Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2

Svaté tajiny jako prostředek ke zbožštění člověka

Svaté tajiny jsou ve své podstatě stvořené prostředky předávající nestvořenou božskou blahodať[1]. Člověk, jako stvořená bytost, potřebuje tyto „nestvořené" prostředky, aby získal nestvořenou blahodať Svatého Ducha. To nejpodstatnější na svatých tajinách není ovšem jejich stvořená (a tedy viditelná) podoba (forma), nýbrž skrze ně předávané duchovní dary. Je proto třeba vnímat nejen ono viditelné, ale duchovně nazírat předně ono „uvnitř skryté božství".

Církevní tajiny odhalují každému člověku jako osobnosti možnost stát se účastníkem božské blahodati, kterou Bůh daroval lidské přirozenosti tím, že ji na sebe předtím přijal (vtělil se).

Člověk, podléhající zkáze a tlení, který vzešel ze zkáze podléhajícího kořene, z Adama, se skrze svaté tajiny sjednocuje s novým kořenem, Kristem, a získává účast na neporušitelnosti a věčném životě. Nestvořená a zkáze nepodléhající božská blahodať sestupuje na člověka jako sluneční paprsky a činí jej tak nebeským, věčným a bezpočátečným. Mezi účastí věřícího ve svatých tajinách a jeho mravním životem je očividně přímá závislost. Jestliže však věřící přestává žít podle svatých přikázání a žije nadále v hříších, ani božský Křest ani za ním následující božské tajiny jej nemohou zachránit před věčným odsouzením.

Ač člověk získává skrze svou účast na svatých tajinách božskou blahodať a stává se účastníkem neporušitelnosti a zbožštění, přesto je vystaven nebezpečí pádu: že kvůli své nevšímavosti a lenosti během svého pozemského života odpadne od Boha.

Jak již bylo řečeno, podle názoru sv. Řehoře Palamy[2] lze považovat za dvě nejdůležitější svaté tajiny právě Křest a Eucharistii; na nich závisí celá naše spása. Pozice sv. Řehoře Palamy nicméně není v teologických názorech ničím novým, podobné stanovisko zaujímali mnozí svatí Otcové, např. sv. Jan Zlatoústý. Právě sv. Jan, cařihradský arci-biskup, se v této souvislosti vyjádřil následovně (když hovořil o kopím probodeném Kristově žebru): „Zde se uskutečnilo nepopsatelné tajemství: a vyšla krev a voda (Jan 19,34). Ne bez významu a nikterak náhodně vytekly tyto dva prameny (z Kristova boku), ale proto, že z jednoho i z druhého pramene je utvořena Církev. Tomu rozumí ti, kteří jsou zasvěceni do svatých tajin: vodou bývají znovuzrozeni a krví a tělem bývají syceni. Odtud tedy získávají svůj počátek všechny ostatní tajiny..."

Svatá tajina Křtu

Vstup do Církve a počátek osobní účasti na zbožštění a zrození v Kristu se uskutečňuje prostřednictvím svaté tajiny Křtu. Právě pomocí této tajiny se člověk očišťuje od hříchu a osvobozuje se od pout smrti. Mezi hříchem a smrtí existuje příčinná souvislost: smrt vešla do světa prostřednictvím hříchu, a od těch dob se hřích stal ostnem smrti. Dokud se člověk poddává moci hříchu, podléhá smrti, a stoje před hrozbou smrti dále hřeší...

Skrze svatý Křest člověk umírá a je vzkříšen spolu s Kristem do nového života budoucího věku. Tato tajina v sobě spájí obojí: smrt i život, pohřbení i vzkříšení. Tím, že člověk umře hříchu, vchází postupně do oblasti blahodatného života prostřednictvím pečeti daru Ducha Svatého a přijetí Těla a Krve Krista. I pokřtění lidé se však stávají terčem útoků ďábla - tímto způsobem člověka i nadále zatěžuje břemeno tlení a pomíjivosti (smrtelnosti). Avšak děje se tak nikoli beze smyslu, ale z Božího dopuštění, aby se člověk mohl stát spoluúčastníkem v díle své spásy a připravil sám sebe k tomu, aby se oblékl v nepomíjivost a následoval požehnání budoucího věku.

Křest osvobozuje člověka nejen od následné viny za Adamův hřích, jak učil blažený Augustin a po něm mnozí západní teologové, ale rovněž od moci smrti, jež vešla na svět skrze hřích a jež se zdála být příčinou hříchu.

Boží obraz, podle kterého byl člověk stvořen, se očišťuje a prosvěcuje blahodatí přinášenou Kristem a nabývá schopnosti připodobnění se Bohu, neboli zbožštění, jejž nebylo možné dříve dosáhnout kvůli pádu do hříchu. V této otázce navazuje sv. Řehoř Palama na učení sv. Diadocha Fotikijského, který učil, že skrze Křest daruje božská blahodať člověku znovuzrození Božího „obrazu" a možnost uskutečnit (znovu nabýt) Boží „podoby".

Pokřtěný člověk se stává „duchovním", neboť „to, co se rodí z Ducha, jest duch..." (Jan 3,6) Otcem křtěného je sám Kristus. A tak se všichni, kteří mají různé otce podle přirozenosti (tělesnosti), stávají Kristovými dětmi podle zákona Boží blahodati.

Blahodať darovaná ve Křtu přináší v duchovním životě věřícího člověka mnohé plody - vzkříšení duše, neboli tak zvané „první vzkříšení". Vzkříšení duše, jež se děje v tomto pozemském životě, předchází vzkříšení těla při strašném (posledním) soudu. Neznamená to však, že by snad obnovující síla Křtu působila pouze na lidskou duši (tento názor je cizí učení svatých Otců).

Boží blahodať obnovuje i tělo, tato obnova je však viditelná nikoli tělesnýma očima, nýbrž očima víry. Proces vzkříšení duše ovšem začíná okamžikem Křtu, prochází celým životem věřícího a je zakončen viděním Boha v budoucím životě, i podle svědectví sv. Jana Teologa: „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jak jest." (1 Jan 3,2)

Po Křtu se člověku otevírá perspektiva a možnost růstu v životě s Kristem a v Kristu, a to tím, že má člověk účast na jeho blahodati. Sv. Řehoř Palama je přesvědčen, že ve srovnání s Adamovým přestoupením zasluhuje odstoupení člověka od Boží vůle „po Křtu" ještě větší odsouzení. Člověk, který hřeší po svém Křtu, tím ničí své zdraví a narušuje čistotu své duše. Takový člověk se může znovuzrodit a očistit pouze pokáním a zpovědí...

Pokračování.

(Podle knihy „Oboženije čeloveka po učeniju svjatitělja Grigorija Palamy" prof. Georgia Mantzaridise /Trojicko-Sergijevská lavra, 2003/ připravil Ing. Michal Dvořáček. Do Revue Theofil převzato s laskavým svolením autora z Brněnského pravoslavného věstníku Dobrý pastýř č. 17.)

Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 2/2 

Související články: 

Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Hippolyt Římský: Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě  
Archimandrita Georgios: Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)
Wacław Hryniewicz: Pravoslavná teologie o zbožštění člověka  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze)
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Augustin: Jsme Jeho tělem

Poznámky: 

[1] Blahodať (řec. „cháris", csl. blagodať, česky milost): Ke spáse je ze strany člověka potřeba mít - kromě touhy po spasení - čistou a pravou víru v Boha, naději na Boží milosrdenství a snahu vykonávat dobré skutky coby svědectví opravdové víry. Jestliže jsou v člověku přítomny tyto zbožné křesťanské vlastnosti, je mu pak Bohem sesílána Boží pomoc, kterou nazýváme „blahodatí" (řec. „cháris") - jako projev lásky milujícího Boha k hříšníku. Blahodatí nazýváme Boží dar, tzn. neviditelnou Boží moc, která udržuje člověka i celý svět v existenci a směřuje je ke konečnému cíli jejich bytí. 

[2] Sv. Řehoř Palama (14. stol.) - narozen v Konstantinopoli, kde byl vychováván v prostředí císařského dvora. Záhy však odešel na Sv. Horu Athos, do monastýru Vatopedi. Studoval na několika athonských školách. Věnoval se přísné duchovní askezi; v touze po duchovní dokonalosti odešel do pustiny a po návratu se stal arcibiskupem města Soluně. V té době vystoupil sv. Řehoř Palama na obranu tzv. hesychasmu (vnitřní modlitby srdce) proti kalabrijskému mnichu Varlaamovi. Po 13 letech moudrého vedení svého církevního stádce umírá kolem r. 1360 ve věku 63 let.