Adventní doba

Adventní doba „má dvojí ráz: je totiž dobou přípravy na slavnost Narození Páně, v níž se připomíná první příchod Božího Syna k li­dem, a zároveň dobou, kdy se touto vzpomínkou srdce za­měřuje k očekávání druhého Kristova příchodu na konci časů. Z těchto dvou důvodů je advent dobou zbožného a radostného očekávání" (CR 39).

Zatímco dobu velikonoční, postní a narození mají všechny liturgie, advent je zvláštností liturgie západní.

Dějiny vývoje adventní doby

Dějiny adventu začínají na Západě v jižní Galii a ve Špa­nělsku ke konci 4. století. Tam byla pociťována potřeba asketické přípravy na vánoce a Zjevení Páně, také proto, že se ten den udílel křest. Přípravná doba trvala tři neděle a brzo dostala postní charakter, aby se napodobil 40denní půst před velikonocemi, který byl také přípravou na křest. Jelikož se v galské církví nikdy nepostili v sobotu a v ne­děli, bylo třeba osmi týdnů, aby se dosáhlo plného počtu čtyřiceti  dní před Zjevením Páně. Tak  vznikla „Quadragesima sancti Martini"[1], postní doba, začínající svátkem sv. Martina z Tours 11. listopadu a končící 5. lednem.

V Římě nikdo nepomyslil na to, předsunout před vánoce postní dobu po 40 dní, přesto však se v 6. století začaly po­slední dva týdny před vánocemi (a do té doby spadající kvatembrové  dny[2]) liturgicky upravovat, aby vyjadřovaly příchod Páně (lat. adventus) na tento svět, zvěstování P. Marii a vystoupení Jana Křtitele. To je také rozdíl v chápání ad­ventu v Římě a v galské liturgii. Zde to byla doba asketické přípravy, v Římě liturgické. V podstatě byla adventní litur­gie vybudována za Řehoře Velkého a dosud má charakter památky na první příchod Páně a přípravy na druhý.

V následujících staletích ovlivnil galský advent římskou praxi, zejména když v 10.-11. století pronikly frankogalské prvky do římské liturgie. Advent se částečně stal postní dobou: od středověku se užívá fialových parament, oltář se nezdobí květy, odpadá Gloria, Te Deum, hra na varhany. Ale půst se uplatnil jen přechodně a značně pozdě, také rozsah adventu (4 týdny) se prosadil až ve vrcholném stře­dověku. Že Řím nepovažoval advent liturgicky za postní dobu, je vidět z toho, že na rozdíl od postu se o nedělích vždy zpívalo aleluja.

Začátkem liturgického roku se stal advent ve 12.-13. století, předtím začínal liturgický rok v Ří­mě slavností Narození Páně.

Také ve východních liturgiích najdeme určitou přípravu na vánoce, ale nikde není advent vybudován tak jako v řím­ské.

Ráz a průběh

Liturgická obnova adventu odstranila především jeho postní cha­rakter a liturgicky jej dobudovala (nové adventní preface, vstupní antifony a modlitby na každý feriální[3] den v týdnu, nové uspořádání lekcí). Gloria se sice neříká, ale z jiného důvodu než v postě - zde se vyčkává, až andělský hymnus zazní, jako zazněl poprvé uprostřed Svaté noci.

Texty první adventní neděle a dalších dnů až do 16. pro­since vyjadřují eschatologický ráz adventu a povzbuzují k očekávání druhého příchodu Páně. Symbolem tohoto ad­ventního motivu by mohla byt prázdná Hetoimasia (trůn) Vševládnoucího, jak ji zobrazují starokřesťanské mozaiky v Římě a v Ravenně: naše zraky jsou upřeny na tento trůn a čekáme, až na něj Pán zasedne. Eschatologické očekávání vhodně navozují lekce o Mesiáši a jeho království z pro­roka Izaiáše.

Od 17. do 24. prosince sledují formuláře bezprostřední přípravu na Narození Páně. Dosahuje se toho vlastními formuláři na každý den a evangelními čteními (1. kapitola Matouše a Lukáše) líčícími události, jež předcházely Kristovu narození. 

Jestliže naším prvním průvodcem adventem je Izaiáš (v nedělních a feriálních čteních) a připravuje nás na druhý příchod Páně, je naším druhým průvodcem Jan Křtitel a připravuje nás na příchod Páně v těle. Proto se evangelia 2. a 3. neděle a od středy druhého adventního týdne za­bývají postavou a učením Jana Křtitele.

Čtvrtá adventní neděle je jakousi obdobou byzantských nedělí „Otců" (od Adama až k sv. Josefovi), neboť čtení ukazují starozákonní světce (Izaiáše, potomky Davidovy) a evangelium P. Marii, jak očekávají narození Emanuele.

(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 198-200, mírně redakčně upraveno, mezititulky jsou redakční.)

Související články:

Josef Kupka: Advent
Cyril Jeruzalémský: O dvojím příchodu Ježíše Krista
Hippolyt Římský: Dvojí příchod Krista  
Karel Boromejský: O adventní době
Efrém Syrský: Bděte: znovu přijde!
Ladislav Pokorný: Vánoční doba
Jan Tauler: Adventní píseň  

Poznámky:

[1] Latinsky „Čtyřicetidenní svatého Martina"; pozn. RTh.

[2] Kvatembrové dny (z latinského quatuor tempora - „čtvero dob") - tzv. „suché dny", tzn. dny postního charakteru, kdy lidé jedli suchý chléb namísto namazaného či suché brambory namísto omaštěných. Těmito dny byli vždy středa, pátek a sobota. Kdysi se vyhlašovaly v souladu se čtyřmi ročními obdobími čtyřikrát za rok, tedy na jaře v prvním týdnu doby postní, v létě týden po svatodušním Božím hodu, na podzim po svátku Povýšení svatého Kříže a v zimně ve třetím adventním týdnu. Pozn. RTh.

[3] Tj. „všednodenní"; pozn. RTh.