Přijetí Boha

 

 

Autor

Arnold der Rote (Bruder Arnolt der Rote) byl německý dominikánský kazatel ze 14. století, od kterého se dochovalo pouze jedno jediné kázání (Dis hat gebrediet der userwelte knecht Bruoder Arnolt der rote), a to v einsedelském kodexu mystických kázání Mystici sermones Deutsch[1]. Jedná se o vánoční kázání na verš z Janova evangelia 12,26: „Kde jsem já, tam musí být i můj služebník." Toto jeho kázání nese zřetelný vliv Mistra Eckharta a Jana Taulera. Pozoruhodným v něm je v německé literatuře ojedinělá citace Filóna Alexandrijského.

Ve výše zmíněném kodexu je autor označen titulem userwelte knecht - „vyvolený služebník". Jeho jazyk prozrazuje alemanský původ[2] a není vyloučeno, že náležel k basilejskému dominikánskému klášteru. Co se týče jeho osoby, není nemožné, že je totožná s „rudým lektorem" (roten Lesemeister) uvedeným v jednom výčtu jmen kazatelů ve sbírce kázání Hartwiga z Erfurtu, která vznikla mezi lety 1321-1343.   

   

Kázání v teologickém a dějinném kontextu tradice negativní teologie

Jediné zachované kázání dominikána Arnolda der Rote, z něhož v závěru uvádíme významný úryvek (přesněji necelou první polovinu z celého kázání), se vyjadřuje přesně v linii rýnské středověké mystiky, jejímiž nejznámějšími, avšak ne jedinými představiteli jsou Mistr Eckhart (+1327), Jindřich Suso (+1365) či Jan Tauler (+1361). U těchto autorů, kteří jsou v mnoha ohledech dědici a pokračovateli platónismem do jisté míry ovlivněné negativní teologie, je jedním z výrazných motivů „odpoutanost" či „oproštěnost" od všeho, co není Bůh (a nelze u toho nevzpomenout i na pozdějšího karmelitánského mystika sv. Jana od Kříže /+1591/), v našem konkrétním kázání pak odpoutanost od žádostivosti a tělesnosti, od všeho stvořeného i pomyslného (inteligibilního), aby nastala „Tichá noc" (noc „smyslů" i „ducha") v nitru člověka, tj. naprostá vyprázdněnost ode všeho nebožského kvůli Božskému a umlknutí všeho, co není Boží řečí - Logem; noc, v níž se „narodí" Kristus v duši, tj. kdy Bůh Otec „vysloví" své Slovo v lůně vyprázdněného lidského nitra[3] a Slovo se zrodí v temnotě a mlčení duše a prozáří ji světlem betlémské stáje a rozezní ji jasnou Boží řečí, jíž je odvěké Slovo Otce, jež se v čase stalo tělem ve „vyprázdněném" (kenotickém), tj. disponovaném lůně Panny Marie. V této „Tiché noci"[4], kdy ustane zář všeho stvořeného, zazáří Zář Nestvořeného, jež se zrodí v duši disponovaného člověka, aby se v takovém člověku Slovo „stalo tělem".

Jak jsme již zmínili, kazatel Arnold tímto jasně zapadá do rýnské mystiky, která je dědičkou a pokračovatelkou tzv. negativní, platónským výkladem světa ovlivněné teologie. Arnoldovo kázání prozrazuje výrazný vliv nejvýznačnějšího představitele rýnské mystiky, Mistra Eckharta a jeho abegeschiedenheit („odloučenost", „oproštěnost", „oddělenost", „zbavenost", „odpoutanost", viz zejména jemu připisovaný traktát O odloučenosti[5], ale i další Eckhartovy texty), jako též s tímto související ideje „rození Boha" v duši, artikulované jak Mistrem Eckhartem[6], tak jeho následovníky[7]. Zmíněný koncept „odloučenosti" či negace všeho, co není Bůh, kvůli poznání Boha samého lze však vystopovat mnohem dál do minulosti u propagátorů této „apofatické teologie", na něž Eckhart - ať přímo, či nepřímo - navazuje a je rozvíjí. Tak zde pro jeho velký význam a vliv můžeme na prvním místě vzpomenout slavného Dionýsia Areopagitu (pseudonymní křesťanský autor z cca 5. století, jehož díla jsou snahou o „pokřtění" novoplatónismu[8]),[9] ale i např. jeho předchůdce sv. Řehoře z Nyssy[10] (4. stol.) či dalšího Kappadočana sv. Řehoře Naziánského[11] (4. stol.). Ti všichni pak do určité míry reagují na pohanské novoplatóniky, zejména na Plótina (3. stol.) a jeho žáka Porfyria (3. stol.), či na židovského platónika Filóna Alexandrijského[12] (přelom letopočtu), na kterého se koneckonců odvolává ve svém kázání i Arnold der Rote, kdy všichni tito filosofové rozvíjejí učení Sókratova žáka, řeckého filosofa Platóna[13] (4. stol. před Kristem). Tento Platónův či platónský vliv je však v dílech křesťanských autorů jasně transformován a na prvním místě inspirován Božím sebezjevením v Ježíši Kristu, na něhož coby božské Slovo Otce tito autoři v inspirovanosti Jím jednoznačně odkazují. Oproti Platónovi a jeho pohanským následovníkům si jsou totiž vědomi, což i zakoušejí, že poznání Pravdy a nazírání jejího světla není žádným rozvinutím nějakého skrytého potenciálu v člověku, skrytého pod rouškou tělesnosti a smyslovosti nebo nevědomosti, žádným „rozpomínáním se" (anamnésis)[14], ale je obdarovaností Bohem, dílem Boží milosti (charis) a naší spolupráce s ní, neboť věčné Slovo se v čase stalo tělem a bylo nám darováno jako malé Dítě, aniž by přestalo být velkým Bohem, Nejvyšším. Právě v tomto Dítěti totiž „lidu bydlícímu v temnotách" vzchází „veliké světlo"[15], jež zazáří těm, kteří ho přijali do „chléva" vlastního srdce, aby se stali dětmi Božími - „ne z krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha"[16], aby jim jednorozený Syn udělil svého Ducha, „Ducha volajícího Abba, Otče!"[17].

 

Text kázání (část):

„Náš Pán praví: ‚Kde jsem já, tam musí být i můj služebník.‘[18] Míní tím: Byl-li jsem v jesličkách nebo v lůně mé Matky nebo na Kříži, tam se mnou musejí být i moji přátelé. Neboť co Bůh činil v těle, v tom ho musejí milující duše následovat v duchu. Větší lásku duše projevuje Bohu tím, když v duchu dlí u Boha a v Bohu, vnitřním rozjímáním, chválami a díky, než kdyby byla tělesně přítomna u něho. Člověk nikdy nesmí ustat být s Bohem v trápení, kterým tělesně trpí v čase, až Bůh jeho duši duchovně k sobě pozvedne nad čas. Neboť čím více jsi zde s ním jako přítel v jeho nouzi, tím dále v jeho poznání a milování budeš přiveden do příbytku[19] Svaté Trojice, to je do srdce Věčného Otce.

Moudrý Filo[20] pravil: ‚Pane, narodil ses o půlnoci, když všechno lidstvo mlčelo.‘

Duše, Bůh se zrodí v tobě, bude-li v tobě vše umlčeno: nebude-li tělo žádat svůj poplatek[21], budou-li odmítnuty ďáblovy požadavky[22] a nezmátne-li tě ani lesk světa ani tvá fantazie[23], a ustoupíš-li[24] všemu stvoření, takže všechny obrazy a přirovnání[25] se ztratí[26] tvému srdci. V této noci chce nebeský Otec zrodit svého Jednorozeného Syna ve tvé duši a v tomto tichu chce Božské Slovo k tobě promlouvat. Otevři tedy, abys přijala v sebe Božské Světlo[27]!"

 

[Původní český překlad zde publikované části kázání, učiněný P. Ambrožem Svatošem OP, je převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 2, 1938; na základě německého originálu jej upravil a poznámkami pod čarou a úvodem doplnil Lukáš Drexler.]

 

Použitá literatura:

 

Od téhož aurora:

Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí   
Musí být biskup skutečně ženatý? 

 

Související články:

 Marian Zawada: Rodinnost Boha    
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století 
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň  
Henry Hane: O stvořeném a nestvořeném duchu
Johannes Ruysbroeck: Nadpřirozená vyrovnanost 
Mistr Eckhart: Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou  
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Aelred z Rievaulx: Narodil se tělesně, abychom se my narodili duchovně 
Efrém Syrský: Sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby tě obdařil svou láskou 
Pavel Evdokimov: Žena je orantou ve znamení Přímluvce  
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...   
Józef Naumowicz: Namáhat se ku porodu Krista
Jan od Kříže: O Slovu Božím - Del Verbo divino 
Józef Naumowicz: Stát se "domem chleba"  
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
 Johannes Franke: O blahoslavené Panně  
Daniel von Czepko: U jesliček Kristových 
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem  
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu  
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti... 
Johannes Franke: Synovství Boží  

 

Poznámky:

---

[1] Jedná se o kodex 278/1040, zachovaný ve Stiftsbibliothek v Einsiedelnu, v němž spolu s Arnoldem der Rote jsou jako autoři dalších kázání uvedeni Mistr Eckhart, Heinrich von Ekkewint, Johann von Sterngasse, Giselher ze Slatheimu, Johannes Franke, Albert Veliký, Hartmann von Kronenberg, Nikolaus von Strassurg, Jan Tauler, Rulman Merswin, Heinrich von Nördlingen ad. Další informace o kodexu: http://www.handschriftencensus.de/4692.

[2] Dialekt němčiny - hornoněmčiny, kterým se mluví především ve Švýcarsku, Švábsku a Vorarlbersku, dále v Lichtenštejnsku, Francii či Itálii.

[3] Srov. Synovo odvěčné přebývání v lůně Otcově dle J 1,18: „... jednorozený Syn, který je v náruči (řecky dosl. „v lůně") Otcově ...". Zrozením Slova v lůně lidského nitra je tak člověk připodobněn zejména Otci, jak nám to Bůh ještě mnohem vyšším a výraznějším způsobem ukázal v Marii, která v naprosté jednotě s Otcem spolu s Ním rovněž nese ve svém lůně věčného Syna a spolu s Otcem jej dává světu (v jesličkách i na Kříži). Nelze v této souvislosti nevzpomenout i další z veršů Janova evangelia: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (J 14,23) - to, co se „stalo" Marii, která milovala Slovo Otce (a tak jedním úkonem i veškerá slova Slova, jak požaduje v předchozí citaci Ježíš), se analogicky může stát i nám, přijímáme-li Logos, abychom se Mu tak stali nejen bratry, ale i „matkami Kristovými": „Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je" (Lk 11,28), neboť „ti jsou má matka a mí bratři" (srov. Lk 8,21 a paralely). Srov. k tomu též kázání Jana Taulera Puer natus est nobis et filius datus est nobis („Dítě se nám narodilo, syn je nám dán") na Iz 9,5, ve kterém tento mystik po vzoru Eckhartově pojednává o trojím rození Boha: o rození Syna Otcem od věčnosti, o rození Slova skrze Marii a o rození Logu v lidské duši, kdy v těchto dvou posledních případech se jedná o specifické způsoby účasti tvora na věčném rození/plození Slova Otcem v lůně Trojice, kteroužto účastí tvora dochází v eschatonu k naprostému zbožštění tvora a k jeho připodobnění Synu: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy" (Řím 8,29-30; srov. též Gal 4,19 nebo 1J 3,2 či 1Kor 15,28).

[4] Srov. též poetické vyjádření této skutečnosti v textu veleznámé vánoční písně Tichá noc.

[5]„...odloučenost je všech stvoření prosta"; „...Bůh se musí nevyhnutelně sám dát odloučenému srdci"; „...odloučenost mě vede k tomu, abych nebyl otevřený pro nic jiného než pro Boha", Mistr Eckhart: „Traktát ‚O odloučenosti‘" (přel. M. Dostál), in: Religio 1 (2001), s. 113-124; nebo: „Když mám kázat, mluvím vždycky o odloučenosti, o tom, že se člověk musí zbavit sám sebe a všech věcí", Tentýž: Kázání 53, in: Tamtéž, pozn. č. 1; viz též níže následující poznámku pod čarou.

[6] Např.: „Sv. Pavel praví: ‚Nejlepší je sjednotit se s Bohem.‘ Pro tuto jednotu je nutno odloučit duši nejen od všech vnějších věcí, ale i od věcí vnitřních a duchovních tak, aby se Bůh sám stal bezprostředním činitelem, aby duše strpěla jen Jeho dílo, jen Jemu byla poddanou a naprosto poslušnou, aby Bůh mohl svého Syna zrodit v duši právě tak, jako v sobě samém. ... Bůh je ‚zrozen‘ v čisté duši tak, že se jí projeví novým způsobem, v osvícení, které už není osvícením, které je samo Božské Světlo", Mistr Eckhart: Návod k životu vidoucímu (přeložil V. Vokolek), Pardubice 1937; nebo Kázání 101 („Dum medium silentium tenerent omnia" - „Když všude zavládlo hluboké ticho") na Mdr 18,14-15, v němž se kromě nauky o rození Boha a vyslovování Slova Otcem ve věčnosti v Něm samém i v časnosti v dokonalé lidské duši k našemu tématu říká: „... vzhledem k tomu, že člověk má představu pouze o tom, co je vně a co je přijato dovnitř prostřednictvím smyslů, a poněvadž všechno odkazuje na to, čeho je obrazem, je nemožné, aby ses někdy stal blaženým prostřednictvím nějakého obrazu. Proto zde musí vládnout klid a ticho, a proto zde musí promlouvat Otec, plodit svého Syna a konat své dílo bez jakéhokoliv obrazu. ... to nejlepší a nejvznešenější, co člověk může v tomto životě dělat, je: mlčet a nechat jednat a promlouvat Boha. Toto Slovo je vyslovováno tehdy, když všechny síly duše opustí veškerou svou aktivitu a všechny obrazy. Proto Mudrc správně říká: ‚V hlubokém tichu mně bylo řečeno tajné slovo.‘ ... Má-li Bůh v duši vyslovit své Slovo, tak ta duše musí být v pokoji a míru. A tehdy Bůh v duši vyslovuje své Slovo a sama sebe - nikoliv obraz, ale sebe sama" (překlad J. Bradáče dle Bradáč, J. - Molinaro, A.: Mistr Eckhart: Slovo věčnosti, Praha 2011, s. 88-89); dále Kázání 102 („Ubi est, qui natus est rex Iudaeorum?" - „Kde je ten zrozený král Židů?") na Mt 2,2 a další Eckhartovy texty (k výběru Eckhartových textů na toto téma viz již zmíněnou publikaci Bradáč, J. - Molinaro, A.: Mistr Eckhart: Slovo věčnosti, Praha 2011).

[7] Viz např. Taulerovo kázání Puer natus est nobis et filius datus est nobis („Dítě se nám narodilo, syn je nám dán") na Iz 9,5 o „trojím zrození" Boha, v němž se mimo jiné píše: „‚... uprostřed mlčení, kdy všechny věci prodlévaly v nejhlubším mlčení a noc dokonala svůj běh, tu přišlo, Pane, tvé všemohoucí Slovo od královského stolce,‘ to bylo ono věčné Slovo z Otcova srdce. Uprostřed tohoto mlčení, kdy všechny věci jsou pohrouženy v nejhlubší ztišení a panuje pravé silentium, tehdy člověk vpravdě uslyší toto Slovo. Neboť má-li Bůh mluvit, musíš ty mlčet; má-li Bůh vejít, musí všecky věci vyjít" (překlad dle Tauler, J.: Propast k propasti volá /kázání/, Praha 2003, s. 88); nebo kázání německého dominikána Johanna Franka (14. stol.) Ipse spiritus reddit testimonium spiritui nostro quod sumus filii Dei („Duch svatý vydává svědectví našemu duchu, že jsme synové Boží") na Řím 8,16, kde mimo jiné říká: „(Duše) musí být naprosto čistá; do ní má proudit Božská zář, má-li duchovost duše proniknout a prozářit a očistit ji ode všech temnot nepravdy a uvést do jasu věčné Pravdy. Tak se člověk stává podobným obrazu Syna Božího" (upravený překlad A. Svatoše OP dle Johannes Franke: „Synovství Boží", in: Revue Theofil, 3. 2. 2015, původně uveřejněný pod variantou jména Johann Franko in: Na hlubinu, 4 /1938/, s. 219-223).

[8] Srov. Drexler, L.: Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity, in: Revue Theofil, 22. 4. 2015.

[9] Viz např. jeho spis O mystické teologii, I,1: „Ty pak se, milý Timotheji, ve svém neustálém úsilí o mystická nazírání vzdej i smyslových i rozu­mových činností a zanechej všeho smyslového i pomyslného, všeho, co je a co není. A ve zřeknutí se poznání se pozvedni - nakolik je to možné - ke sjednocení s Tím, jenž je nade vším jsoucím a nade vším poznáním. Neboť tak, nezadržitelným a zcela očišťujícím vystoupením ze sebe a ze všech věcí, oproštěný a volný od všeho, budeš dokonalým způsobem přenesen k nadjsoucímu paprsku božské temnoty" (upravený překlad A. Langa dle Lang, A.: Cherubinský poutník - výbor. Úvod do německé mystiky, zvláště do Cherubinského poutníka, Praha 1922, s. 149).

[10] Srov. např. Řehořovu II. homilii k Písni písní, jak ji komentuje Endre von Ivánka: „... duše ... se pak pozvedá od veškerého pomíjivého jsoucna k čirému dobru. A je-li pak nitro duše očištěno od všeho cizího, vzejde v nitru toužícího člověka Bůh jako sluneční kotouč se svými paprsky, jež přehlušují světlo hvězd a svit červánků, které byly viditelné předtím", Ivánka, E. von: Plato christianus, Praha 2003, s. 174; srov. k témuž rovněž komentář Lenky Karfíkové: „Neříká, že lze něco poznat o Bohu, ale že je možné vidět jej samého, ba mít jej v sobě. Kdo totiž očistil své srdce od všeho stvořeného a ode všech vášní ..., ‚vidí ve své vlastní kráse obraz božské přirozenosti‘", Karfíková, L.: Řehoř z Nyssy, Praha 1999, s. 75. Avšak patrně nejvýraznějším Řehořovým příspěvkem k tomuto tématu je jeho dílo Život Mojžíšův, viz např. II,157, kde Řehoř hovoří o vzdání se smyslového vnímání před výstupem na vrchol poznání Boha, nebo tamtéž II,163: „Když za sebou zanechá všechny zdánlivé vědomosti - nejen ty, které mu poskytuje smyslové vnímání, ale i vše, o čem se domníval, že to chápe ..., jeho zvědavá mysl pronikne k tomu, co je neviditelné a nepochopitelné, a tam uzří Boha" (překlad dle Sv. Gregor z Nyssy: Život Mojžiša alebo O ceste k dokonalosti v ctnosti, Bratislava 2012, s. 188).

[11] „Každý, komu se díky rozumu a nazírání, poté, co se oddělil od matérie a zejména od tělesné podstaty (tu je třeba nazvat mlhou nebo clonou), povedlo spojit se s Bohem a smísit se s nejčistším světlem, jak je to jen pro lidskou přirozenost možné, ten je šťasten...", Řehoř Naziánský: Orationes, 21,2, citováno dle Špidlík, T.: Řehoř Naziánský, Olomouc 2010, s. 51; srov. tamtéž na s. 58-59 Řehořovu citaci z Orationes, 2,7: „Nic mi nepřipadalo tak důležité jako zavřít dveře smyslům, ocitnout se mimo tělo, mimo svět, vrátit se sám do sebe a nenechat se dotknout ničím zvenčí, jen v rámci zcela nutného; on [člověk o samotě] se oddává dialogu sám se sebou a s Bohem; žije mimo viditelný svět, uchovává si v sobě každý odraz Boha bez jakékoli příměsi pozemských obrazů, jež jsou vždy scestné. Stává se dokonale věrným zrcadlem Boha [...], aby do svého vlastního světla pojal opravdové světlo, světlo zářící v doutnajícím oharku svíčky, a připravoval se v očekávání budoucí úrody."

[12] „Podobně jako Řehoř, všímá si i Filón (v díle O potomstvu Kainově - pozn. autora), že Mojžíš ... musel vstoupit ‚do temnoty .., kde byl Bůh‘, tj. ‚do nepřístupných představ o tom, co jest, prostých tvaru", Karfíková, L.: Řehoř z Nyssy, Praha 1999, s. 207.

[13] V kontextu našeho článku srov. např. Platón: Faidón, 66-67, kde autor pojednává o nezbytnosti „oproštění" se od smyslového i od představ a obrazů kvůli vyššímu poznání; nebo srov. v Platónově Ústavě podobenství o slunci a o jeskyni coby znázornění poznání skutečnosti v „pravém světle", tj. v záři Slunce-Dobra, a coby znázornění nezbytnosti opuštění nepravých představ o skutečnosti, atd. Tyto aspekty pak od Platóna tvůrčím způsobem přebírají také jeho novoplatónští epigoni (Plótinos a další pohanští, ale i křesťanští novoplatónici).

[14] Srov. např. Platónovo podobenství o jeskyni, nebo Platónovo a Plótinovo pojednání o výstupu ke kráse (Symposion, resp. O kráse).

[15] Srov. Mt 4,16; Iz 9,1.

[16] J 1,13.

[17] Gal 4,6.

[18] J 12,26.

[19] Něm. triskameren - „pokladnice", „klenotnice", ale i „sakristie".

[20] Má na mysli starověkého židovského filosofa Filóna Alexandrijského (cca 20 př. Kr. - 40 po Kr.). Tato citace Filóna v textu je v té době a v německém prostředí naprosto ojedinělá a mimořádná.

[21] Něm. zins - „nájemné", „poplatek", „úrok".

[22] Něm. gerunge - „žádost", „žádostivost", „dychtění", „touha".

[23] Něm. menschen bilde - dosl. „lidská představa", „lidský obraz", „lidské vyobrazení".

[24] Něm. entwichen - „unikneš-li", „utečeš-li", „uprchneš-li".

[25] Něm. gleichnisse - „příměry", „podobenství", „přirovnání".

[26] Něm. entgangen (sint) - (budou) „uniklé", „ušlé", tedy: „všechny obrazy a přirovnání zmizí tvému srdci".

[27] V českém překladu A. Svatoše bylo: „Božské Slovo", ovšem v něm. originálu je: gotlich lieht - „Božské Světlo", „Božskou Zář". Srov. také nápadnou obsahovou podobnost s Eckhartem - viz dané poznámky pod čarou výše.