Oheň Eliášův

Eliáš svého času ukázal všem, kdo je pravý Bůh, když na hoře Karmel svolal na obětovaného býka oheň Hospodina, který onoho býka pozřel, kdežto přítomní Baalovi proroci se zesměšnili: tajtrlíkovali kolem svého býka, ale jejich nebůh Baal nehnul ani brvou.[1] Eliáš tak všem ukázal, kde spočívá Boží moc a vůle a oheň Hospodinova Ducha. Jak ale dnes svolat Hospodinův oheň a ukázat tuto moc ohně, jakož i to, kdo je pravý Bůh? Dnes není třeba obětovat býčky na oltář dřeva, ale my sami jsme to tělo a duše, které mají být obětovány na oltáři našeho srdce, posvěceného vodou a krví Beránka[2]. A přijme-li Hospodin naši oběť, jistě budeme zapáleni ohněm jeho Ducha, jímž budeme hořet nejen jako Eliášova, Hospodinem zažehnutá oběť, ale jako keř, který „hořel, ale nebyl tím ohněm stráven."[3] A On ji jistě přijme, je-li to oběť „podle Hospodina", ve shodě s Jeho vůlí! Pak se „na odhalené tváři nás všech" bude zrcadlit „slavná zář Páně", jíž „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně,"[4] který je plamenem Hospodinovým[4b]. Pravého Boha neukážeme pobitím Baalových proroků přesvědčováním, ubíjením lidskými „argumenty" či urážením „jinověrců" (ač i toto si Eliáš dovolil - viz 1Kr 18,27 a 40!), ale mocí ohně Ducha, kterým Hospodin zažehne naši oběť, jíž jsme my sami: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba."[5] Přinášíme-li oběť milou Bohu, nemůže zůstat bez Hospodinova sžírajícího plamene, neboť „každá oběť bude osolena solí" Hospodinova ohně[6]. A hoříme-li ohněm Hospodinova Ducha, nemůže to zůstat skryto ostatním: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře."[7] A Bůh čeká na naši oběť, na naše svolávání Jeho ohně: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!"[8] Ale pokud nehoříme, je na čase ptát se sami sebe, kde je „zakopán pes", zda spíše než Hospodinovi neobětujeme Baalovi a dalším mrtvým a němým modlám, zda vůbec svoláváme Hospodina a jeho Oheň do našeho nitra, na oltář s býčkem umrtveným a rozčtvrceným linií kříže...

Eliáš, muž intimní modlitby[9] a Boží moci navzdory vlastní lidské slabosti[10], je také spolu s Pannou Marií samotnými karmelitány považován za zakladatele karmelitánského řádu. Oheň Eliášovy horlivosti (slovo „horlivost" má svůj kořen právě v praslovanském slově „gorliv", tedy „horoucí", „hořící") hoří jako chrámové věčné světlo i v jeho následovnících, světcích a mysticích řádu karmelitánů, a odráží se i v karmelitánském hesle, jež je citací právě Eliášova výroku: „Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum", tedy „Horlivostí planu pro Hospodina, Boha zástupů"[11].

Stojí také za zmínku, že Eliáš byl spolu s Mojžíšem[12] a Henochem[13] s tělem a duší vzat na nebe[14] (podobně tomu věříme i o Panně Marii), a proto se mohl spolu s Mojžíšem zjevit v Boží slávě Ježíšovi na hoře Proměnění.[15] Tato skutečnost nanebevzetí byla chápána jako důsledek velice výlučného a intimního vztahu s Hospodinem.

Kéž i nás Eliáš, jehož jméno je zároveň i krédem: „Mým Bohem je Hospodin", provází na cestě ke „vzetí do nebe" a vyprosí nám „dvojnásobný díl svého ducha", jak o to žádal jeho učedník Elíša[16]!

Od téhož autora:

Bůh
Extáze
Reinkarnace
Kontemplace
O kontemplaci
U Boha a u lidí
Mystika, mystický
Odevzdat se Marii
Našel jsem svůj domov
Arte-factum - deo-factum
Tři údobí duchovního života 
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
"Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie  

Související články:

Richard od Sv. Viktora: Duch Svatý - Boží Oheň  
Dariusz Kowalczyk: Kenoze Ducha Svatého  
Brigita Švédská: O seslání Ducha Svatého  

Poznámky:

[1] Srv. 1Kr 18.

[2] Srv. J 19,34.

[3] Srv. Ex 3,2.

[4] 2Kor 3,12.

[4b] Srv. Sk 2,3-4.

[5] Řím 12,1.

[6] Srv. Mk 9,49.

[7] Mt 5,14.

[8] Lk 12,49.

[9] Srv. 1Kr 19.

[10] Srv. 1Kr 19,3.

[11] Srv. 1Kr 19,10.

[12] Dt 34,5-6.

[13] Gen 5,24.

[14] 2Kr 2,11.

[15] Mt 17,3.

[16] Srv. 2Kr 2,9.