O druhém příchodu Krista a jeho znameních

 

Zde půjde na prvním místě o skutečný druhý příchod Pána Ježíše Krista, a nikoli o jeho účel, který s ním úzce souvisí. Otázka, za jakých znamení tento příchod nastane, je sice podružná, ale i o ní je zde zapotřebí pojednat.

 

 

 

a) O Kristově druhém příchodu

Výklad

Apoštolské vyznání víry říká: „Odtud přijde soudit živé i mrtvé." V Písmu svatém je druhý příchod Páně nazýván parúsie (řec. παρουσια [parúsia] - „příchod", „přítomnost"; Mt 24,3; 2Tes 2,8), poslední den (J 6,39; 11,24; 12,48; 1Kor 15,62), den Páně (1Kor 3,13; 5,5), den příchodu našeho Pána (1Kor 1,8), den Kristův (Flp 1,10; 2,16), den navštívení (1Pt 2,12), den soudu (1J 4,17).

 

Důkaz

1. Pán Ježíš Kristus poukazuje na svůj druhý příchod již v horském kázání (Mt 7,22), v prosbě Otče náš (Mt 6,10): „Přijď království tvé". Výslovně jej předpověděl, když v návaznosti na Dan 7,13 řekl: „A uzří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou mocí a velebností" (Mt 24,30; 25,31; 26,64; Mk 8,38; 14,62; Lk 17,24; J 6,39). Ve čtvrtém evangeliu je poslední den dnem útěchy, kdy vyvolení vejdou do věčných příbytků (J 14,2-3; 3,15; 12,26; 17,24); nevěřící však nemohou přijít tam, kam půjde Kristus (J 7,34; 8,21; 13,33).

2. Apoštolové připomínají věřícím druhý příchod Páně často a s důrazem. Andělé sdělují apoštolům při nanebevstoupení Páně: „Ten Ježíš, který je od vás vzat do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe odcházet" (Sk 1,11). Apoštol Petr káže v chrámu, že Kristus přijde do času obnovy všech věcí (Sk 3,21). Sv. Pavel tímto příchodem věřící těší i hrozí, hlavně ale těší (1Kor 1,8; 4,5; 5,5; 15,22; 2Kor 1,14; Kol 3, 4; Flp 1,6; 1Tes 4,15). Bude to den dokonání pro spravedlivé, den ohnivých plamenů pro bezbožné a nevěřící (2Tes 1,6-10) a den zkoušky pro vlažné a polovičaté (1Kor 3,12-15). Apoštol Petr hájí příchod Pána proti těm, kteří jej popírali (2Pt 8,10). Sv. otcové rovněž hlásají druhý příchod Páně.

 

b) O znameních Kristova druhého příchodu

Přesná a určitá znamení svého příchodu, den a hodinu, odmítl Pán Ježíš Kristus sdělit (Mt 24,36; Mk 13,32; Sk 1,6-7). Onen den přijde náhle jako zloděj v noci (Mk 13,33-37; Mt 24,43; 25,6), zazáří jako blesk (Mt 24,27), překvapí jako potopa Noemovy současníky (Mt 24,39), jako síra a oheň Sodomu a Gomoru (Lk 17,29-30). „Bděte tedy, neboť nevíte dne ani hodiny" (Mt 25,13). Všeobecně se však Pán Ježíš Kristus o znameních svého příchodu přece jen zmínil. Tato znamení jsou ovšem vzdálená a temná, avšak i přesto je z nich možné usuzovat, že konec světa se nedostaví dříve, dokud ona nenastanou. V posuzování těchto znamení může být i omyl (2Tes 2,2). Tato znamení jsou:

 

1. Hlásání evangelia na celém světě

2. Obrácení Izraelitů ke Kristu

3. Příchod Eliáše a Henocha

4. Veliký odpad od víry a příchod Antikrista

5. Veliké změny na nebi i na zemi a strašné soužení

6. Požár světa

 

1. Evangelium bude hlásáno po celém světě: „A toto evangelium o království bude hlásáno po celém světě na svědectví všem národům; a tehdy (řec. τοτε [tote]) přijde konec" (Mt 24,14).

Tím není řečeno, že celý svět přijme Kristovo evangelium a bude je vyznávat, nýbrž že bude hlásáno všude a všem národům. S jakým úspěchem se to stane, se neříká. Částicí „potom" je stanoveno vymezení, od něhož (terminus a quo), tedy že teprve potom dříve nebo později nastane konec světa.[1]

 

2. Izraelité se obrátí ke Kristu, jak výslovně učí sv. Pavel (Řím 11,25n). Podle toho většina národů přijme víru v Krista, a potom vstoupí do Církve i izraelský národ.

Není nutné zde myslet obrácení každého jednotlivého Izraelity, nýbrž národa jako celku. Vždyť ani ono plenitudo gentium (lat. „plnost pohanů") nelze vykládat o každém jednotlivém pohanu. Budou to tedy podle všeho hromadná obrácení ke Kristu.[2] Slova Kristova „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř" (J 10, 16) nesouvisí s výše zmíněným obrácením. V nich Pán Ježíš Kristus zdůrazňuje, že jeho Církev nebude pouze pro Židy, nýbrž pro celý svět, takže jsou do ní povoláni i pohané.

 

3. Příchod Eliáše a Henocha

Eliáš přijde na konci světa kázat Židům evangelium a tak uskutečnit jejich obrácení ke Kristu.

O příchodu a úkolu Eliáše předpověděl prorok Malachiáš (3,23-24[3]): „Hle, já vám pošlu proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. A obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych snad nepřišel a nestihl zemi prokletím" (srov. Sir 48,10). Oním hrozným a velikým dnem není první příchod Mesiáše, jenž se udál v milosrdenství a dobrotivosti, nýbrž druhý příchod Krista k soudu. Eliášem nelze rozumět Jana Křtitele, předchůdce Páně, nýbrž proroka Eliáše, kterého LXX označuje přesněji Θεοβιτης [Theobités]. Pán Ježíš Kristus rovněž mezi oběma muži přesně rozlišuje a proroku Eliáši připisuje týž úkol, jaký mu byl přidělen v židovských eschatologických představách: „Eliáš sice přijde a obnoví všechno, ale pravím vám: Eliáš již přisel, ale nepoznali ho, nýbrž mu učinili, co se jim zlíbilo" (Mt 17,11-12).

O Henochovi Písmo svaté praví: „Henoch se líbil Bohu a byl přenesen do ráje, aby dal národům příklad pokání" (Sir 44,16).

Podle řeckého textu, kde je „do ráje" vynecháno, by se mohlo přeložit: „Byl postaven za vzor pokání národům." Se zřetelem na dva svědky, o nichž je řeč ve Zj 11,3, bylo starodávným podáním, že na konci světa přijdou Eliáš a Henoch. Dogmaticky to ovšem není jisté, jak se domníval Bellarmin.[4]

 

4. Veliký odpad od víry a příchod Antikrista

Obojí znamení spolu úzce souvisí. Odpad od víry bude Antikristem zahájen a rozšířen, jeho příchod pak bude odpadem od víry připraven. Apoštol Pavel napomíná Tesalonické: „Nikdo ať vás žádným způsobem nesvede, neboť (den Páně nenastane), dokud nepřijde odpadnutí a neobjeví se člověk hříchu, syn záhuby" (2Tes 2,3). S ohledem na následující verše 9-11 je zde třeba rozumět dalekosáhlý odpad od křesťanství, silné směry proti křesťanství, a nikoli politické převraty, jak se domnívali starší exegeté.

U sv. Jana je jméno Antikrist obecné, neboť mluví o antikristech (1J 2,18; 4,3). Konkrétněji se o Antikristu vyslovuje apoštol Pavel: „Je to člověk hříchu, syn záhuby, jenž se bude protivit a povyšovat proti všemu, co se nazývá Bohem nebo čemu se vzdává božská pocta, takže se posadí v Božím chrámě a bude si počínat, jako by byl Bohem" (2Tes 2,3-4). Antikrist je tedy podle všeho konkrétní, silnou osobností, a nikoli zosobněním časových okolností. To plyne i z dalších apoštolových slov: „A tehdy se objeví ten bezbožník, kterého Pán Ježíš zahubí dechem svých úst a zničí jasem svého příchodu. Jeho přítomnost bude podle působnosti satanovy s veškerou mocí, se lživými divy a zázraky a s veškerým podvodem nepravosti pro ty, kteří hynou, a to proto, že nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni" (2Tes 2,8-10).

 

5. Veliké změny na nebi i na zemi a hrozná soužení

O těchto mluví Pán Ježíš Kristus, když říká: „A hned po soužení těch dnů se zatmí slunce a měsíc nevydá své světlo a hvězdy budou padat z nebe a moci nebeské se budou pohybovat. A tu se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tehdy budou naříkat všechna pokolení země a uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou" (Mt 24,29-30). Tato soužení a změny je sice obtížné přesně rozlišit od těch při zkáze Jeruzaléma, avšak nelze je vesměs vykládat obrazně. Celou perikopu nevykládal obrazně ani žádný otec ani theolog.

Změny jsou ovšem líčeny prostě, výrazy lidovými, a nikoli vědeckými. Poněvadž biblická eschatologie má v první řadě na zřeteli dokonání člověka a země, je třeba mocnostmi nebeskými rozumět ovzduší, jež se také nazývá nebem. O dokonání země říká apoštol Petr: „Den Páně však přijde jako zloděj, a nebesa v něm s velikým hukotem pominou, základy pak se žárem rozpustí a země i díla, která jsou na ní, shoří" (2Pt 8,10). I zde apoštol nebesy míní pozemské ovzduší. Světový požár bude úměrný potopě, kdy voda ze zemských propastí a z nebes zalila zemi (2Pt 8,5-7), takže ohněm bude spáleno to ovzduší, z jehož oblak se řinula voda na zemi.

Velikou změnou tehdy projdou také nebeská tělesa, jak vysvítá z Iz 80,26; Mt 24,29; Lk 21,25, avšak o těch zde Petr, alespoň jak se zdá, nemluví, nýbrž - jak lze soudit s ohledem na verše 3, 5 a 6 - jenom při té příležitosti vyjadřuje to, že při Kristově příchodu k soudu nynější podoba země a jejího ovzduší projde velikou změnou ohněm, podobně jako byla při potopě změněna vodou, takže potom nastane nové nebe a nová země (v. 12). Nové nebe a nová země, o nichž mluví Písmo svaté (Iz 65,17; 66,22; Zj 21,1; 2Pt 3,13), je třeba si představovat tak, že země a ovzduší budou znova uspořádány, zformovány a proměněny ve druhý ráj. Nebudou zcela stráveny, nýbrž pouze to, co by se nehodilo pro poměry, které nastanou po vzkříšení: ostatní pak aby se vytříbilo a zdokonalilo, jak by to bylo těm poměrům přiměřené.[5]

 

6. Požár světa

Tímto bude spálena země i ovzduší, a dokonání světa bude zakončeno.

Jedni kladou tento požár před a druzí za poslední soud. První se odvolávají na to, že příchod Syna člověka v nebeských oblacích spadá v jedno s požárem a že pro ty, kteří se toho dožijí, bude požár příčinou smrti a popřípadě očistcem. Zdá se však být důvodnějším, že by se poslední soud nekonal na obnovené zemi. Jak by jinak spravedliví, kteří se dočkají Kristova druhého příchodu, mohli být uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Kristu (1Tes 4,17)? Požár vznikne asi ihned po posledním soudu a bude vlastním koncem světa.

Jakými přirozenými činiteli Bůh tento požár zažehne, nevíme. Není nutné zde myslet na pouhý rozkaz všemohoucího Boha. Konec světa může způsobit i řada přirozených příčin, jak doznává věda, tak např. srážka s hustou skupinou meteoritů, pád komet, srážka s cizí sluneční soustavou, hvězda, která vnikne do soustavy nebeských těles. Tak by mohl silný déšť meteoritů spojený s pádem komet způsobit ony hrozné změny, o nichž mluví Petr a Pán Ježíš Kristus.[6]

Otázku, zda na zemi obnovené ohněm budou zvířata a rostliny, je těžké rozhodnout. Scholastičtí theologové to popírali. Jejich důvody však nejsou vůbec tak přesvědčivé, aby se týmž právem nedalo zastávat mínění opačné. Tyto rostliny a zvířata by ovšem byly pro radost a útěchu zmrtvýchvstalých.[7]

 

[Převzato z Richard Špaček: Katolická věrouka, III, Praha 1922. Upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Křest 
O bohopoctě vtěleného Krista
O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi
O sestoupení Krista do předpeklí 
O královském úřadě Kristově
O zmrtvýchvstání Krista 

  

Související články:

Hippolyt Římský: Dvojí příchod Krista   
Cyril Jeruzalémský: O dvojím příchodu Ježíše Krista
Denis Kartuzián: O strašlivosti Božího soudu 
Bernard z Clairvaux: Přijde k nám Boží slovo 
 Guerric z Igny: Očekáváme Spasitele
Efrém Syrský: Bděte: znovu přijde!
Karel Boromejský: O adventní době  
Ignát Zháněl: Mystérium Adventu   

 

 

 

 

Poznámky:

[1] Srov. Augustin, Ep. 197,4; 199,48.

[2] Srov. Jeroným, In Habacuc 3,17.

[3] Podle Vulgaty 4,5-6, jak bylo v původním znění textu R. Špačka. Pozn. RTh.

[4] Bellarmin, R., De Rom. Pont., III,6.

[5] Sýkora, Nový zákon I, s. 506.

[6] Viz Braun, C., Über Kosmogonie vom Standpunkt christlicher Wissenschaft, 3. vydání, 1905, s. 383; Epping, Die Meteorite und ihr kosmischer Ursprung, in Stimmen aus Maria-Laach, I, 1886, s. 290; Pohle, J., Die Strnenwelten und ihre Bewohner, 6. vydání, 1910, s. 247.

[7] Viz Suarez, in 3., q. 59; Anselm u Einiga, 1, c. 47.