Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

 

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3

 

Exkurz: Trpké zamyšlení nad současným stavem křesťanské inicicace.

 

Katechismus katolické církve u všech svátostí nabízí seznam nejrůznějších pojmenování. Křest je koupelí znovuzrození a obnovení v Duchu svatém (1215), osvícením (1216). Také eucharistie má spoustu nádherných jmen: večeře Páně, lámání chleba, synaxis (1329), památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně, Nejsvětější oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství (1330), přijímání (1331) a mše svatá (1332). Biřmování se v průběhu dějin nazývalo nejrůznějším jmény: na Východě dodnes myropomazanie, na Západě nejprve signatio, consignatio a později od gregoriánského sakramentáře confirmatio.

Jaká jména bychom přisoudili ale dnes těmto třem iniciačním svátostem? Vyjděme ze tří obecnějších sociologických otázek:

1. Jaké místo na současném českém a moravském pastoračním poli zaujímá fenomén zvaný křest?
2. Jaké místo na současném českém a moravském pastoračním poli zaujímá fenomén zvaný biřmování?
3. Jaké místo na současném českém a moravském pastoračním poli zaujímá fenomén zvaný první svaté přijímání?

 

Křest v českých zemích na úsvitu třetího tisíciletí

Svatému křtu se daří relativně nejlépe ze všech tří iniciačních svátostí. Můžeme se odkazovat na spolehlivé statistiky, založené na opisech matrik.

Jde o žádaný a atraktivní obřad. V prostředí, kde se rozmáhá synkretismus jakou houby po dešti, se nemůžeme divit, že se leckdy žádá obřad pro obřad. Teologické obsahy, které ceremonie předává, nenalézají u rodičů valnou odezvu a přísahání také nezpůsobuje strach.

Jako kněží hledáme jakoukoli skulinku, abychom mohli malé dítě vyprovodit branou křtu a ne branou z fary ven. Někdy se nám podaří přesvědčit rodiče školáků, aby své děti zapsali do řádné výuky náboženství. Býváme sklíčeni, když titíž přísahající rodičové krásné Natálky po třech hodinách svou dcerušku odhlašují bez udání důvodu.

Jednou jsem křtil chlapečka, jehož tatínek bez uzardění prohlásil, že „chce jenom ten křest". To jsou opravdové šípy nejen do srdce kněží, ale především do Srdce Nejsvětějšího.

 

Soumrak svatého biřmování?

Oč jsme blahosklonnější v udílení té svátosti, která je ke spáse nezbytná[1], o to více se snažíme při přípravě biřmovanců. Chceme dohnat to, co jsme nestihli nebo úplně propásli. Není to tišící lék na naše svědomí? Možná. Spíše mám ale pocit (odpusťte mi ty pocity), že v tomto případě jde o naprosto regulérní placebo. Ty, které bychom chtěli na schůzkách pro biřmovance vidět, určitě neuvidíme. Nic naplat, musíme si to vynahradit alespoň u těch dětí z lepších katolických rodin. Dokonce se stává, že odkládáme biřmování i neofytům. Když se poučenější neofyté brání: „To není fair", odpovíme svou úřední přesilou: „Protože ještě nejste zralá na biřmování." Dovolím si parafrázovat jednu slavnou strofu z hymnu o Anežce Římské: „Matura lavacro fuit, matura nondum confirmationi" - „Zralá ke křestní koupeli a ještě nezralá k biřmování"[2]. To je opravdová hádanka z úst Sfingy.

Hluboce se omlouvám, že stále používáme toho škaredého „my". Dělám to zcela záměrně. Nepodlehli jsme i my „učitelé Izraele" (J 3,10) mentalitě typického rodiče a nezačali jsme chápat křest jako svátost minima?

K čemu přirovnáme dnešní biřmovance nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Použiji jednoho jediného přídavného jména: jsou exkluzivní jako Ferrari. Lepší výraz bych asi nenašel. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí tyto významy slova exkluzívní: výjimečný, mimořádný, výlučný[3].

V řadách biřmovanců bývají převážně mládežníci do dvaceti let. Při obřadu pohlížíme na ty mladé hezké tváře: Ach, jak jsou uvědomělí a přesvědčiví! To je opravdová elita křesťanské mládeže. Jsou to jedním slovem hrdinové. Kolik museli investovat do přípravy na tuto svátost? Setkávali se každý pátek po mši svaté na faře, oprašovali si znalosti z katechismu, učili se usebrané modlitbě. Dokonce několik týdnů před samotným obřadem zkomponovali osobní dopis olomouckému arcibiskupovi. Jak jsou dokonalí!

Některé babičky a dědečkové si snad pomyslí: „Kdyby tak ten náš vnouček byl mezi nimi. Jenže on není tak dokonalý."

Je tohle tradiční pohled na svátost biřmování? Bylo pomazání křižmem chápáno vždy jako metál pro ty nejlepší z naší omladiny?

Ne, ne a ještě jednou ne. Biřmování se neudílelo dospívajícím, ale bylo dovršením křestních obřadů dospělých.[4] Biřmování, druhé mazání křižmem na čele, uzpůsobovalo novokřtěnce ke společné bohoslužbě. V křestní lázni se člověk narodil „z vody a Ducha svatého", biřmováním a eucharistií byl přijat do duchovní rodiny, mezi křesťany.

Je tedy přípustné hovořit o biřmování jako o svátosti dospělosti? Ano i ne.

Ano, poněvadž biřmovanec přijímá zodpovědnost za své křesťanské společenství. Nemluví o církvi ve třetí osobě, ale říká: „Já jsem součástí této církve a nestydím se za ni."

Ne, protože je ještě mladý a nemůže se od něj čekat, že obrátí svět ke Kristu. Jejich mládí je krásné, obohacuje naši církev, ale není páteří křesťanství. Dospívající biřmovanci jsou křehcí jako květinky. A mají na to nárok.

O maturantech také říkáme, že skládají zkoušku dospělosti. Všichni ale tušíme, kolik úsilí je bude stát, než se opravdu stanou dospělými a začlení se naplno do společnosti velkých. Povzbuzujme své biřmovance příkladem, ať jejich nevinné horlení kvůli našemu vlažnému příkladu nevyhladne.

Vraťme se ještě k biřmování jako svátosti uzavřenějšího klubu lepších, silněji řečeno, křesťanské elity.

Někdo mi namítne, že to vše je pouze nechtěným vedlejším důsledkem. Když se kácí les, létají třísky. Věk biřmovanců se oddaluje jen a jen proto, abychom měli další šanci zapracovat na jejich křesťanském rozvoji a pomoci jim začlenit se do místního společenství. Tohle vysvětlení zní rozumně, starostlivě, ba ochranářsky. Svátost nám umožní přidržet vrtkavé mládežníky ve farních budovách, někdy i na eucharistických adoracích, dokonce se nám podaří je dostat i na nějakou pouť nebo duchovní cvičení šitá na míru.

Bohu díky za to. Ale kolik z „puberťáků" se při pomyšlení na tyto požadavky uráčí přihlásit k biřmování? Jedni řeknou ano, praví hrdinové, druzí naopak slušně poděkují a odejdou. Biřmování se v mnoha případech stalo rukojmím, které se už stejně nevyplatí osvobozovat z rukou teroristů.

Proč si nevezmeme za rukojmí cokoli jiného než zrovna tuto božskou svátost? Anebo tak málo věříme v její působení? Nebo málo věříme, že naše katecheze samy od sebe mohou někoho zaujmout?

Chceme-li biřmovancům udílet svátost dospělosti, jednáme s nimi jako s dospělými? Je vhodné donucovat náš dorost duchovním revolverem u spánku? Jak asi zareaguje opravdu samostatný člověk? Odpoví: Děkuji, nemám zájem.

 

Fenomén prvního svatého přijímání

A jaké místo na současném českém a moravském pastoračním poli zaujímá fenomén zvaný první svaté přijímání?

Dodávám, že křest-biřmování a eucharistie patří nerozlučně k sobě: Když biskup předsedal slavení křtu novorozeňat, udílel až do 12. století malému tvorečkovi současně všechny tři svátosti.

Ještě se sluší vysvětlit, jak se přihodilo, že biřmování je dnes udíleno právě katolíkům starším 14 let, těm, kteří zpravidla už ve třetí třídě poprvé přijali nejsvětější svátost:

Křesťanství se bouřlivě rozšiřovalo za Alpy, hlavně na území dnešní Francie a Německa. Biskupové sídlící ve významnějších městech už nebyli schopni osobně biřmovat každého čerstvě pokřtěného. Proto se u nás na Západě ustálila praxe, že biřmování se odkládalo až do té chvíle, kdy do vesnice zavítal na vizitaci pan biskup. Toto rozhodnutí bylo moudré. Díky tomu se uchovalo pouto mezi křtěncem a biskupem jako vlastním pastýřem diecéze.

Až do začátku 20. století se však důsledně dodržovalo tradiční pořadí tří iniciačních svátostí. Křtěna byla novorozeňátka, třeba hned po porodu. Biřmování udílel biskup dětem okolo sedmého roku života a na závěr, teprve okolo dvanáctého roku života, když už dítě bezpečně rozlišovalo mezi obyčejným chlebem a chlebem nadpřirozeným, mohlo poprvé přistoupit k Eucharistii.

Velký papež Pius X. roku 1910 prostřednictvím jedné římské Kongregace umožnil dětem okolo sedmého roku přistupovat poprvé k nejsvětější svátosti oltářní[5]. Daný dekret se však nese ve velmi tradičním duchu, jako by chtěl říci: Nihil novi sub sole („Nic nového pod sluncem"); nejde o reformu, nýbrž o návrat k církevní latinské tradici. Samotnému ustanovení o věku prvokomunikantů je dokonce předsazena důkladnější historická a kanonická analýza i komentář k výnosům ekumenických koncilů.

Dá se však podle pramenů, které jsou k dispozici, tvrdit, že by tento pontifex změnil pořadí iniciačních svátostí? Myslím, že nikoliv. Jisté je, že v dekretu se vůbec nemluví o biřmování, tím spíše o minimálním věku biřmovanců. Kdo jiný vynikal tak velkou láskou k Tradici nežli tento světec?

Až za pontifikátu Pia XI. vychází zajímavá deklarace téže Kongregace ohledně věku biřmovanců, která nebrání tomu, aby dítě přijalo eucharistii ještě před biřmováním[6]. Ale ani zde se nedá jednoduše říci, že by se upravilo pořadí iniciačních svátostí, jak se uvádí v některých publikacích. Orgány Svatého stolce jen žádaly, aby děti mohly čerpat ze svátostné milosti, jakmile jsou schopny rozlišovat mezi dobrem a zlem a rozlišovat mezi chlebem běžným a chlebem eucharistickým[7].

Nanejvýš můžeme říci, že se stalo běžné, že pokřtěné děti přijímaly poprvé Nejsvětější svátost oltářní okolo sedmého roku života a v ještě dětském věku následovalo biřmování.

Platný Kodex kanonického práva v kánonu 891 požaduje, aby se biřmování udělovalo věřícím kolem věku, kdy dosáhli vlastního rozhodování, pokud biskupské konference nestanoví jinak[8]. To se stalo i v našem případě.[9] Je velká škoda, že tohle ustanovení naši partikulární církevní zákonodárci blíže nevysvětlují, ani z hlediska teologického, ani historického. Zároveň se nedozvíme ani o tom, jak v našich podmínkách čelit oněm třískám z káceného lesa: Jak se chovat k nebiřmovaným snoubencům, nebiřmovaným žadatelům o kmotrovství atd. Jak poradit knězi, který přichází k umírajícímu a neví, zda je upoutaný na lůžku již biřmován či nikoli.

Piu X. mnozí vytýkají, že byl moc tradiční. To platí i o uzpůsobení dobové „iniciační" praxe. Jeho snaha o obnovu církve a její liturgie však přinesla své plody. Nedočkavě se těším, jaké zralé plody přinese svěží, převratné a navýsost moderní ustanovení ohledně minimálního věku biřmovanců.

Dobře víme už od sv. Tomáše Akvinského, že spojením s eucharistií se přivádí k dokonalosti každý liturgický úkon[10].

To platí i pro křesťanskou iniciaci. „Odvolávat se na pozdější přistoupení biřmovaného ke svatému přijímání nezní příliš přesvědčivě," komentuje Caspani, „pokud, v mnoha případech ten, kdo přijímá biřmování, už přistoupit k eucharistickému stolu."[11]

Dovolte mi jeden, snad trochu nedokonalý žertovný příměr: nepohoršujeme se jako faráři nad tím, když za námi přicházejí snoubenci už s odrostlejšími dětmi, chtějí křtít a v dohledné době uzavřít i církevní sňatek? Jeden můj kolega vždy bodře žertuje: „Aha, vy to berete na přeskáčku." Proč nám to ale nevadí v případě křesťanské iniciace?

V mnoha farnostech naší arcidiecéze kněží nedoprovodili k oltáři prvokomunikanty už dlouhá léta. Nesoulad s křestní matrikou opravdu bije do očí. První účast na eucharistii už zřejmě není svátostí parádních šatiček, ale svátostí přijímání prvního a posledního.

Vidíme, že i na této frontě prohráváme my, od nichž se čeká munus sanctificandi, tj. posvěcující služba.

 

Výzva do příštích desetiletí

Tedy namísto scholastické brány ke svátostem, svátosti dospělosti a pokrmu na cestu přišla na scénu nová trojka: svátost minima, svátost křesťanské elity a svátost přijímání prvního a posledního. Myslím, že tento stav je do budoucna neudržitelný. Chceme-li zcela potřít svatou tradici, pokračujme v tomto setrvačném pohybu.

Jenom tehdy se domohou svého čestného postavení iniciační svátosti, budeme-li je vnímat a slavit unitárně.

 

Použitá bibliografie:

  

Nyní nabízíme čtenářům bibliografické odkazy na použité prameny a odbornou literaturu. Protože v současnosti existuje nespočet fundovaných prací na téma křesťanské iniciace a témata s ní spojená, mohou se zájemci přihlásit u autora těchto poznámek.

 

Překlady Bible:

1. Držel jsem se Českého ekumenického vydání, pokud přímo necituji liturgické texty.

 

Patristika:

1. Adversus eos qui baptismum differunt, in Patrologia Graeca, 46,417c.

2. Ambroise de Milan, Des sacrements. Des mystères. Nouvelle Édition revue et augmentée de l'explication du symbole, 5,4,25, ed. B. Botte (SCh 25bis), Cerf, Paris 1961, 53-107. Česky: Traktát O svátostných tajemstvích, in Denní modlitba církve, ne-so 15. týden v mezidobí. Dále De sacramentis, IV, 4, 13-14, in Na hlubinu, 19 (1944-45), 67-68.

3. Cyrille de Jérusalem, Catéchèses Mystagogiques, Sources chrétiennes 126, ed. A. Piédagnel, Paris. Česky: Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze, Refugium, Velehad-Roma 1997.

4. Didascalia et constitutiones apostolorum, ed. F.X. Funk, Bottega d'Erasmo, Torino 1979, 404-407.440-453.

5. Epistola di Barnaba, Corona Patrum, ed. F.S. Barcellona, Società Editrice Internazionale, Torino 1975. O křtu výslovně pojednává vidění 3,3 a podobenství 9,16. Česky: Z Listu, in Denní modlitba církve, ne-st 18. neděle v liturgickém mezidobí; Z Listu, in Sternberger, G., 2000 let křesťanství, Kostelní Vydří 1999, s. 149; Barnabášův list, ed. F. Sušil, in Spisy svatých Otců apoštolských, Brno 1837, s. 130-142; Barnabášův list, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, Dědictví sv. Prokopa, Praha 1874, s. 168-251; Barnabášův list, ed. J. Novák, in Spisy apoštolských otců, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1971, s. 17-35; Barnabášův list, in Třetí patristická čítanka, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1985, s. 37-110; Barnabášův list, ed. D. Drápal, in Spisy apoštolských otců, Kalich - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1986, s. 237-358 (3., revidované vydání: Kalich, Praha 2004).

6. Homiliae selectae Mar-Jacobi Sarugensisi 3, ed. P. Bedjan, Harrassowitz, Parisiis - Lipsiae 1907, 593.

7. La doctrine des douze apôtres (Sources chrétiennes 248), ed. W. Rordorf - A. Tuillier, Paris 1978. Dottrina degli Apostoli, in I Padri Apostolici: Parte I, Corona Patrum Salesiana, series graeca, vol. 7, ed. G. Bosio, Società Editrice Internazionale, Torino 1940. La doctrine des douze apôtres (Sources chrétiennes 248), ed. W. Rordorf - A. Tuillier, Paris 1978. Dottrina degli Apostoli, in I Padri Apostolici: Parte I, Corona Patrum Salesiana, series graeca, vol. 7, ed. G. Bosio, Società Editrice Internazionale, Torino 1940. Česky: Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly (Didaché), ed. J. Novák, in Druhá patristická čítanka, Praha, Česká katolická charita, Ústřední církevní nakladatelství, str. 7‑18; Učení dvanácti apoštolů (Didaché), ed. D. Drápal, in Spisy apoštolských otců, Kalich - Ústřední críkvení nakladatelství, Praha 1986, s. 7-28 (3. vydání roku 2004).

8. La Tradition apostolique de Saint Hippolyte: Essai de reconstruction, Liturgiewissenschaftliche Quellen und Forschungen 39, Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, Münster 1989⁵, hlavně odstavce 15-22. Česky: Hippolyt Římký, Apoštolská tradice, ed. G. Ptáčková - V. Ventura et alii, Refugium, Velehrad 2000, s. 53nn.

9. List jáhna Jana Senariovi, in Analecta Reginensia: Extraits des manuscrits latins de la reine Christine conservés au Vatican, Studi e testi 59, ed. A. Wilmart, Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano 1933, 170-179.

10. Pastor Hermae, in Apostolic Fathers, II (Loeb Classical Library 25), Trans - Harvard University Press, Kirsopp Lake, Cambridge, Massachusetts 1976, 1-305. Česky: Kámen z dvanácti hor, in Lubac, H. de, Katolicicsmus, Kostelní Vydří 1995, s. 218-219; Pastýř Hermův, ed. F. Sušil, in Spisy svatých Otců apoštolských, Brno 1837, s. 130-142; Pastýř Hermův, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, Dědiství sv. Prokopa, Praha 1874, s. 168-251; Pastýř Hermův, ed. J. Novák, in Spisy Apoštolských Otců, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1971, s. 139-199; Pastýř Hermův, in Třetí patristická čítanka, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1985, s. 37-110; Pastýř Hermův, ed. D. Drápal, in Spisy apoštoslkých otců, Kalich - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1986, s. 237-358 (3. vydání: Kalich 2004).

11. S. Giustino Martire, Apologie, Corona Patrum Salesiana, Series graeca, vol. 3/4, Società Editrice Internazionale, Torino 1938, hlavně 118-131. Česky: Obrana I, Obrana II, Rozmluva s Tryfónem, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, ed. F. Sušil, 3. opravené vydání, Dědictví sv. Prokopa 1874, s. 252-443; J. Bilczewski, Eucharistie ve světle nejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafických, ed. J. Tumpach, V. Kotrba, Praha 1910, s. 122-150; První apologie, in Patristická čítanka, ed. J. Novák, Česká katolická charita - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1983, s. 11-16; Apologia, I. 61.65-67, in Na hlubinu, 19 (1944-45), s. 1-4.

12. Tertullianus, Q.S.F., De baptismo, in Tertulliani opera. Pars I. Opera catholica. Adversus Marcionem, Corpus christianorum latinorum 1, ed. G.F. Borleffs, Typographi Brepols Editores Pontificii, Turnhout 1954, hlavně kapitoly I-X a XIV.

 

Liturgické knihy:

1. Benedikt XVI., Motu proprio Summorum pontificum, in Acta Apostolicae Sedis.

2. Český misál, Sekretariát České liturgické komise, Praha-Vatikán 1983.

3. Dodatky k Českému misálu obsahující texty nově přidané ve třetím vydání Římského misálu a všechny dodatky od vydání Českého misálu do současnosti, Česká biskupská konference - Karmelitánské nakladatelství, Praha-Kostelní Vydří 2008.

4. Durand, G., Rationale divinorum officiorum. Liber I-IV, Corpus christianorum latinorum 140; Liber V-VI, Corpus christianorum latinorum 140A; Liber VII-VIII, Corpus christianorum latinorum 140B, ed. A. Davril - M. Thibodeau, Turnholti 1998.

5. Fenquitho, Zjevení Páně, in Prayer with the Garp of the Spirit, 3/1, Kirisumala Ashram, Kerala 1986, 496.

6. Fotokopie Castellaniho rituálu.

7. Fotokopie Santoriho rituálu.

8. Gelasius I., Modlitby a řády, jimiž připravováni bývali katechumenové, ed. L. Vrána, in Nova et vetera, 8 (1914), 20 s.

9. Le pontifical Romain au Moyen-Age. Vol.I, Le Pontifical Romain du XII^e siècle. Vol II, Le Pontifical de la Curie Romaine au XIII^e siècle. Vol. III, Pontifical du Guillaume Durand. Vol. IV. Tables alphabétiques, Studi e Testi 86,87,88,89, Città del Vaticano 1938-1941.

10. Les "Ordines Romani" du haut moyen âge. 5 voll (Spicilegium Sacrum Lovaniense. Études et documents 11,23,24,28,29), ed. M. Andrieu, Louvain 1931-1961. Hlavně Ordo XI. Le Pontifical Romano-Germanique du dixième siècòe. le texte II (nn. XCIX-CCLVIII), ed. C. Vogel - R. Elze, Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano 1963, kapitoly XCIX.CVII-CVIII.CIX.

11. Liber sacramentorum Romanae Aeclesiae ordinis anni circuli (Rerum Ecclesiasticarum Documenta - Series Maior, Fontes 4), ed. L. C. Mohlberg - L. Eizenhöffer - P. Siffrin, Herder, Roma 1960.

12. Missale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI. promulgatum. Editio tertia emendata, Typis Polyglottis vaticanis, Civitas Vaticana 2008.

13. Officium divinum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Liturgia horarum iuxta ritum romanum. III. Tempus per annum hebdomadae I - XVII. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1975, 1073.

14. Pontificale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI. promulgatum. Ordo confirmationis. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1973. Česky: Obřady biřmování, ed. Sekretariát České liturgické komise, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1974.

15. Přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství, in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, hlavně 458-459.

16. Rituale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii vaticani II insturatum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Ordo initiationis christianae adultorum. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1972.

17. Rituale Romanum Pauli V. Pontificia maximi jussu editum aliorumque pontificum cura recognitum atque auctoritate Pii Papae XI ad normam Codicis Juris canonici accomodatum. Editio juxta typicam Vaticanam.

18. Rituale romanum. Editio Princeps 1614, Monumenta Liturgica Concilii Tridentini 5, ed. M. Sodi - J.J. Flores Arcas, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2004.

19. S. Congregatio Rituum, Ordo baptismi adultorum per gradus catechumenatus dispositi, in Acta Apostolicae Sedis, 54 (1962), 315-338.

20. Sacramentarium Gellonensis, Corpus christianorum latinorum 99, 48-51.64-73.90-91.98-101.312-349.370-379, Brépols, Tournhout.

21. Sacramentarium Gregorianum Hadrianum, in Le sacramentaire grégorien. ses principales formes d'après les plus anciens manuscrits. Edition comparative. Tome premier, Spicilegium Friburgense 16, Éditions universitaires, Fribourg Suisse 1971, 180-189.335-337.

22. Sbírka mší o Panně Marii. První díl, ed. Česká biskupská konference, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, s. 107-108 [dle Collectio Missarum de beata Maria Virgine. Editio typica, S. Congr. pro Cultu divino et disciplina sancramentorum, Typis Polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1986].

23. Uvedení do křesťanského života, Sekretariát České liturgické komise - Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1985.

 

Kanonické právo:

1. Decretum de aetate puerorum ad primam eucharisticam communionem 8 augusti 1910 admittendorum Quam singulari Acta Apostolicae Sedis, 2 (1910), 577-583. Srov. také Ephemerides Liturgicae, 24 (1910), 586-592 či Il Monitore Ecclesiastico, 22 (1910), 250‑256 a také Documenta Pontificia ad instaurationem liturgicam sectantia. Vol. I, ed. A. Bugnini, Roma 1953, 41-46. Srov. dále Ephemerides Liturgicae, 46 (1932), 487-488; Il Monitore Ecclesiastico, 57 (1932), 257-258; Periodica de re morali, canonica, liturgica, 21 (1932), 275-276.

2. Kodex kanonického práva, kán. 891, Česká biskupská konference - Karmelitánské nakladatelství, Praha - Kostelní vydří 1994.

3. Pighin, B.F., Diritto sacramentale (Manuali 1), Istituto di dirittto canonico San Pio X - Marcianum Press, Venezia 2006.

4. S. Congregatio de disciplina Sacramentorum, Declaratio De aetate confirmandorum 30 iunii 1932 Plures petitiones, in Acta Apostolicae Sedis, 24 (1932), 271-272.

 

Učitelský úřad církve:

1. Acta curiae olomucensis 1999-01, čl. 2, str. 3. Poněvadž nemám k dispozici Akta České biskupské konference, jsem nucen citovat odkazovat na Acta curiae olomucensis.

2. Concilii Vaticani II synopsis in ordinem redigens schemata cum relationibus necnon Patrum orationes atque animadversiones constitutio de Sacra Liturgia Sacrosanctum concilium, Concilii Vaticani II synopsis 5, ed. F.G. Hellín, Libreria editrice Vaticana, Città del Vaticano 2003. Text příslušné konstituce byl publikován zde: Concilium Vaticanum II, Constitutio de Sacra Liturgia Sacrosanctum concilium, Acta apostolicae sedis, 56 (1964), 97-134.

3. Deklarace Dominus Iesus ze 6. srpna 2000 S. Congregatio de fide, Dominus Iesus 20, in Acta Apostolica Sedis, 92 (2000), 761-762.

4. Druhý vatikánský koncil, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, 133-171.

5. Katechismus katolické církve, 1257-1261.

 

Studie:

1. Braga, C., Punti qualificanti della Institutio generalis missalis romani, in Kolektiv autorů, Liturgia, opera divina e umana, Edizioni Liturgiche, Roma 1982, 243.

2. Caspani, P., La pertinenza teologica della nozione di iniziazione cristiana, Dissertatio. Series Mediolanensis - 7, Glossa, Milano 1999. Hlavně odkazuji na pátou kapitolu věnovanou pokoncilním ritálům, Ordo Confirmationis a Ordo initiationis christianae adultorum.

3. Cavagnoli, G., Genesi e sviluppo del „Rito dell'iniziazione cristiana degli adulti", in La nuova proposta di iniziazione alla vita cristiana. Rito dell'iniziazione cristiana degli adulti (QRivLi - NS 8), LDC, Leumann (Torino) 1985, 13-42: 22, n.33.

4. Duchesne, L´origine du culte chrétien.

5. Fabris, R., Il presbitero ministro della cresima?, 329.

6. Falsini, R., Cresima e iniziazione cristiana: l'attuale dibattito nella chiesa cattolica, „Studi Ecumenici", 13 (1995), 73-90:77.

7. Falsini, R., La cresima nel quadro dell'iniziazione, 73-90.77.448.

8. Gy, P. - M., Le problème de la confirmation, 10.

9. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14513.

10. Jonová, J., Názory na svátost biřmování a sloužení mše sv. čelem k lidu v korespondenci M. Píchy, L. Prečana a S. Braita, Studia Theologica, 31, 1/2008, s. 56-65.

11. Marsili, S., I due «modelli» rituali dell'iniziazione cristiana, in Iniziazione cristiana: problema della Chiesa di oggi. Atti della IV settimana si studio dell'APL. Paestum: 1-5 settembre 1975, Studia Liturgica 4, Edizione Dehoniane, Bologna 1979² [1976¹], 143-166.

12. Parati, A., Pionieri del movimento liturgico. Cenni storici, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2004, 93-97.

13. Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 64‑65.

14. S. Thomas Aquinas, Summa Theologiae, IIIq.73a.3co.

 

Nedávno u nás v českém jazyce vyšlo:

1. Ambros, P., Křest. Průvodce k obnově křestního vyznání, Refugium 2011.

2. Campatelli, M., Křest. Každý den u pramenů nového života, Refugium Velehrad‑Roma, Olomouc 2010.

3. Křest a iniciace, Sborník Fórum pastorálních teologů VIII, Refugium 2011.

 

Další tituly, na něž odkazujeme:

1. Congregazione per il culto divino e la dispciplina dei sacramenti, Direttorio su pietà poplare e liturgia dal 17 dicembre 2001. Principi e orientamenti, Libreria editrice Vaticana, Città del Varicano 2002. Česká edice: Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátosti, Direktář o lidové zbožnosti a liturgii, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 2007.

2. Crispolti, I Basaldella, Milano 1984.

3. http://it.wikipedia.org/wiki/Mirko_Basaldella.

4. Renč, V., Vybrané spisy, I, Křesťanská akademie, Řím 2000, s. 189n.

 

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

 

Od téhož autora:

Obřad zasvěcení panen 1/2
Obřad zasvěcení panen 2/2

 

Související články:

Richard Špaček: Křest
Tridentský koncil o křtu
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Justin: To čiňte na mou památku
Justin: První apologie
Justin: Koupel znovuzrození
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Hippolyt Římský: O Křtu Páně
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Řehoř Naziánský: Kristus je pokřtěn
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?

 

Poznámky:

[1] Srov. např. Katechismus katolické církve, 1257-1261 nebo i deklaraci Dominus Iesus ze 6. srpna 2000 S. Congregatio de fide, Dominus Iesus, 20, in Acta Apostolica Sedis 92 (2000) 761-762: „Imprimis, firmiter credendum est ‚Ecclesiam hanc peregrinantem necessariam esse ad salutem. Unus enim Christus est Mediator ac via salutis, qui in Corpore suo, quod est Ecclesia, praesens nobis fit; Ipse autem necessitatem fidei et baptismi expressis verbis inculcando (srov. Mk 16,16; Io 3,5), necessitatem Ecclesiae, in quam homines per baptismum tamquam per ianuam intrant, simul confirmavit‘. 77 Haec doctrina universali voluntati Dei salvificae non opponitur (srov. 1Tim 2,4), quapropter ‚necesse est duae hae veritates coniunctae teneantur, videlicet vera possibilitas salutis in Christo pro omnibus hominibus et Ecclesiae necessitas ad hanc salutem‘. 78" Česky: „Především je nutno pevně věřit, že ‚putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou‘. 77 Toto učení se nesmí stavět do protikladu s univerzální spásonosnou vůlí Boží (srov. 1Tim 2,4); proto ‚je nutno mít stále na paměti obě tyto pravdy - skutečnou možnost spásy danou v Kristu všem lidem a nutnou přítomnost církve pro tuto spásu‘. 78", červená řada 12, Sekretariát České biskupské konference, Praha 2000, 26.

[2] „Matura martyrio fuit - matura nondum nuptiis", Officium divinum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Liturgia horarum iuxta ritum romanum. III. Tempus per annum hebdomadae I - XVII. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1975, 1073.

[3] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. S dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, Academia, Praha 2006.

[4] Ze starokřesťanského spisu Apoštolská tradice se dozvídáme, jaký byl vlastní význam pomazání křižmem: Na závěr křestních obřadů byli neofyté mazáni ještě jednou svatým křižmem, na čele, a to samotným biskupem. Hned poté byl biřmovanec přiveden mezi ostatní křesťany a mohl se s nimi poprvé obejmout. Zároveň přinášel poprvé i dary ke slavení mše svaté, chléb a víno. Už na něj bylo pohlíženo jako na bratra či sestru.

[5] Srov. Decretum de aetate puerorum ad primam eucharisticam communionem 8 augusti 1910 admittendorum Quam singulari Acta Apostolicae Sedis, 2 (1910), 577-583. Srov. také Ephemerides Liturgicae, 24 (1910), 586-592 či Il Monitore Ecclesiastico, 22 (1910), 250-256 a také Documenta Pontificia ad instaurationem liturgicam sectantia. Vol. I, ed. A. Bugnini, Roma 1953, 41-46.

[6] Srov. S. Congregatio de disciplina Sacramentorum, Declaratio De aetate confirmandorum 30 iunii 1932 Plures petitiones, in Acta Apostolicae Sedis, 24 (1932), 271-272; Ephemerides Liturgicae, 46 (1932), 487-488; Il Monitore Ecclesiastico, 57 (1932), 257-258; Periodica de re morali, canonica, liturgica, 21 (1932), 275-276.

[7] Citováno dle čl. 1347 in Documenta ad instaurationem liturgicam spectantia I. 1903-1963, ed. C. Braga - A. Bugnini, Centro liturgico Vincenziano - Edizioni Liturgiche, Roma 2000, 372: „Ne autem ex hac resolutione aliquis error irrepat aut non recta intelligentia de sacrorum canonum intentione et praecepto circa aetatem admittendorum ad primam Communionem Eucharisticam, declarat eadem Sacra Congregatio, equidem opportunum esse et conformis naturae et effectibus sacramenti Confirmationis, pueros ad sacram Mensam prima vice non accedere nisi post receptum Confirmationis Sacramentum, quod est veluti complementum baptismatis et in quo datur plenitudo Spiritus Sancti (S. Thomas, p. III, quaestio 72, art. 2); non tamen iidem censendi sunt prohiberi quominus ad eamdem Mensam prius admittantur, si ad annos discretionis pervenerint, quamvis Confirmationis sacramentum antea accipere non potuerunt." - volněji: „Aby z tohoto rozhodnutí nevzniknul nějaký omyl nebo nedorozumění ohledně záměru posvátných kánonů týkajících se věku těch, kdo mají být připuštění k prvnímu eucharistickému přijímání, ustanovuje tatáž Svatá Kongregace následující: Je sice vhodné a v souladu s povahou a účinky svátosti biřmování nepřijímat děti ke svatému stolu dříve než po přijetí svátosti biřmování, která je vlastně dovršením křtu a v níž se udílí plnost Svatého Ducha (Sv. Tomáš, Summa Theologiae III,72,2); přesto se zdá, že by se tím spíše nemělo zakazovat, aby nejprve byli připuštěni k témuž stolu, jestliže dosáhli roků rozlišování, třebaže předtím svátost biřmování nemohli přijmout."

[8] Kodex kanonického práva, kán. 891, Česká biskupská konference - Karmelitánské nakladatelství, Praha - Kostelní vydří 1994: „Sacramentum confirmationis conferatur fidelibus circa aetatem discretionis, nisi Episcoporum conferetia aliam aetatem determinaverit, aut adsit periculum mortis vel, de iudicio ministri, gravis causa aliud suadeat." - „Svátost biřmování se uděluje věřícím kolem věku, kdy dosáhli vlastního rozhodování, pokud biskupská konference nestanovila jiný věk nebo pokud se nejedná o nebezpečí smrti anebo pokud podle rozhodnutí udělovatele závažný důvod nevyžaduje jednat jinak."

[9] Acta curiae olomucensis 1999-01, čl. 2, str. 3. Poněvadž nemám k dispozici Akta české biskupské konference, jsem nucen citovat odkazovat na Acta curiae olomucensis.

[10] S. Thomas Aquinas, Summa Theologiae, IIIq.73a.3co.: „Respondeo dicendum quod in hoc sacramento duo est considerare, scilicet ipsum sacramentum, et rem sacramenti. Dictum est autem quod res sacramenti est unitas corporis mystici, sine qua non potest esse salus, nulli enim patet aditus salutis extra Ecclesiam, sicut nec in diluvio absque arca Noe, quae significat Ecclesiam, ut habetur I Petr. III. Dictum est autem supra quod res alicuius sacramenti haberi potest ante perceptionem sacramenti, ex ipso voto sacramenti percipiendi. Unde ante perceptionem huius sacramenti, potest homo habere salutem ex voto percipiendi hoc sacramentum, sicut et ante Baptismum ex voto Baptismi, ut supra dictum est. Tamen est differentia quantum ad duo. Primo quidem, quia Baptismus est principium spiritualis vitae, et ianua sacramentorum. Eucharistia vero est quasi consummatio spiritualis vitae, et omnium sacramentorum finis, ut supra dictum est, per sanctificationes enim omnium sacramentorum fit praeparatio ad suscipiendam vel consecrandam Eucharistiam. Et ideo perceptio Baptismi est necessaria ad inchoandam spiritualem vitam, perceptio autem Eucharistiae est necessaria ad consummandam ipsam, non ad hoc quod simpliciter habeatur, sed sufficit eam habere in voto, sicut et finis habetur in desiderio et intentione. Alia differentia est, quia per Baptismum ordinatur homo ad Eucharistiam. Et ideo ex hoc ipso quod pueri baptizantur, ordinantur per Ecclesiam ad Eucharistiam. Et sic, sicut ex fide Ecclesiae credunt, sic ex intentione Ecclesiae desiderant Eucharistiam, et per consequens recipiunt rem ipsius. Sed ad Baptismum non ordinantur per aliud praecedens sacramentum. Et ideo, ante susceptionem Baptismi, non habent pueri aliquo modo Baptismum in voto, sed soli adulti. Unde rem sacramenti percipere non possunt sine perceptione sacramenti. Et ideo hoc sacramentum non hoc modo est de necessitate salutis sicut Baptismus." Česky: „Odpovídám: Musí se říci, že v této svátosti jest uvážiti dvojí: totiž samu svátost a věc svátosti. Bylo pak řečeno, že věcí svátosti jest jednota tajemného těla, bez níž nemůže býti spasení: neboť nikomu není volná cesta spasení mimo Církev, jako ani při potopě mimo archu Noemovu, jež značí Církev, jak máme ve II. Petr. 3. Bylo však svrchu řečeno, že lze míti věc nějaké svátosti před přijetím svátosti, jen z touhy, přijmouti svátost. Pročež před přijetím této svátosti může míti člověk spásu z touhy přijmouti tuto svátost; jakož i před křtem, z touhy po křtu, jak bylo shora řečeno.

Ale jest tu rozdíl ve dvojím. - A to nejprve, protože křest jest počátek duchovního života a brána svátostí. Eucharistie však jest jako dokončení duchovního života a cíl všech svátostí, jak bylo shora řečeno; neboť posvěcováními všech svátostí děje se příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie. A proto přijetí křtu jest nutné k započetí duchovního života; přijetí pak Eucharistie jest nutné k jeho dokončení; ne tak, aby se jednoduše přijímala, nýbrž stačí přijmouti ji v touze, jako i cíl máme v touze a úmyslu.

Jiný rozdíl jest, že křtem je člověk zařízen k Eucharistii. A proto již tím, že jsou děti pokřtěny, jsou Církví zařízeny k Eucharistii. A tak, jako skrze víru Církve věří, tak skrze úmysl Církve touží po Eucharistii a v důsledku přijímají její věc. Ale ke křtu nejsou zařizovány nějakou jinou předchozí svátostí. A proto před přijetím křtu děti nemají křtu nějakým způsobem v touze, nýbrž jen dospělí. Pročež nemohou přijmouti věc svátosti bez přijetí svátosti. A proto není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení, jako křest." (Srov. http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&next=)

[11] Caspani, 836: „(...) un richiamo al successivo accesso del confermato all'eucaristia suonerebbe piuttosto inautentico, quando, in molti casi, chi riceve la confermazione già si è accostato alla mensa eucaristica."