Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla

Monografické studie katolické provenience věnující se výkladu jednoho úryvku Písma můžeme považovat za podniky, které zájemce vždy potěší, ale také vždy vzbuzují jistá očekávání ohledně svojí odborné kvality, poctivého zpracování a celkového přínosu. Takovéto studie z posledních let tato očekávání vcelku dobře, až nadprůměrně naplňují.[1] Snad zatím poslední (určitě jednou z posledních) je studie Marka Kozáka s názvem Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla. Ř 7,14-25. Podívejme se na ni blíže.

Práce je rozčleněna do tří kapitol. První, s názvem „List apoštola Pavla Římanům 7,14-23", obsahuje tři oddíly. Autor nejdříve uvádí řecký text úryvku, svůj český překlad a několik textově-kritických poznámek. Pak se věnuje introdukčním otázkám, týkajícím se listu Římanům, tzn. kdy, kde, za jakých okolností a proč byl tento list napsán. Zde je třeba zvláště ocenit autorův „geografický" argument - a jeho střízlivé syntetické vyhodnocení (část 2.3) -, jímž více přibližuje situaci a možné důvody napsání listu. Ve třetím oddílu rozebírá kontext perikopy především z hlediska jeho rétorické dispozice.

Ve druhé kapitole autor v rozsahu více než třiceti stran podrobně vykládá verše Ř 7,19-21. Velmi důsledně se postupně zabývá každým slovem z tohoto úryvku, jeho jazykovou a také teologickou analýzou a interpretací. Nemůžeme se však zbavit dojmu, že takovýto výklad slov na způsob slovníkového hesla (gramatický rozbor slova, jeho použití v mimobiblické literatuře, ve Starém a Novém zákoně) je v tomto rozsahu snad až kontraproduktivní, což se zvláště projevuje u slov s velmi širokou škálou významů (např. poieó, theló...). Výklad je zbytečně rozvláčný, k čemuž významnou měrou přispívá i zcela zbytečné doslovné opakování (vlastně kopírování, sic!) některých odstavců. Např. tentýž text ke vztažnému zájmenu ho a k záporce[2] ú nacházíme (dokonce třikrát) na s. 45, 56 a 64; ke spojce alla na s. 56 a 66 atd. Jistou až absurditu nacházíme na s. 75, kde na téže straně je dvakrát opakován text k osobnímu zájmenu emoi. Nelze než konstatovat, že v rozumně zkrácené podobě by výklad byl podstatně údernější.

Ve třetí kapitole autor soustřeďuje svou pozornost na teologickou a antropologickou interpretaci Ř 7,14-25, přičemž nejvíce prostoru věnuje různým výkladům identity „já" v Ř 7. Otázkou na tomto místě zůstává, jestli je zásadní rozdíl mezi výkladem uvedeným v částech 1.2.8 a 1.2.5. Zdá se, že ne.

Již ze samotného obsahu můžeme vidět jistou strukturální roztříštěnost. V názvu knihy je uveden úsek Ř 7,14-25, ale v první kapitole se autor zabývá textem a kontextem Ř 7,14-23[3], ve druhé vykládá pouze tři verše z uvedené perikopy (7,19-21) a ve třetí se věnuje celému úseku 7,14-25. Tato různá vymezení zůstávají pro čtenáře nepochopitelná, autor k nim totiž v této podobě a k jejich obhajobě nepodává žádné vysvětlení.

V samotné práci nacházíme nejen některé formální[4] a stylistické[5] nedůslednosti, ale také nesrovnalosti gramatické[6] a překladové[7].

Také v závěru práce můžeme vidět jistou inkonzistenci. Na jedné straně uvádí, že „pro pochopení Pavlovy antropologie je důležité znát helénistický pohled a jeho myšlení" (s. 91), přitom hned první vlastní autorův příspěvek[8] k pochopení Ř 7,14-25 je ryze židovský (s. 89-90) a autor ho ve svém vlastním závěrečném výkladu nijak nezohledňuje (srov. také s. 93). Jeho vlastní řešení na s. 91 ohledně identifikace „já" v interpretovaném úryvku může být vnímáno jako variace na řešení uvedené v části 1.2.2 anebo kombinace názorů v oddílech 1.2.7 a 1.2.8.

Na s. 91 čteme větu: „V onom ‚já‘ by se pak rozpoznal každý čtenář dopisu, ať je žid, nebo křesťan." Obávám se, že při výkladu novozákonního listu nemůžeme (ani potenciálně) pracovat s jakýmkoliv adresátem, ale především (a pouze) s těmi, kteří jsou uvedeni jako jeho reální adresáti, v tomto případě křesťané. Četli ho židé, aby se v něm mohli rozpoznat, aby přijali Pavlův názor, zvlášť pokud znali Pavlovy názory na Zákon? Je to dost těžko představitelné.

Z autorových formulací na s. 91 a 92 taktéž není jasné, o kom vlastně mluví: jde o každého člověka (bez rozdílu), nebo o věřícího člověka se svou zkušeností nového života v Kristu skrze křest?

Recenzentovi nakonec není jasné, pod jaký žánr by se publikace měla nebo mohla zařadit. Patří do odborné, nebo spíše do popularizační literatury? V obou případech bychom našli několik (a snad ne nevýznamných) protiargumentů.

Co se týče celkového hodnocení, tak na jedné straně vidíme velmi poctivou práci s řeckým textem a s Pavlovými myšlenkami. Na druhé straně však není zanedbatelná jistá nedůslednost a nedotaženost jak v dílčích aspektech, tak v celkové koncepci. Na třetí straně v publikaci vidíme nemálo toho, co je zbytečné, a to, podle recenzenta, na úkor hlubší teologické a antropologické reflexe a na úkor exegeze celého textu a zohlednění ostatních veršů celé perikopy při její celkové interpretaci. Nedostatky sice snad nejsou zásadní, ale v této míře, v jaké je v knize nacházíme, ne nevýrazně znehodnocují zbytek práce. Je škoda, že práce neprošla elementárním recenzním řízením.[9]

Těžké téma, velké očekávání, (podstatně) menší uspokojení - ale i tak tato malá monografie stojí za přečtení.

Od téhož autora:

Bible
Kniha Zjevení
Zjevení Janovo
O marnotratném otci
Apoštol Pavel a Písmo
Bible a moderní kritika
Evangelium podle Jana 
Číst Bibli zase jako Bibli 
Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Evangelium podle Matouše 
K bohatým v Jakubovom liste 
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla  
Pavel z Tarsu a jeho svět

Poznámky:

[1] Stačí poukázat na kvalitní příspěvky od biblistů z Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci, např.: Pacner, S.: Důvěřovat v člověka a důvěřovat v Hospodina (Jer 17,5-13). Exegeticko-teologický výklad, Univerzita Palackého, Olomouc 2010; Vlková, G. I.: Hospodinův služebník a nová smlouva. Výklad „písní o služebníkovi" z knihy Izaiáš a jejich poselství o smlouvě, Univerzita Palackého, Olomouc 2009; Tichý, L.: Chvála lásky. Interpretace a účinky 13. kapitoly 1. listu Korinťanům, Univerzita Palackého, Olomouc 2008; Opatrný, D.: Ježíš - světlo slepých. Uzdravení slepého ve čtvrtém evangeliu, Univerzita Palackého, Olomouc 2011; Mareček, P.: Kristus a účast židů i pohanů na „smlouvách" Božího zaslíbení, Univerzita Palackého, Olomouc 2009.

[2] Autor ji nesprávně charakterizuje jako „příslovce".

[3] Proč neuvádí také text a překlad veršů 24-25?

[4] V bibliografii na konci knihy vůbec neuvádí slovníková hesla, která používá v textu. Také tam chybí dílo E. E. Urbacha citované na s. 89 v pozn. 180. Na s. 60 je překlep ve spojení „etický charakter"; na s. 85 je navíc závorka; v názvu díla Harttwiga a Theissena má být správně „Korinthische Gemeinde". V pozn. 142 u Wilckensova komentáře je za názvem uvedeno VI/2 - to by však bez dalšího upřesnění znamenalo, že se jedná o druhou část šestého svazku jeho komentáře k Ř, přitom by stačilo před to doplnit EKK, aby bylo jasno, že se jedná o šestý komentář v této komentářové řadě a jeho druhý díl, resp. svazek. V bibliografii je zas naopak uvedeno jen EKK bez čísla. U jednotlivých termínů neodkazuje na zdroj, z něhož bere statistické údaje, které u nich uvádí.

[5] Formulace „Také mně se zdá, že je tato teorie dnes již překonaná" (s. 81) do odborného stylu nepatří. Jistou stylistickou nedůslednost nacházíme na s. 69 ve větě: „Člověk má (...) možnost se smířit a vrátit se k Bohu." Na s. 61 formuluje větu „Řecké pojetí bylo tragické ...", ale ani z věty samotné ani z kontextu není jasné, pojetí čeho má autor na mysli.

[6] Viz také výše pozn. 2. Na s. 57 gramaticky správně interpretuje kakon jako neutrum, hned v následujícím odstavci však uvádí kakos s překladem zlo; mělo by však být uvedeno kakon, kakos je maskulinum zlý (např. člověk); podobně na s. 64 ve formulaci „přídavné jméno kakos, které je nahrazeno vztažným zájmenem ho" je nesprávně propojeno maskulinum a neutrum. Zájmeno túto (na s. 65) se nepřekládá jako ono (správně je však přeloženo např. na s. 58), pro ono existuje v řečtině zájmeno ekeino. U slovesa parakeitai (s. 75) je nesprávně uvedeno, že je trpného rodu; jedná se totiž o tvar mediální, prézentní systém sloves nemá zvláštní tvar pro pasivum, a proto k jeho vyjádření používá medium.

[7] Např. na s. 45 ke vztažnému zájmeno ho říká, že se nepřekládá, ale ve svém překladu ho přeložené má slovem „které". Namístě je také otázka, proč by se toto zájmeno nemělo překládat.

[8] Kde poukazuje na dvě tendence v člověku podle židovské tradice (jecer hara a jecer hatov).

[9] V knize ani v autorově Úvodu nejsou uvedena žádná jména.