Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku

Papež Řehoř Veliký srovnal ony čtyři podle jejich autority se čtyřmi evan­gelii, protože formulovaly základní dogmata církve: trinitární a christologické dogma. Měřeno dle těchto hlavních záležitostí, jsou všechny ostatní, které tam byly projednávány, druhořadé. Zmíníme se jenom o něčem z toho, aby­chom osvětlili vazbu koncilů na dobovou situaci církve.

Od reformace, v novější době mezi dogmatikem Scheebenem a církevním historikem Funkem velice sporná otázka, zda při svolávání starých koncilů si císařové opatřili předchozí souhlas nebo dokonce pověření římských bisku­pů, může platit za rozhodnutou negativně, pokud se týče faktů; zásadní prá­vo papežů tím není dotčeno. Rovněž je jisté, že jako patriarchové Západu a pro jedinečné přednostní postavení byli zastoupeni, že jejich legáti měli vždy výjimečné postavení a někdy předsedali a že jejich souhlas s usnese­ními byl pro jejich ekumenickou platnost nevyhnutelný.

Konstantin Veliký dal církvi svobodu, ale také „připoutal církev k impériu a impérium k církvi" (Schwartz). Ale církev a říše byly znepokojeny náboženským sporem, při němž šlo o to nejvyšší: o osobu Zakladatele. Pracírkev jej vzývala jako svého Pána (Kyrios) a kladla jej po boku Otce, za jehož Syna se prokázal. Udělovala, podle Ježíšova příkazu, křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jak se daly sjednotit víra v Pána a tříčlenná křestní formule s přísně monoteistickým smýšlením, které převzalo křesťanství od židovství?

Když na konci 2. století mocně začínalo teologické myšlení, obrátilo se k tomuto tajemství. Bylo to řecké myšlení, v němž idea Logos a tvůrce světa (demiurgos), nejvyššího z celé stupnice božských a polobožských bytostí mezi Bohem a člověkem, se zdála ukazovat jasnou cestu ze zdánlivého dilematu pro lidský náhled. V duchu tohoto řeckého myšlení učilo více teologů 3. století, pokud jako Sabellius neprohlašovali tři osoby Otce, Syna a Ducha za způsoby projevení jednoho Boha (modalismus), „subordinaciánsky", tj. pod­řizovali Syna Otci. Toto pojetí převzal alexandrijský kněz Arius od svého učitele Luciána z Antiochie a zesílil je: Logos je podle něho „výtvor Otce"; postrádá přívlastek věčnosti: „Byla doba, kdy nebyl".

Arius nebyl nějakým osamělým myslitelem. Jako náboženská osobnost velké síly přitažlivé a získávací a nadaný spisovatel shromáždil kolem sebe přívržence, utvořil obec. Jeho biskup Alexander jej pro jeho nauku na velkém synodu (318) vyloučil z církevního společenství, ale jeho přívrženců bylo již příliš mnoho. Pokus o zprostředkování, které podnikl císařský důvěrník, kordobský biskup Hosius, zůstal bezvýsledný. Spor vyvolal na celém Vý­chodě velikou bouři.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381)

Související články: 

Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu (Epistula de Decrtetis Nicaenae synodi) 
Arianismus, ariánství 
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Augustin: O Trojici (De Trinitate)