Nové teologie Starého zákona a dějiny

Českému čtenáři se tímto titulem dostává do rukou původně habilitační práce velkého znalce židovské literatury Petra Slámy.[1] Základní linii knihy formuluje stručně a výstižně sám autor hned v jejím prvním odstavci: „Židovství i křesťanství se často označují jako historická náboženství. (...) své pojetí Boha, světa a člověka opírají o určitou představu o minulosti. Na své cestě přítomnosti se opírají o dějiny. Dějinné události pro ně představují zásadní faktory pro podobu přítomnosti. V této práci se zabýváme tím, jak se s dějinami vyrovnávají soudobé starozákonní teologie. (...) právě způsob nakládání s dějinami zásadním způsobem určí charakter zkoumané teologie." (s. 15) Celá monografie představuje v podstatě už „jen" rozvinutí této programové intence v deseti kapitolách.

Než autor přistoupí k samotným novým teologiím Starého zákona, věnuje se jeho recepci a studiu v křesťanství od starověku až po dobu osvícenství a následně v celé rozsáhlé druhé kapitole představuje různá pojetí historie, dějin, resp. dějin spásy, a jejich vývoj. Objasňování různých koncepcí dějin a přístupů k nim je zcela zásadní pro další pochopení jejich teologických výkladů a přístupů, jak se projevují v moderních starozákonních teologiích. Toto dokazuje už prostý přehled názvů jednotlivých kapitol monografie, v nichž se projevuje snad až jakási dialektika vztahů teologií Starého zákona k dějinám, která osciluje mezi extrémními pozicemi, jež buď absolutizují nárok dějin proti teologii, nebo teologie proti dějinám.[2] V jednotlivých částech autor představuje vybrané autory a jejich názory, spadající do spektra příslušné názorové tendence. Tímto způsobem zde zprostředkovává množství osobností starozákonní biblistiky - pokud ne českým starozákoníkům, tak určitě ostatním čtenářům. Zvlášť je třeba ocenit zprostředkování děl židovských autorů psaných v moderní hebrejštině (např. Kaufmann a jiní). Petr Sláma prokazuje, že má nejen „načteno" mnoho autorů a jejich děl, ale je kromě jiného schopen poukázat na ně a formulovat vztahy a konkrétní vlivy mezi nimi; to je také jeden z momentů, který posouvá publikaci z prostých výpisků z četby na vyšší úroveň kvalitní odborné, jasně tematicky a strukturálně vymezené monografie.

Taktéž je třeba vyzdvihnout autorovo vlastní dělení starozákonních teologií podle historického zájmu, v jehož rámci se zohledňují přístupy na různém stupni diachronní a synchronní,[3] a zároveň podle perspektivy. „Tato souřadnice spojuje na jedné straně perspektivu etickou, vnější, usilující Starý zákon popsat zvenčí, z hlediska dějinného vývoje nebo nějakého myšlenkového systému, s perspektivou emickou, vnitřní, usilující vyjádřit, jak si Bible sama rozumí."[4] (s. 356) Sám autor se pro koncepci teologie Starého zákona rozumně přiklání k vnitřní, emické perspektivě jako výchozí, přičemž ale nevylučuje perspektivu etickou, vnější.[5]

Dovolíme si tvrdit, že napětí mezi dějinami a teologií je nutným důsledkem křesťanského postoje k bibli, resp. k jejím částem, Starému a Novému zákonu, postoje, který bere vážně a chce (a musí) uchovat jak její božský aspekt (který se projevuje např. v učení o inspiraci; v autoritě připisované biblickému kánonu, v němž se kromě jiného reflektuje a vyjadřuje identita společenství křesťanské víry; v křesťanských „singulárních" teologických označeních bible: „Boží slovo", „Písmo svaté"...), tak také její lidský aspekt (historická podmíněnost napsání jednotlivých knih v jejích různých aspektech: jazykový, kulturní, sociální, politický, náboženský atd.; rozdíly a vývoj, které s tím [na časové ose] souvisí atd.). Snad bychom mohli říct, že jakousi podmnožinou tohoto napětí je také napětí mezi výše zmíněným emickým a etickým přístupem ke starozákonním teologiím.

Při množství autorů a různých názorů, představených v publikaci, si můžeme položit otázku: Není nakonec třeba hodnotit kladně skutečnost, že existují různé přístupy ke Starému zákonu, které se od sebe nezřídka diametrálně, snad až protikladně odlišují ve svých důrazech na jeho historický nebo teologický aspekt, přičemž extrémní pozice ukazují spíš, nebo především na nepřípustné jednostrannosti a na jejich nebezpečí? Nejsou právě různé názorové konfrontace v této oblasti jedním z hlavních zdrojů dynamiky starozákonního bádání a jeho rozvoje? V každém případě jsou projevem intenzivního zájmu o Starý zákon ze strany křesťanských badatelů, což je třeba hodnotit jednoznačně pozitivně podobně jako i tuto monografii Petra Slámy.

Poznámky:

[1] Viz např. Sláma, P., Tanu rabanan: Antologie rabínské literatury, Praha: Vyšehrad, 2010.

[2] Názvy kapitol: 3. Teologie Starého zákona jako dějiny náboženství; 4. Teologie Starého zákona jako filosofie dějin; 5. Na katolické frontě: boj o dějiny; 6. Proti tyranii dějin: meziválečný nástup; 7. Teologie Starého zákona jako dějinné vyznání; 8. Když dějiny zjevují teologii; 9. Na židovské straně: Tóra, ne dějiny!; 10. Ještě jednou dějiny náboženství; 11. Proti tyranii dějin: postmoderní pokračování.

[3] S. 356: „některé starozákonní teologie s dějinami počítají (...). Jiné s dějinami nepočítají."

[4]  Termíny etický a emický „jsou založeny na rozdílu koncovek slov fonetický (objektivní popis zvuků na základě jejich vnějších parametrů, např. frekvence) a fonemický (popis zvuků z hlediska celku, jehož jsou součástí). Odtrženy od kořene fóné (řecky ‘zvuk'), vyjadřují rozdílné koncovky obou příbuzných slov, etický a emický, buď vnější nebo vnitřní perspektivu." (s. 356)

[5] „Mnoho vnitřních důrazů Bible plně zazní právě až na pozadí historického kontextu svého vzniku: pochopíme je právě až v okamžiku, když víme, v jakém historickém kontextu, pro koho a proti komu, se vyprávějí." (s. 360)