O Církvi a věčnosti

Komentář vladyky Athanasije Jevtiče k učení starce Porfýria

To, že Církev bude existovat věčně a že nikdy nezanikne, není třeba dokazovat. Apoštol Pavel ve svém listu Židům říká: „Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů. K veřejnému shromáždění a k Církvi prvorozených, kteří zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých. A k prostředníku Nového Zákona - Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící než krev Ábela." (Žid 12,22-24) To je naše vlast (viz Žid 11,14) a naše město, jehož základem je Kristus (viz 1 Kor 3,11; Ef 2,20; Žid 11,10). Současně s tím však můžeme hovořit rovněž o věčnosti Církve od jejího počátku. Svatá Trojice je zde prototypem Církve. Dokonce i světitel Fotios (Byzantský) v jedné ze svých četných homilií řekl, že „Svatá Trojice se (doslova) „zcírkevnila" (řec. εκκλησιάσα, csl. cцерквилас) a učinila svět, to znamená, že Svatá Trojice (Otec, Syn a Duch Svatý) se shromáždila, aby se vzájemně poradila, a tím se projevila jako Církev[1] (shromáždění osob - v duchovním a církevním slova smyslu).

O podstatě Církve[1] hovoří v tomto smyslu i světitel Řehoř Nysský: „κόσμου κτίσις εκκλησίας κατασκευή" - „stvoření světa je již uspořádáním Církve" (viz Žid 4,3). Na předvěčném shromáždění Bůh rozhodl o tom, že stvoří svět a stanovil, že se uskuteční Vtělení (Boha Slova), aby mohlo dojít k nejtěsnějšímu sjednocení Boha se svým stvoře-ním. Toto sjednocení se uskutečňuje v Božím Synu a tím, že Bůh miluje svého Syna, miluje i nás. Lze proto říci, že celé dějiny světa jsou dějinami Církve. Kristus, to je Církev. I svatý apoštol Pavel ve svých listech ztotožňuje tajemství Krista s tajemstvím Církve (viz 1 Kor 10,16-17, 12,12; Kol 1,18-27). Náš Pán není jen Hlavou, ale i Počátkem (απ´αρχή), prvotní a nejlepší součástí, prvním členem své Církve, v níž jsou s ním všichni ostatní spojeni, „soutělesní". A také proto ctih. Maxim Vyznavač ve svém díle „Mystagogie" ztotožňuje Církev s Bohem. V Kristu můžeme učinit stejné ztotožnění, neboť Církev jest tělem Krista. Toto Tělo je však třeba chápat v tom smyslu, že v Kristu má účast veškeré stvoření, rozumné bytosti jako člověk a andělé, které se tohoto života účastní svobodně.

Kristus bude, jak praví světitel Řehoř Palama, „nesčíslně hypostázní" (μύριουηπόστατος), protože naše hypostáze[2] budou spojeny s ním. Naše ztotožnění s Kristem nás na druhou stranu nikterak nezbavuje individuálnosti, právě naopak, činí nás současnými. Apoštol Pavel, který říkal: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus," (Gal 2,20) byl velmi výraznou osobností. Podobně jako sv. Pavel se musí i každý z nás stát Kristem. A proto je Církev předpovězena již od věčnosti a již „předem vtělena" v Kristu.

Mojžíš viděl na hoře Sinaj obraz, podle kterého nechal zhotovit stánek úmluvy (viz Žid 8,5). Tento obraz představoval Církev, a stánek úmluvy byl tedy vytvořen podle obrazu Církve (jak ji viděl např. i sv. Hermas v „Pastýři"). Obraz sjednocení Adama s Bohem je menší, než bylo sjednocení apoštolů s Bohem v den sv. Padesátnice. Tehdy se jednalo pouze o závdavek toho, jak lze zakoušet Církev. Avšak i naše zkušenost Církve není úplná. Říkáme: „Dejž nám důstojně přijímat (svaté Dary)." „Důstojně", to znamená těsněji, plněji tam, v Božím Království. (Např. sv. Maxim Vyznavač říká, že u prarodičů v Ráji byl pouze obraz, ale Pravda bude ve věčnosti, v budoucím věku.)

Církev v podání sv. Jana Teologa, konkrétně v jeho Zjevení (Apokalypse), to je Nový Jeruzalém, Nové nebe a Nová země, Nevěsta Kristova, jež v něm žila předvěčně. Vtělením Krista se Církev stala Kristovým tělem, v němž „přebýval" spolu s námi (Jan 1,14, Zj 21,3). Církev se stala jeho Tělem, jeho plností, plností Naplňujícího vše ve všem (viz Ef 1,22-23). Takové je christologické, pneumatologické a eklesiologické chápání Církve. Můžeme proto otevřeně hovořit o utváření (formování) a vzrůstání (mohutnění) Církve, neboť můžeme hovořit o našem vrůstání v Církev, o našem „vcírkevňování" (csl. воцерковление) a „vcházení v obecenství s Kristem" (приобщение).

(Podle studentského pravoslavného časopisu Moskevské duchovní akademie „Vstreča", 1 (22) 2006, při příležitosti 10. výročí založení časopisu, připravil Ing. Michal Dvořáček. Do Revue Theofil převzato s laskavým svolením autora z Brněnského pravoslavného věstníku Dobrý pastýř č. 16.)

Související články:

Tichon Zadonský: Křesťanova vlast  
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Emilian Soukup: Církev Kristova
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
 Augustin: Jsme Jeho tělem 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?  
Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých" 
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Řehoř Veliký: Církev vystupuje jako jitřenka  

Poznámky:

[1] Slovo „Církev" pochází z řec. slova „Κυριακή", které znamená „Dům Hospodinův", a z latinského slova „circus" - kruh. Řecké slovo „εκκλησία" znamená rovněž „shromáždění pozvaných, povolaných" (srov. Ef 4,1; Řím 1,1-7).

[2] Hypostáze (řec. „prosópon") znamená obecně „osobu". Je-li výraz užíván při teologickém výkladu osob Svaté Trojice (viz triadologie), znamená charakterové odlišení vlastností jednotlivých osob (Otce, Syna a Svatého Ducha), jež přitom zachovávají nedělitelnou jednotu na základě své božské podstaty, která je naopak všem společná. V každé hypostázi je přitom božství přítomno ve své plnosti.