Duchovní poklad pravoslaví

Blahoslavený papež Jan Pavel II. svého času v pokoře - tzn. v pravdě - Božího služebníka vyjádřil svoji hlubokou naději: „...dívám se s velikou nadějí na východní církve a vyjadřuji přání, aby se plně obnovila ona výměna darů, která obohatila církev v prvním tisíciletí. Vzpomínka na doby, kdy církev dýchala ‚oběma plícemi‘, nechť povzbudí východní i západní křesťany, aby v jednotě víry a s respektováním oprávněných rozdílů společně kráčeli a vzájemně si pomáhali jako údy jediného Kristova těla."[1] Bezpochyby se jedná o vyjádření hluboké touhy samotného Ducha, který je dechem, „pneumatem" obou plic: církve západní, římskokatolické, a církví východních, pravoslavných (někteří autoři hovoří v tomto kontextu ještě o „třetí plíci": o křesťanství syrské oblasti). Tuto touhu pociťují mnozí křesťané na „obou stranách", a tak spontánně různými způsoby dochází k „oné výměně darů", již si přál i bl. Jan Pavel II.

Jedním ze „ztělesnění" této touhy je i oblast vydavatelská, kdy mnohá katolická vydavatelství věnují své úsilí a prostředky zpřístupňování „duchovních pokladů" pravoslaví, tj. vydávání děl východní tradice nebo děl přispívajících k dialogu západního a východního křesťanství. U nás, v české jazykové oblasti se tomuto věnuje zejména nakladatelství Refugium (vzpomeňme např. početnou řadu děl Tomáše Špidlíka, dále ruské náboženské filosofy a myslitele /Berďajev, Solovjov, Bulgakov, Florenskij, Losskij ad./ či klasická díla pravoslaví /anonymní hésychastická Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, dopisy Theofana Zatvornika/ a mnohé další, východně orientované monografie a studie) a v poslední době i např. Nakladatelství Pavel Mervart (ročenka Parrésia, četné monografie a překlady patristických děl či nedávno vydaný Slovník raněkřesťanské literatury Východu). Kromě drobných počinů v této oblasti u dalších českých „západokřesťanských" nakladatelství (např. některé publikace z nakl. Paulínky, L. Marek ad.) se této oblasti nově - pomineme-li dosavadní ojedinělé tituly (Meň, Clément, Surožskij...) - cíleně vydavatelsky věnuje i Karmelitánské nakladatelství, které poměrně nedávno začalo vydávat bezejmennou „pravoslavnou edici". Tu započal titul Moudrost Silvána z Athosu, na něj navázal životopis Serafima Sarovského (recenze zde) a jako dosud poslední počin této edice se objevil Duchovní poklad starce Tichona Zadonského. Všechny tři dosavadní tituly této „pravoslavné edice" se snaží nabídnout i do východních reálií nezasvěcenému čtenáři hluboké „duchovní poklady" pravoslaví, plody východní tradice - ne náročná spekulativní či těžce srozumitelná mystická díla, ale přístupná svědectví prostého, neboť hlubokého vztahu s Bohem, ozvěny jednoduchosti a hloubky evangelia a slova Kristova uskutečňovaného jeho svatými. Do této „kategorie" jistě náleží i osobnost a dílo sv. Tichona Zadonského.

Starec Tichon

Svatý Tichon Zadonský (1724-1783), ruský starec, pochází z velmi chudého prostředí: je synem chudého vesnického kostelníka, posledním ze šesti dětí. Avšak postupně získává vzdělání, včetně vzdělání v semináři, kde posléze sám vyučuje. Za nějaký čas se ovšem stává knězem a mnichem (tzv. jeromonachem), krátce nato archimandritou, rektorem semináře a nakonec v pouhých 37 letech dokonce biskupem a vikářem. Brzy je ale kvůli střetu s carevnou Kateřinou II. poslán do vyhnanství a v důsledku toho za krátký čas požádá o propuštění z biskupského úřadu, v rámci něhož se však zasadil o mnohé reformy. Krátce poté se uchýlí do zátiší kláštera, kde se věnuje fyzické práci, modlitbě a psaní, a postupem času je druhými vnímán jako starec, tzn. vyzrálý duchovní vůdce a rádce. Už z dob své biskupské služby, ale zejména z doby svého mnišství po sobě zanechává nemálo spisů. Nejprve spíše věroučně a pastoračně laděné, posléze spíše asketické a spirituální, kam náleží i spis Duchovní poklad posbíraný ve světě, z něhož výbor pod zkráceným názvem Duchovní poklad právě vydalo Karmelitánské nakladatelství.

V díle sv. Tichona jsou znát mnohé literární vlivy: kromě řeckých otců a ruských autorů byl překvapivě ovlivněn i díly katolických, anglikánských či protestantských autorů, aniž by se odchýlil od „pravoslaví" nebo aniž by byl pouhým kompilátorem. To se týká i díla Duchovní poklad posbíraný ve světě, respektive českého výboru Duchovní poklad, jehož hlavním inspiračním zdrojem, tedy hned po Bohu, je však především Boží stvoření, příroda, „vestigia Dei" (lat. „stopy Boží"), což odráží hluboké sepjetí sv. Tichona s přírodou, v níž trávil mnoho času, jakož i jeho duchovní „prostotu". „Kniha přírody" je totiž rovněž jistým „zjevením Božím", „Božím slovem", „řečí Boha", která vede k Bohu, obzvláště když ji člověk nazírá skrze jedinečné zjevení Krista. Pak se nám každá stvořená jednotlivost stává odkazem na Boha a sdělením Jeho krásy, dobroty, moudrosti, svrchovanosti, prozřetelnosti atd., ale pro její křehkost a pomíjivost i výzvou k pokání a k odvrácení se od našich hříchů či k zamyšlení se nad pomíjivostí světa i našeho vlastního života v něm. Jedná se o stejný jazyk jako u Ježíšových podobenství, která mnohdy užívají všem srozumitelných reálií stvořeného světa a přírody (semeno, žeň, ptáci, lilie, rákos...). A dalším důležitým, ba fundamentálním prvkem výboru z Tichonova díla Duchovní poklad posbíraný ve světě jsou citace Písma, kdy se často u Tichonova vlastního textu jedná o „pouhé" rozvinutí slova Božího, o rozvinutí většinou parenetického rázu.

Slovo sv. Tichona Zadonského je prosté, a tudíž odrážející jak hlubinu jeho srdce, tak především hlubinu srdce Božího, a také tím pádem srozumitelné a přístupné jakémukoliv čtenáři. Vykresluje nám Boha, kterého poznal, abychom ho poznali i my, a naopak varuje před hříchem, světem i ďáblem, abychom se těchto „elementů" varovali i my, neboť tyto odvádí od Boha. A v tom všem také zprostředkovává bohatství východní křesťanské tradice a stává se jedním z klenotů „duchovního pokladu pravoslaví", darem „pneumatu" „východní plíce" pro celé Tělo Kristovo.

Ukázka z knihy:

Nádoba lidského srdce

Lidské srdce je jako nádoba. Plná nádoba, naplněná vodou nebo něčím jiným, do sebe už nic jiného nepojme. Oproti tomu prázdná nádoba je vhodná k naplnění. Proto lidé nádobu vyprazdňují, když do ní chtějí něco jiného nalít nebo vložit.

Podobně je tomu i s lidským srdcem. Je-li prázdné a nemá v sobě světské nebo tělesné žádosti, je vhodné pro přijetí Boží lásky, ale když je naplněno láskou tohoto světa, tělesnými chtíči a hříšnými vášněmi, pak se do něho láska Boží vejít nemůže. Jak do sebe může vměstnat Boží lásku srdce naplněné chamtivostí, samolibostí, touhou po slávě, rozkošnictvím, hněvem, neschopností odpouštět, závistí, pýchou a dalšími hříšnými vášněmi? Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké je spolužití světla s temnotou? (2Kor 6,14).

(s. 110)

Další text sv. Tichona Zadonského:

Tichon Zadonský: Křesťanova vlast

Související články: 

Michal Dvořáček: Slova starců, jež mají váhu života
M. Dvořáček: Teologické pojetí pravoslavné askeze a její současný rozměr z pohledu učení Církve
Michal Dvořáček: Význam optinské poustevny a zdejších ctihodných starců v letech 1820-1930 
Lukáš Drexler: Jiné slunce 

Poznámky:

[1] Jan Pavel II.: Apoštolský list Novo millennio ineunte, 48. Praha 2001.