Jak přicházíme k Bohu

„Gaudete in Domino semper..."[1]

Svatý Dionysius praví: Je šest stupňů, po nichž duše přichází k Nejvyššímu.

První je, když Bůh duši otevírá, jak praví v Písni písní: „Otevři mi, moje přítelkyně, otevři mi, moje holubičko, otevři mi, moje neposkvrněná!"[2] - Pane, ty ji nazýváš neposkvrněnou, i když ještě leží v hříších? - Ano, ona je mojí neposkvrněnou v mé věčné prozřetelnosti. Neboť když duše pozná škodu a poskvrnu, kterou má ze hříchu, upadá v nářek sama nad sebou a stává se poddajnou a otevírá se Bohu v každém čase.

Druhý je, když Bůh duši soustředí a s nejnižšími silami ji pozvedá ze všech rozmanitostí k silám nejvyšším a nejvyšší silou ji upevňuje na Boha. Pak se Bůh rodí v duši, zatímco se jí zjevuje novým způsobem v božském světle. Jak praví svatý Augustin: Je-li žádost roznícena láskou, Bůh se rodí v duši. Ten, jenž rozněcuje lásku, je Duch svatý. Plodem Ducha svatého je světlo, radost a pokoj.

Třetí je, když Bůh duši obrací. Bůh ji pak obrací k sobě a k ní samé, zatímco se jí zjevuje v božském světle s novým poznáním. Neboť v nevědomosti se od Boha vzdalujeme, v poznání a ve světle se mu přibližujeme. Svatý Pavel praví: „Přešli jste z temnoty ke světlu. Nyní kráčíte ve světle jako děti světla."[3] - Pak duše přichází ve světle k poznání a v poznání k Bohu tak blízko, že již více nehřeší a více hřešit ani nemůže. Nejen že nemůže spáchat hřích, ona na hřích zapomíná, poněvadž myslí na pravdu. „Ochutnejte a vizte,"[4] praví David. Nepraví: „Vizte, nejdřív vizte a potom ochutnejte." Mnozí chtějí létat dříve, než mají křídla. Kdo chce patřit dříve než chutnat, ten patří bez pořádku a bez cíle. Proto praví: „Ochutnejte a vizte!" Tak musí duše Boha ochutnávat ve všech jeho dílech, že všechna jeho díla se stávají dobrá a dobrotivá. Tak ochutnává a vidí Boha bez kolísání. Čím více ochutnává, tím více patří, a čím více patří, tím více do ní Bůh zapadá. Čím patří, praví Augustin, tím také ochutnává. A obráceně. A to je obraz, v němž Bůh tvoří duši podle sebe. Tak tomu bylo u svatého Pavla, když byl unesen do třetího nebe a viděl Boží tajemství.[5] Neboť čím viděl, tím slyšel, a obráceně. Viděl Slovo, jež je Otcem věčně plozeno, z něhož vyšly všechny věci. Tak patří duše na Boha v jeho jasnosti a výsosti. Neboť duše přichází tak vysoko, že vidí Boha v jeho bytí.

Čtvrtý je, když Bůh duší hýbá. A duše v sobě poznává přirozený Boží obraz a vystupuje sama nad sebe a ochutnává Boha. Nato bývá sražena sama do své přirozené slabosti a vidí jeho velikost a svoji malost. Potom přichází božské světlo a prozařuje její přirozenou sílu a posunuje ji dále nad její přirozenou sílu do síly nadpřirozené a posunuje ji z přirozeného světla do světla nadpřirozeného. Tak Bůh hýbá duší. Jak praví Job: „Pane, zjevil jsi mi své světlo a ve svém světle jsi mi zjevil, co smím podržet. Zalekl jsem se ve svém srdci, a moje srdce se pohnulo na jiné místo."[6] A Pavel: „Tedy mění ji od jasnosti k jasnosti." [7]

Pátý je, když se Bůh spojuje s duší. Neboť pak přichází božské světlo a bere tvar duše a vnáší ji do tvaru Božího a sjednocuje a tvoří ji tak v Bohu, že ji proniká božské světlo a že se ona již nepoznává v přirozeném světle, nýbrž se poznává ve světle božském... Jako na sluneční záři, která prozařuje a prosvěcuje vzduch, vidíme, že nezáří jako vzduch, nýbrž jako sluneční záře, tak také božské světlo prozařuje duši, že ona sebe samu nepoznává více, leč v božském světle. Svatý Pavel praví: „Prosím Krista a jeho Otce, aby vám dal svého Ducha svatého a osvítil vaše srdce, abyste poznali pravdu."[8]

Šestý je, když Bůh duši pozvedá a bere ji k sobě, takže ji v božském světle nejen proniká, nýbrž ona sama je božským světlem. Podobně když někdo vezme krystal nebo beryl a postaví je do slunce, ztrácejí svou barvu a stávají se stejnými se světlem. Andělé jsou zrcadlem, které prozařuje božské světlo, praví Dionysius. Hledí navzájem na božské světlo. Tak jsou svaté duše prozářené prozařujícím světlem. Totéž světlo, které prozařuje jedny, totiž prozařuje jiné.

Proto praví svatý Pavel: „Radujte se, neboť Bůh je vám nablízku."[9]

[Hane Karmelitán: Sermo de adventu. Přeložil P. A. Svatoš OP. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1939. Upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil. Německé znění zde.]

Více o Henrym Haneovi 

Od téhož autora:

O stvořeném a nestvořeném duchu

Související články:

Reginald Dacík: Německá mystika 14. století  
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Giselher ze Slatheimu: O lásce 
Gerlach Peters: Jen Boha chci!
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Mistr Eckhart - životopis
Jan od Kříže: Duchovní píseň
Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící 
Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Terezie z Lisieux: Dopisy duchovnímu bratru-misionáři 1 
Marie Magdaleny de‘Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Pravá zbožnost k Duchu svatému 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Hymny, jež zpívala ve vytrženích (1/3)
Terezie z Lisieux: Sebeodevzdání v zápalnou oběť milosrdné Lásce Boží
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Johannes Franke: Synovství Boží
Johannes Franke: O blahoslavené Panně
Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit

Poznámky:

[1] Latinsky „Radujte se v Pánu vždycky..." (Flp 4,4).

[2] Pís 5,2.

[3] Srv. Ef 5,8-9.

[4] Ž 34,9.

[5] 2Kor 12,2n.

[6] Job ? + 37,1.

[7] 2Kor 3,18.

[8] ?.

[9] Fil 4,4-5.