Proč se křtí děti?

Církev křtí děti, protože chce být věrná příkazu Pána a protože ví, že je to tradice už od nepaměti.

a) Praxe od nepaměti

Církev, pamětliva Pánových slov: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království" (Jan 3,5), vždy usuzovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest (Křestní obřady. Křest dětí, 2). Církev dostala poslání hlásat evangelium a křtít (srov. Mt 28,19; Mk 16,15-16). Proto již od počátku - jak na Východě, tak na Západě - křtila nejen dospělé, ale i děti (Tamtéž).

V knize Skutky apoštolů se mluví o pokřtění celého domu (Sk 16,15.33; 18,8). V době Origenově (185-284) a Augustinově (354-430) se pokládala praxe křtu dětí za tradici přijatou od apoštolů. Podle Ireneje (+ 202) se považuje za samozřejmou přítomnost nemluvňat a dětí, které jsou pokřtěny zároveň s mladistvými a se starými. Sv. Hippolyt (+ 235) uvádí už ve své Apoštolské tradici rituál, v němž se počítá se křtem dětí: „Na prvním místě pokřtí děti." A svatý Cyprián (200-258) v Kartágu tvrdí, že „nelze odepřít Boží milosrdenství a milost nikomu, kdo přichází na svět."

Víme, že svatý Augustin byl pokřtěn ve věku dvaatřiceti let (křest se odkládal z obavy, aby člověk neupadl znovu do hříchu, neboť v tom případě by mohl dosáhnout smíření až ve chvíli smrti). Augustin si stěžuje na tento nedostatek důvěry v Boží milost a píše: „Oč by bylo bývalo pro mne lepší, kdybych byl býval hned uzdraven, a oč bychom byli bývali já a moji přátelé horlivější, kdybych byl mohl dát svou duši, vyzbrojenou tvou spásou, pod tvou bezpečnou ochranu a kdybys jí byl ty sám tuto ochranu poskytl!" (Vyznání, 1,11.17-18).

b) Čemu o tom učí učitelský úřad

Na konci 4. století reagovali mnozí papežové a koncily na pelagiánský blud[1]. Proto zasáhli a odsoudili „ty, kdo popírají, že se mají křtít děti, sotva vyšly z mateřského lůna." Podle katolické nauky „jsou i nejmenší děti, které nemohly spáchat osobně žádný hřích, doopravdy křtěny na odpuštění hříchů, aby tímto znovuzrozením bylo v nich očištěno to, co na nich ulpělo narozením" (synoda v Kartágu, r. 418).

Tato nauka byla znovu potvrzována a obhajována ve středověku. Na florentském koncilu (1442) bylo v souladu s východními otci stanoveno, že se má „udílet křest co nejdříve i novorozeňatům ... Tím jsou vyňata z moci zlého ducha a stávají se Božími dětmi."

Tridentský koncil (1546) zdůrazňuje učení koncilu předešlého a prohlašuje proti anabaptistům, že „nikdo nemůže být ospravedlněn bez koupele znovuzrození nebo bez touhy po ní."

Trvalé pravidlo katolické víry ve věci křtu je tedy toto: Křest se má udílet i dětem, které se dosud nemohly provinit žádným osobním hříchem. Narodily se bez nadpřirozené milosti, ale mají se zrodit znovu z vody a z Ducha svatého k božskému životu v Ježíši Kristu.

Křest je tedy pro ně projevem lásky Otce, který nás miluje jako první. Je to účast na velikonočním tajemství Syna a na novém životě v Duchu. Uvádí lidi do Božího dědictví a přidružuje je ke Kristovu tělu, jímž je Církev.

[S laskavým souhlasem Karmelitánského nakladatelství převzato z knihy Paolo Giglioni: Svátosti Krista a církve. Souzvuk mezi Bohem a člověkem, Kostelní Vydří 1996; přeložila Terezie Brichtová.]

Související články:

Justin: První apologie
Richard Špaček: Křest
Tridentský koncil o křtu 
Justin: Koupel znovuzrození 
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Justin: To čiňte na mou památku 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce
Brigita Švédská: O Kristově křtu v Jordánu
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3  
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha  
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Tomáš Akvinský: O trojím rození 

[1] Pelagius popíral samočinné předávání prvotního hříchu, proto pokládal křest dětí za zbytečný, kdežto křest dospělých měl smazat hříchy spáchané jednotlivcem.