Ježíšovo lidství

Ježíšovo lidství se jeví jako neoddělené od ničeho, od nikoho. Nejedná se o žádné spojení, Kristus není žádnou složeninou, když použijeme hantýrku strukturalistů. Distinkce Geneze přetrvávají v evangeliích. Vše je ale obsaženo, bez jakýchkoli nejasností, v jedné osobě. Ježíš není oddělen od ničeho, neboť přijímá a probouzí, neboť užívá světa eucharistickým způsobem. Neboť jeho lidství se neuzavírá do sebe prostřednictvím smrti. Není ani konzumováno, jak je tomu u hinduistických „lidí vydaných zaživa", jež texty přirovnávají k listům papíru, které právě shořely a na nichž je ještě patrné písmo, dříve než jejich popel rozpráší beze zbytku závan větru. Zjevuje se vztah člověka a Boha, jenž není ani oddělením, ani splynutím, nýbrž sdílením lásky, které umožňuje vyzařování Božího a transfiguraci lidského. Ano, Bůh se projevuje jako jiný, a o to víc neznámý, jak moc je známý. Hlubina a vše jiné. Avšak z hlubiny přichází svobodná láska pro proměňování životů. A hlubina představuje rozdílnost v identitě: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh" (Jan 1,1); identita, jenže v napětí. Z toho vyplývá pro tohoto Boha jiného, než je Bůh, paradoxní možnost vystoupit z transcendence, aniž by ji zničil, či nechal rozplynout vesmír: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět" (Jan 16,28); paradoxní možnost sestoupit do své vlastní absence, „vyprázdnit se", „zničit se", jak říká Pavel. Aby se stal Jobem. Ruka, která přivírala Jobova ústa, je od nynějška proděravělá. Byl vzat na kříž, do pekla opuštění, Bůh oddělený od Boha, volba člověka. Obnaženého člověka pohřbeného do obnažené úzkosti. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Adame, kde jsi? Můj Bože, kde jsi? Noc za plného denního světla. Noc v plnosti Boha. Tedy: Já a Otec jedno jsme. Kristus vstal z mrtvých. Vše v něm vstalo z mrtvých. Skrz všechny smrti, všechny úzkosti, veškeré absurdity, veškeré hrůzy, všechna neštěstí krůpěje krve kanou z tváře Boha a Muž bolesti je vzkříšen. On a vše. On ve všem. Vše v něm. Rácheliny děti ožily. A Lazar vystupuje jednou provždy z hrobu. Vůně pečené ryby a tak dlouhé vlasy kurtizány... A ten okamžik, kdy posadí na trávu hladové, aby se s nimi podělil o pět bochníků chleba. A jiný, v němž bylo odpuštěno Petrovi. A každá vteřina tvého ubohého života, kdy tvé žíly pulzovaly životem: vše ožilo. Vše začíná, můžeme se pokusit milovat, neboť už neexistuje smrt, neboť samotná smrt je plná Boha.

Kde jen je to všechno, kde?

- Ve větru, jenž se zvedá.

Ježíš vstal z mrtvých a zvedá se vítr. Od nynějška „vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (Jan 3,8).

Duch již není beze jména. Od teď má tvář Ježíše a je to tvář všech tváří; Duch má všechny tváře. Člověk, který vzešel z Ducha, již není pouze tělem, které už počalo hnít a o němž se ví až moc, odkud přichází a kam jde. Člověk, jenž vzešel z Ducha, který jím prostupuje až do hmoty jeho těla, připodobněného tělu slávy Toho, který vstal z mrtvých. „Ten, kdo ve mě věří. [...] potečou proudy vod z jeho nitra" (Jan 7,38), neboť v Ježíši „přebývá plnost božství tělesně" (Kol 2,9). Člověk, který vzešel z Ducha, již nemá počátku ani konce, neboť v Kristu přichází od Boha a vrací se zpátky k němu. Tento „živý vydaný člověk" není žádný vesmírný mudrc, ale vrah nebo prostitutka, jejichž srdce se obrátilo. Jako vítr, který ho nese a naplňuje, poznáváme ho po zvuku. Vítr rozezpívává lesy a moře. Když Eliáš vystupuje na horu, aby se odevzdal Bohu, Bůh není v hluku bouře a vichřice, ale v hlasu, který je „tichý, jemný" (1Král 19,12). V člověku, který vzešel z Ducha, Bůh zpívá se zavřenými ústy a svět je hudbou. Duch spočívá na Ježíši a rozechvívá ho radostí. Ticho je uvnitř Slova. Duch je pomazání Syna a království Otce. Duch odkrývá skrytou tvář země. Duch je Zemí Živých.

[Úryvek převzat s laskavým svolením nakladatelství Paulínky z knihy Olivier Clément: Jiné slunce, Praha 2012, s. 105-109.]

Další ukázky z knihy v knihkupectví Paulínky

Wacław Hryniewicz: Pravoslavná teologie o zbožštění člověka
Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)
Vladimír Losskij: Obraz Boha a obraz sluhu  
Augustin: Ježíš Kristus je Bůh i člověk