Bioetika, biotechnologie a biomedicína

Nedávno zesnulý autor Josef Petr Ondok byl římskokatolický kněz a také docent teologické a biologické fakulty Jihočeské univerzity. V této knize se zabývá etickými problémy, které přináší současná doba a rychlý vědecký pokrok v lékařství.

Úvodem vymezuje pojem bioetiky. Je to součást a doplnění tradiční etiky. Prudký rozvoj techniky a medicíny umožňuje nyní člověku silně ovlivňovat svou vlastní biologickou existenci. A to přináší také problémy, nebezpečí a nové etické otázky. Existují hranice, které již člověk nesmí překročit? Jak se má správně zachovat v situacích, které zatím lidstvo nikdy neřešilo?

Je celá řada filozofických koncepcí jak k bioetice přistupovat, včetně pojetí etických východisek podle Tomáše Akvinského. Důležitý je také teologický pohled - „rozum informovaný vírou".[1] Víra umožňuje určitý nadhled tam, kde čistě racionální přístup vede k ambivalenci. Podobně se o tom píše v konstituci Gaudium et spes II. Vatikánského koncilu.[2] Teologická etika čerpá ze dvou pramenů: z přirozeného zákona a ze Zjevení.

Pro řešení jednotlivých etických otázek můžeme obecně hledat odpovědi z mnoha pohledů. Například z hlediska medicínského, filozofického a teologického. A návrhy řešení se mohou od sebe i radikálně lišit.

Autor nás seznamuje s některými základními pojmy. Pojem lidský život chápe rozdílně biologie, antropologie i teologie. Zatím neexistuje obecně přijímaná definice života. Tak je tu třeba bioetická otázka, kdy přesně začíná lidský život ve smyslu existence člověka, individuality jednotlivého člověka a odkdy je plod „oduševněn". Na odpovědi závisí řešení problémů, jako je například potrat nebo umělé oplodnění.

Další je pojem zdraví a péče o zdraví.  Světová zdravotnická organizace WHO definuje zdraví jako dobrý stav kompletního, mentálního a sociálního blaha. Péče o zdraví má tedy přispívat k plnému rozvoji člověka a člověk má povinnost starat se o své zdraví. Ani definice WHO není bezproblémová a dá se různě vykládat. A zdraví může pouze přispívat k blahu člověka.

Právo na zdraví se pojí se zdravotnictvím, což je systém prostředků k uchovávání zdraví a je také úkolem státu. Stát dává i legislativní pravidla a hranice léčebných zásahů a musí přitom přihlížet k etickým aspektům, k právům jedince i společnosti. Dejme tomu, že léčení by nemělo být výsadou bohatých. V tom vládne většinový souhlas. Najít však konkrétní řešení jednotlivých případů není vůbec jednoduché.

Etika lékařské péče, Hippokratova přísaha a přístupy „alternativní medicíny" jsou dalšími ze základních pojmů, které otevírají řadu etických problémů.

Autor píše o různých koncepcích bioetického rozhodování - o aplikacích nějakého etického principu na konkrétní případ. Rozhodování by se mělo opírat o principy lidské důstojnosti osoby; totality a integrity; služebnosti a kreativity; správného svědomí a informovaného souhlasu; profesionální komunikace; o princip společného dobra a subsidiarity; dvojího účinku; legitimní kooperace; personalizace sexuality a o čistě křesťanský princip růstu skrze utrpení.

Druhá část knihy popisuje některé důležité aplikace bioetických principů, jejich rizika, složitost i nesnadnost rozhodování a možnosti zneužití. Pan docent se zamýšlí nad těmito příklady: odpovědné rodičovství, kontrola početí, sterilizace, umělý zásah do lidského rozplozování, umělý potrat, homosexualita, ambivalentní sexuální identita, AIDS, psychoterapie, genová technologie a klonování, experimenty s člověkem a se zvířaty, smrt, sebevražda, eutanazie, transplantace orgánů, trest smrti, stárnutí, geriatrická péče a paliativní medicína, invalidita a bezmocnost, umělé orgány a podpůrné systémy.

Autor nám dále představuje některé bioetické kodexy a direktivy. K prvním se počítá Norimberský kodex, který byl reakcí na nacistické zločiny. Důležité jsou dokumenty OSN: Deklarace lidských práv, Deklarace práv dítěte, Deklarace práv osob mentálně retardovaných.  Kodexů je mnoho, vydávají je i lékařské a náboženské společnosti. Celkově panuje velká rozdílnost názorů, což odráží pluralismus současné společnosti.

Magisterium katolické církve se vyjadřuje k bioetickým principům například v dokumentu Donum Vitae z roku 1987. Podtitul zní O respektování rodícího se života a o důstojnosti plození. Text dokumentu je zejména o respektu k lidským embryím, o intervencích týkajících se lidského rozplozování a o morálním a civilním zákoně. Základní kritérium je: „Dar života, který Bůh Stvořitel a Otec svěřil člověku, ho vyzývá, aby si vážil neocenitelné hodnoty toho, co mu bylo darováno, a aby za to také převzal odpovědnost."[3]

Josef Petr Ondok nám ve své knize ukazuje, jak nesmírně složité jsou odpovědi na etické problémy, které přináší moderní doba. Závěrem konstatuje spolu s Magisteriem, že úkolem církve je bránit člověka před špatnými následky jeho vlastní moci připomínáním jeho důstojnosti. Diskuze o bioetických problémech je dále otevřená a i katolická morální teologie bude nacházet nové otázky a odpovědi v souladu s Božím plánem spásy.

Poznámky:

[1] Srov. ONDOK, Josef Petr. Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Str. 21.

[2] „Víra vrhá nové světlo na všechno, manifestuje Boží záměr o celkovém povolání člověka, a tím směruje lidského ducha k řešením, která jsou plně lidská."

Srov. ONDOK, Josef Petr. Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Str. 22.

[3] ONDOK, Josef Petr. Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Str. 197.