. Navrať se tam, odkud jsi odešel." (Adversus eos qui baptismum differunt, in Patrologia Graeca, 46,417c.)

[29] Inspirací nám může být jedna báseň Václava Renče. Cituji dle Renč, V., Vybrané spisy, I, Křesťanská akademie, Řím 2000, s. 189n:

Óda na starou křtitelnici

Jen Bůh zde, andělé (a já)

v tom jasném domě převysokém,

jejž stavím znova vroucím okem

až tam, kde hvězda Maria

stoupá svou patou v tichu věží,

kde bílé louky oblak leží.

A já zde ztracen - jako strom

pod klenbou noci - v domě tom.

Hle, holubice! Světla sloup

chrámovým oknem vyladěný,

žebrovím jako prstem ženy

rozeznívaný hloub a hloub.

Meč, holubice, kněžna ticha

před klečícím, jenž sotva dýchá,

nad křtitelnicí zahoří

a s Kristem Pánem hovoří.

Ty mlč, ty, jenž jsi zapomněl!

Zvon obrácený k nebi vzhůru

svolává od andělských kůrů

odlesky bez stínů a těl.

Jen poshov, až zas půjdou tudy

paprsek nachový a rudý,

udeří o kov jako list.

Zvon čeká, je svou chvílí jist.

Po březích dávných, dávných řek

jdou zástupové, nezpívají,

tvář do tmy zahalenou mají

a času svého nadbytek.

Vidím se, vidím mezi nimi,

mlčící mezi mlčícími -

po sloupech světla řinou sem.

Vzpomínám dnů, kdy nebyl jsem.

Zvon vytepaný rub i líc,

prastará tmavá křtitelnice,

utkvělá jako zřítelnice,

jež ví, co spatří zírajíc,

zvon, který na své srdce čeká,

na srdce lačné, na člověka,

jenž teprv propůjčí mu hlas,

až začne počítati čas.

A vidím bábu, - jsem to já,

koho to na svém lokti chová?

Tvář drobnou barví do nachova

andělé z oken, Maria.

A kdo se to zde ještě tísní?

Hle, holubice, dcera písní,

na křtitelnice sedla kraj

a křídlem odhrnula ráj.

Zvone, jenž prudce svoláváš,

co jenom srdce vzlyků stačí,

anděly jako hejna ptačí

a svatým dáváš státi stráž,

ó meči, jímž jsme pasováni

na syny svatých obcování,

džbáne, jenž prvý dals nám pít,

v tobě pán moří vládne skryt.

Ach otče, který jsi mi chtěl,

poznáš-li ztraceného syna?

Svou náruč ještě nerozpíná -

rozpjal ji za mne archanděl.

I já byl světlem opeřený ---

Žebrovím jako prstem ženy

rozeznívaný hloub a hloub

ten bílý, bílý světla sloup.

Opřeny jako tíha rév

o tento sloup jsou dnové stínů.

Svou žízeň do náručí vinu

a srkám holubičí krev.

Ó žel, ó díky, pane moří,

svět v jediné mé slze shoří

a slza jako černá krev

se zdvihne nad vodami v zpěv.

Narozen dvakrát, potřetí

se v slově rodím, díky, křídla,

dík vám za milost hořeti!

Ve vás má druhá křtitelnice,

ve vás mé duše zřítelnice...,

co zvolna bloudí žebrovím

paprsek rudý s nachovým.

[30] Srov. Campatelli, M., Křest. Každý den u pramenů života, s. 100.

[31] Epištola vlastně už hovoří, dost nezvykle, o tom, co se má teprve u křtěnců stát skutečností: „My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem..." (Řím 6,3n).

[32] Srov. OICA, 214.

[33] Crispino Valenziano slyší v přímluvách „sténání Ducha svatého" (Řím 8,24). Právě pro tuto všeobecnost, která všechno zahrnuje a nic neopomíjí, ji nazývá „litanií církevní lásky".

[34] Srov. např. Cypriánův De ieiunio.

[35] Srov. OICA, 213.

[36] GeV, 445.

[37] OICA: „211. Abrenuntiatio Satanae et professio fidei unus ritus sunt, qui in adultorum Baptismo plenam vim consequitur..." - „Zřeknutí se zlého a vyznání víry tvoří jeden obřad a má plnou váhu právě při křtu dospělých."

[38] OICA, 217a-b.

[39] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 64.

[40] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 64-65.

[41] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 56-57.

[42] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 65.

[43] Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 58.

[44] Podobný vyznavačský dialog nalézáme i během eucharistie, kdy nám kněz podává eucharistický chléb a my odpovídáme Amen. Vzájemně se sytíme z víry v eucharistické tajemství.

[45] Dodatky k Českému misálu obsahující texty nově přidané ve třetím vydání Římského misálu a všechny dodatky od vydání Českého misálu do současnosti, Česká biskupská konference - Karmelitánské nakladatelství, Praha-Kostelní Vydří 2008, s. 22-23.

[46] „Potom si vyžádá celebrant od rodičů a kmotrů trojí vyznání víry.", Křestní obřady, č. 58, s. 37.

[47] Sacrosanctum concilium 34: „Ritus nobili simplicitate fulgeant, sint brevitate perspicui et repetitiones inutiles evitent, sint fidelium captui accomodati, neque generatim multis inidigeant explanationibus." - „Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení", Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 34, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, s. 144.

[48] Srov. Sk 8,12-13; 18,8.

[49] OICA, 211: „(...) Cum enim Baptismus sit sacramentum fidei, quo catechumeni Deo adhaerent et insimul ab eo regenerantur, apte lavacro praemittitur singulorum actus, quo, sicut in primo patriarcharum foedere praefigurabatur, ita nunc pecato et Satanae prorsus abrenuntiant, ut in perpetuum promissioni Salvatoris et mysterio trinitatis inhaereant. Hac professione, quam cora celebrante et communitate peragunt, significnt voluntatem, tempore catechumenatus maturatam, novum cum christo foedus ineundi. In hac fide, quam, ab ecclesia divinitus traditam, amplexi sunt baptizantur adulti." - „Protože křest je svátost víry, jíž katechumeni přilnou k Bohu a současně se jim od něho dostává znovuzrození, je vhodné, aby před svátostnou koupelí každý z nich učinil rozhodný krok: úplně se zřekl hříchů a Satana a navždy zakotvil v příslibech Spasitelových a v tajemství Trojice. Tímto vyznáním, které učiní před celebrantem a společenstvím, dávají najevo pevné rozhodnutí, které uzrálo během katechumenátu, uzavřít s Kristem novou smlouvu. Potom jsou dospělí pokřtěni v této víře, kterou církev z Božího pověření předává a která se stala jejich vírou."

[50] V této souvislosti ocituji z Katechismu katolické církve, odstavce 1226: „(...) Svatý Petr (...) říká zástupu, který byl zasažen do srdce jeho kázáním: ‚Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého" (Sk 2,38). Apoštolové a jejich spolupracovníci poskytují křest každému, kdo věří v Ježíše: Židům, bohabojným, pohanům (Sk 2,41; 8,12-12; 10,48; 16,15). Křest je vždy spojen s vírou [zvýraznění autora]: ‚Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům,‘ prohlašuje svatý Pavel k žalářníkovi ve Filipech. Vyprávění pokračuje. ‚Hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé‘ (Sk 16,31-33)."

[51] Can. 854: „Baptismus conferatur sive per immersionem sive per infusionem, servatis Episcoporum conferentiae praescriptis." Srov. B. F. Pighin, Diritto sacramentale (Manuali 1), Istituto di dirittto canonico San Pio X - Marcianum Press, Venezia 2006.

[52] 2Král 5,12: „Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?"

[53] „Nel caso di un adulto i padrini hanno una funzione più rilevante, a sostegno del catecumeno nelle tappe che lo indirizzano all'evento battesimale e nella preparazione immediata all'iniziazione cristiana, aiutando quindi il neofita a perseverare nel cammino di fede all'interno della comunità e nella testimonianza in ambito sociale." Pighin, 123.

[54] Campatelli, M., Křest. Každý den u pramenů spásy, Refugium, Olomouc 2009, s. 59.

[55] Homiliae selectae Mar-Jacobi Sarugensisi, 3, ed. P. Bedjan, Harrassowitz, Parisiis - Lipsiae 1907, 593. Srov. také skvělý úryvek ze západosyrské tradice o svátku Zjevení Páně: „Ty, který nic nepotřebuješ, jsi byl pokřtěn v řece Jordánu a zanechal jsi v něm roucho božství, aby se do něj mohli obléci ti, kdo byli nazí", Fenquitho, Zjevení Páně, in Prayer with the Garp of the Spirit, 3/1, Kirisumala Ashram, Kerala 1986, 496.

[56] Dodatky k Českému misálu obsahující texty nově přidané ve třetím vydání Římského misálu a všechny dodatky od vydání Českého misálu do současnosti, Česká biskupská konference - Karmelitánské nakladatelství, Praha-Kostelní Vydří 2008, 23.

[57] „N. accipe signaculum Doni Spiritus Sancti. Confirmatus: Amen. Celebrans: Pax tibi. Confirmatus: Et cum spiritu tuo.", tj. doslova: „N..., přijmi pečeť daru Ducha Svatého. A biřmovaný odpoví: Amen. A hned potom biskup dodá: „Pokoj tobě." Je vidět, že česká verze nepředpokládá jakoukoli odpověď ze strany biřmovance. Dále namísto „celebranta" se hovoří o „biskupovi".

[58] Srov. Campatelli, M., Křest. Každý den u pramenů spásy, s. 110.

[59] Gelasiův sakramentář, 451: „Deus omnipotens, Pater Domini nostri Iesu Christi, qui hos famulos tuos regenerasti ex aqua et Spiritu Sancto, liberans eos a peccato, tu, Domine, immitte in eos Spiritum Sanctum Paraclitum; da eis spiritum sapientiae et intellectus, spiritum consilii et fortitudinis, spiritum scientiae et pietatis; adimple eos spiritu timoris tui. Per Christum Dominum nostrum. Omnes: Amen.", tj. „Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, jenž jsi znovuzrodil tyto své služebníky z vody a Ducha svatého, osvobodiv je ze hříchu, ty, Pane, vlož do nich Ducha svatého Utěšitele; dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a zbožnosti; naplň je duchem své bázně. Skrze Krista Pána našeho. Všichni: Amen."

[60] „L'ampliamento del concetto investe anche la prospettiva che seque l'evento sacramentale. In questo caso si tratta di una dinamica intrinseca riferita alla "prima" partecipazione al mistero della Pasqua, che non è solo di natura rituale e non si riduce a un evento istantaneo, ma si irradia in un processo dilatato nel tempo, poiché la configurazione ontologica a Cristo è un lievito capace di trasformare tutta la vita del fedele e di portarlo alla Comunione eucaristica con lui." - „Rozšíření pojmu se týče také vyhlídek, které sleduje svátostný úkon. V tomto případě se jedná o vnitřní dynamiku vlastní první účasti na velikonočním tajemství, která není jen obřadního rázu a neomezuje se na chvilkovou událost, nýbrž ozařuje proces rozložený v čase; vždyť bytostné přilnutí ke Kristu je kvasem schopným proměnit celý život věřícího a přivést jej k eucharistickému společenství s ním", Pighin, 101.

[61] Knih a článků existuje spousta. Odkazuji pouze na tento zdroj: Parati, A., Pionieri del movimento liturgico. Cenni storici, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2004, 93-97.

[62] Bugnini, 580: „Catechesi e riti devono essere adattati all'età dei candidati. È la prima volta, nella storia della liturgia, che si tenta questo sforzo."

[63] Sbírka mší o Panně Marii. První díl, ed. Česká biskupská konference, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, s. 107-108 [dle Collectio Missarum de beata Maria Virgine. Editio typica, S. Congr. pro Cultu divino et disciplina sancramentorum, Typis Polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1986].